"Musel se vzdát poledních přestávek" - podobně jsem to měla kdysi v práci. Vždycky někdo musel zůstat přes poledne v kanceláři, aby případně vzal telefon. Tak jsem zůstala. Přišel šéf z oběda, plný Energie, ale mne už na oběd nepustil, že musím pracovat, Takže jsem se druhý den rázem 12:00 hodiny sebrala s tím, že jdu na oběd. A kdo že tedy bude na telefonu? Jo, to nevím, ale já se chci taky najíst, jsem stejný zaměstnanec jako všichni, mám taky nárok na pauzu a nemám 9-hodinovou pracovní směnu. Takže ten den na telefonu zůstal sám. Pak už jsme se mohli na polední přestávku vystřídat. Takže být pokladníkem, tak bych se zvedla a šla. Má polední pauzu proplacenou jako práci? Zaměstnavatel si musí všechno zařídit tak, aby se lidi mohli v poledne vystřídat. Co bude zaměstnavatel dělat, když mu pokladník onemocní, to mu tu kasu přiveze domů a dá mu ji vedle postele?
Z vlastní pracovní zkušenosti, je dobré přeskočit lokálního šéfa a jít výš. Takové bezpráví působí někdo, protože není odporu ze strany zaměstnance. Sice to chce trochu odvahy, ale pokladník není taky bůhví jaká kariéra a banka/ firma musí též brát v potaz svou dobrou pověst. Věřím, že by si to vedoucí příště rozmyslel. Prosím nebuďme slaboši, změna práce není konec světa. Firmy stále bojují o každého a může to dobře sloužit i jako nástroj na personální likvidaci firem či podobných neschopných vedoucích, kteří pěstují přesně takovou kulturu a těží z naivity a dobroty svých podřízených.