Soud během procesu rozhoduje nejenom o předmětu žaloby (t.j. předmětu sporu a soudního řízení), ale též o náhradě nákladů řízení. Tedy o soudních výlohách, které na vedení sporu znesvářené strany vynaložily.
Soud přiznává náhradu nákladů vynaložených na vedení soudního sporu účastníku řízení, který byl ve sporu úspěšný, takříkajíc vyhrál, proti účastníku, který úspěšný nebyl, takříkajíc prohrál.
Neúspěšný účastník tak nese náklady, které sám vynaložil, a ještě navíc hradí náklady, které zaplatila druhá strana. Podle jakých zásad se taková náhrada nákladů určuje, jsme vysvětlovali v předchozích článcích.
Otázka náhrady nákladů řízení je velmi citlivá. Soudní výlohy mohou být v praxi i vyšší, než je hodnota samotného předmětu řízení. Hrozba povinnosti platit své vlastní náklady řízení a ještě uhradit náhradu nákladů, které vynaložila (úspěšná, vítězná) protistrana, je ekonomickým stimulem, který odrazuje od podání žaloby, nebo je motivací se dohodnout mimosoudně.
Nově řešený případ náhrady soudních výloh
Soud prvního stupně rozhodl v případě, který se dostal před Ústavní soud (spis. zn. Pl.ÚS-st. 60/24, ze dne 5. 3. 2025, Sdělení Ústavního soudu bylo vyhlášeno pro svůj význam ve Sbírce zákonů pod č. 97/2025 Sb.), že v určité části žádný z účastníků (soudního řízení) nemá právo na náhradu nákladů řízení a v určité části přiznal stěžovatelce náhradu řízení ve výši 90 905 Kč.
Odvolací soud však rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá (vůbec) nárok na náhradu nákladů řízení. Dotčená účastnice soudního řízení – stěžovatelka, která přišla o přiznání náhrady soudních výloh, si podala ústavní stížnost. Odvolání totiž podala jen ona sama a ne druhý účastník řízení. Domáhala se proto aplikace zásady zákazu změny k horšímu, uplatňované pokud odvolání podal jen jeden z účastníků řízení.
Čtvrtý senát Ústavního soudu, příslušný k projednání a rozhodnutí ve věci, dospěl při jejím předběžném projednání k názoru, který se odchyluje od (dosavadního) právního názoru Ústavního soudu, a to ve vztahu k otázce, zda se v občanském soudním řízení uplatní zákaz změn k horšímu ve vztahu k nákladovému výroku. Stanovisko proto zaujalo celé plénum Ústavního soudu.
Co znamená dosud uplatňovaný zákaz změny k horšímu ohledně náhrady nákladů řízení
V nálezu spis. zn. I. ÚS 1238/23 dospěl Ústavní soud k závěru, že i v případě, kdy napadne odvolatel pouze výrok o nákladech prvostupňového řízení, odvolací soud může po přezkoumání tento výrok změnit jen ve prospěch odvolatele, shledá-li odvolání důvodným. V opačném případě musí výrok o nákladech prvostupňového řízení potvrdit.
Nemůže v důsledku působení zákazu změny k horšímu o nákladech prvostupňového řízení rozhodnout v neprospěch odvolatele pouze na základě odvolatelem podaného odvolání. Pokud odvolatel napadne pouze výrok ve věci samé (jinak řečeno výrok řešící předmět sporu), který odvolací soud potvrdí, není již důvod přezkoumávat nákladový výrok (výrok o povinnosti uhradit náklady řízení úspěšné protistraně) jako závislý výrok.
Z povahy věci totiž plyne, že by se odvolací soud již neměl správností nákladového výroku prvostupňového rozhodnutí zabývat, neprojevila-li k tomu svou vůli protistrana svým úkonem. V případě změny rozhodnutí ve věci samé odvolací soud tedy v duchu zásady zákazu změny k horšímu přezkoumá nákladový výrok jako závislý výrok, ačkoli nebyl odvoláním napaden, avšak může jej změnit pouze ve prospěch odvolatele společně s výrokem ve věci samé (§ 212 a § 224 odst. 2 o. s. ř.).
Nerespektování tohoto požadavku představuje porušení práva stěžovatele na soudní ochranu ve spojení s právem na rovnost účastníků v řízení, protože došlo k bezdůvodnému zvýhodnění účastníků, kteří k takovému postupu neprojevili vůli řádným dispozičním úkonem, který by sami uplatnili. Tyto závěry byly následně aplikovány i v nálezu ze dne 10. 7. 2024 (spis. zn. II. ÚS 1145/24).
Zákon problém neřeší, šlo o obecně platnou zásadu, ale ne všemi soudy dodržovanou
V rozhodování obecných soudů je ovšem znatelný ne zcela jednotný přístup k aplikaci zákazu změny k horšímu v odvolacím civilním soudním řízení při rozhodování o nákladech řízení, zhodnotil Ústavní soud v aktuálním stanovisku pléna. (Převážně byl uplatňován závěr, že při rozhodování odvolacích civilních soudů o nákladech řízení se neuplatňuje zákaz změny k horšímu.)
Nicméně Nejvyšší soud, který je součástí soustavy obecných soudů, dovodil vícekrát, že v občanském soudním řízení až na výjimky platí zákaz změny k horšímu, který jsou odvolací soudy povinny respektovat. Vysvětlovali jsme to v jednom z předchozích článků.
Takže pokud jste podali odvolání jen vy a ne i protistrana, nemělo to zhoršit vaši pozici, nemělo to přivodit pro vás nepříznivější (méně příznivé) rozhodnutí, než proti kterému jste se odvolávali.
V usnesení ze dne 3. 6. 2024 Nejvyšší soud ČR dovodil, že princip zákazu změny k horšímu se (ačkoliv není výslovně upraven zákonem) tradičně v civilním procesu uplatňuje (spis. zn. 24 Cdo 697/2024).
Neplatí však v řízeních, která bylo možné zahájit i bez návrhu, neboť v nich soud není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť takovému přezkumu nemůže bránit ani uplatňování zákazu změny k horšímu (viz např. ust. § 28 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních).
Stanovisko pléna Ústavního soudu
Problém je tedy velmi složitý, a proto k němu zaujalo stanovisko plénum Ústavního soudu. Důvodem přijetí stanoviska je vyjasnění postoje Ústavního soudu k uplatňování zákazu změny k horšímu při rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení v občanském soudním řízení.
Právní názor Ústavního soudu vyjádřený v tomto stanovisku lze pak shrnout tak, že z ústavního pořádku (ústavních zákonů, zejména Listiny základních práv a svobod) zákaz změny k horšímu při rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení neplyne. Jde proto o otázku, jejíž řešení náleží obecným soudům.
Nálezy Ústavního soudu spis. zn. I. ÚS 1238/23 a spis. zn. II. ÚS 1145/24 zákaz změny k horšímu dovozují z dispoziční zásady, konkrétně z jejího projevu v podobě vázanosti odvolacího soudu rozsahem odvolání.
Co je dispoziční zásada jsme si už podrobněji vysvětlili. Jakkoli zásada dispoziční patří mezi základní procesní zásady občanského soudního řízení, její konkrétní projev v podobě zákazu změny k horšímu v civilním řízení z ústavního pořádku dovodit nelze.
Proti změně – zhoršení – rozhodnutí o nákladech řízení musíte aktivně argumentovat
Už tedy nově víte, že ohledně otázky nákladů řízení a náhrady nákladů řízení, na zásadu zákazu změny k horšímu spoléhat nemůžete. Podrobně odůvodňuje plénum Ústavního soudu svůj přístup v části III. (bodu č. 17 a násl.) stanoviska vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 97/2025 Sb. Zde si zájemci, zejména odborně zdatní právníci, mohou nastudovat detaily.
Vybíráme jen konstatování, že aplikace zákazu změny k horšímu se odvíjí od konkrétní úpravy jednotlivých řízení. Ačkoli zásada zákazu změny k horšímu neplyne přímo z ústavního pořádku (ústavních předpisů a mezinárodních smluv, jež jsou jeho součástí), přesto by teoreticky její nerespektování mohlo představovat porušení ústavně zaručených práv účastníků, upozorňuje Ústavní soud.
Mohlo by tomu tak být typicky tehdy, pokud by tím soud nerespektoval kogentní normu (t.j. závaznou normu, od které se nelze smluvní úpravou odchýlit), případně by interpretoval a aplikoval zákonné pojmy v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu.
Výrok o nákladech řízení prvního stupně bude odvolacím soudem přezkoumáván vždy, jestliže je přímo proti němu podán opravný prostředek. Pokud však výrok o nákladech řízení není výslovně napaden, při potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé není dána potřeba měnit výrok o nákladech řízení (ve prospěch či neprospěch žádného z účastníků), neboť z pohledu závislosti rozhodnutí o nákladech řízení na rozhodnutí o věci samé se nic nezměnilo.
Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neznamená, že by se odvolací soud za situace, kdy potvrdí výrok o věci samé a kdy žádný z účastníků ani nenamítá nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech, musel zabývat správností rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení a při závěru o jeho nesprávnosti je změnit.
Povinnost rozhodnout o nákladech řízení podle § 151 o. s. ř. i bez návrhu neodůvodňuje změnu rozhodnutí tam, kde se jí žádní účastníci nedomáhají.
Zcela odlišná situace nastává, jestliže odvolací soud rozhodnutí o věci samé změní. V takovém případě nákladový výrok soudu prvního stupně nebude odvolací soud vůbec přezkoumávat a pak potvrzovat či měnit. Takový nákladový výrok je totiž změnou výroku o věci samé tzv. odklizen a odvolací soud je povinen rozhodnout – i bez návrhu – sám znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).
Zruší-li odvolací soud výrok o věci samé, pak takto znovu o nákladech řízení dosavadního řízení, tedy i řízení před soudem prvního stupně před zrušením, rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, kterým věc bude znovu končit (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud, případně soud prvního stupně, potom při svém rozhodování o nákladech řízení není nijak omezen v tom, že by nemohl rozhodnout v neprospěch kteréhokoli účastníka, tedy i toho, kdo se odvolal do výroku o věci samé. Bude-li však změna výroku o věci samé pouze formální a nijak se nedotkne důvodů, na základě kterých soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení (pro které byl závislý na výroku o věci samé), lze z ústavního hlediska aprobovat výše popsaný postup odvolacího soudu jako by výrok o věci samé nebyl změněn.
ČLÁNKY DO MAILU