Náklady na exekuci by měl zaplatit povinný dlužník. A to i v případě, že oprávněný věřitel, který vymáhá prostřednictvím soudního exekutora dluh (a dluh je potvrzen tzv. vykonatelným právním titulem – např. rozhodnutím soudu), zásadně musí složit soudnímu exekutorovi zálohu.
Zahájení insolvence znamená stopku pro exekuce
Všichni jistě vědí, že exekuce (výkon rozhodnutí) nastupuje, když povinný dlužník neplní jemu uloženou povinnost dobrovolně. Nicméně, pokud jde o platební povinnost, může jí být dlužník zbaven, a to nejen pro nemajetnost.
Jakmile je vůči dlužníkovi zahájeno insolvenční (oddlužovací) řízení, už nelze exekuci provádět. To je obvykle průšvih pro věřitele, který investoval sílu a čas do vymáhání dluhu, aby získal rozhodnutí soudu, jehož naplnění chce dále vymáhat v exekuci, ale též a hlavně peníze.
Musel zaplatit soudní poplatek, povětšinou dále advokáta, někdy i znalce. Pak zaplatil i exekutorovi. A najednou je tu insolvence dlužníka a její řešení v podobě oddlužení. Plnou částku tak nezíská.
V oddlužení jsou uhrazeny dluhy jen poměrně, to platí i pro nároky exekutora
Oddlužení může využít fyzická i právnická osoba, která není podnikatelem a nemá dluhy z podnikání. Pro dlužníka je to nejvýhodnější řešení, neboť na konci procesu mohou být dlužníkovi odpuštěny všechny zbývající dluhy. A pro věřitele mnohdy značná nepříjemnost, protože se svých peněz nedočká.
Nicméně zastavení exekuce a přechod dlužníka do insolvenčního řízení a do oddlužení je problémem samozřejmě i pro dlužníka, ale také pro soudního exekutora.
Exekutorovi nebude stačit přihláška minimální odměny 2000 Kč
I Ústavní soud potvrdil, že skutečnost, že po nařízení exekuce (avšak dříve, než soudní exekutor vymohl nějaké plnění) bylo proti povinnému dlužníkovi zahájeno insolvenční řízení, nemůže být přičítána k tíži soudnímu exekutorovi, který již v řízení aktivně konal, tedy pokoušel se vymoci pro věřitele dluh. Má tedy nárok na odměnu. Ale jde o to, na jak vysokou. Jak vysokou pohledávku si může přihlásit?
Ústavní soud dovodil, že soudní exekutor má vůči dlužníku právo na náhradu nákladů exekuce, včetně odměny, a to nejméně v minimální výši (2000 Kč) dle § 11 odst. 2 exekutorského tarifu (vyhlášky č. 330/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a to již v době, kdy byl pověřen provedením exekuce.
A to bez ohledu na to, že do doby zahájení insolvenčního řízení v rámci (jím prováděné) exekuce ničeho nevymohl. Není přitom rozhodné, zda již byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce (nejedná se totiž o rozhodnutí, které by povinnost povinného k jejich úhradě zakládalo).
Takovou pohledávku může soudní exekutor přihlásit do insolvenčního řízení, a to i když ještě není vymahatelné (vykonatelná). Nicméně nárok na 2000 Kč, to bude výjimečná situace.
Když dlužník nezaplatil dobrovolně hned, ale nedobrovolně později, ale bez vlastní exekuce
Ústavní soud se dále vyjádřil k situaci, kdy v samotné exekuci nedošlo k vymožení reálného plnění a exekuce byla zastavena k návrhu oprávněného věřitele z důvodu uzavření dohody mezi dlužníkem a věřitelem o jiném způsobu plnění (uhrazení) vymáhané pohledávky.
A přitom v době podání návrhu na zastavení exekuce soudní exekutor již provedl řadu úkonů směřujících k prodeji nemovité věci. Ústavní soud uzavřel, že takovou dohodu je třeba považovat za ekvivalentní situaci, kdy byla pohledávka uhrazena, neboť k tomu došlo i pod tlakem probíhající exekuce.
V takovém případě soudní exekutor měl (má) nárok na odměnu za svou dosavadní činnost jako v případě vymožení plnění, a nikoliv pouze na sníženou odměnu podle § 11 odst. 2 exekutorského tarifu, což jsou jen ony symbolické 2000 Kč.
Přitom však při určení výše odměny (jejím přiměřeném snížení vzhledem k dosud neuskutečněným fázím provádění exekuce) je třeba zohlednit, že odměna soudního exekutora nemá vycházet pouze z výše vymoženého plnění, ale musí odrážet složitost, odpovědnost a namáhavost konkrétního exekučního řízení podle jednotlivého druhu a způsobu výkonu exekuce.
Sporný případ exekutorových nároků přihlášených u insolvenčního soudu
Soud prvního stupně uznal, že soudní exekutor má nárok na odměnu ve výši 166 314,50 Kč, jinak řečeno určil, že pohledávka soudního exekutora uplatněná přihláškou v insolvenčním řízení v dané výši z důvodu nedokončeného exekučního řízení je po právu.
Soud si byl vědom, že soudnímu exekutorovi přinejmenším náleží minimální odměna ve výši 2000 Kč (podle zmíněného § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb.).
Soud však současně zohlednil, jaké úkony soudní exekutor dříve, než bylo zahájeno insolvenční řízení, učinil, a proto dospěl k tomu, že exekutorovi náleží odměna vyšší. Soud vyšel z kalkulace soudního exekutora.
Ovšem nadřízený odvolací soud se neztotožnil s názorem, že exekutor má právo na odměnu jinou než minimální, neboť nelze ani podpůrně vycházet při vyčíslení odměny z výše pohledávky oprávněného, která se měla uspokojit z výtěžku zpeněžení v rozvrhovém řízení. Soud uznal celkovou pohledávku exekutora jen zhruba ve čtrnáctkrát nižší částce než nižší soud.
Prodej nemovitosti je složitější způsob exekuce a z toho vyplývá i výše odměny
Případ se pak dostal k Nejvyššímu soudu. Exekutor připomenul, že prodej nemovitosti, o který šlo (způsob, který exekutor zvolil pro uspokojení věřitele), patří mezi složitější způsoby provedení exekuce. Tento způsob exekuce v sobě zahrnuje množství jednotlivých úkonů, jedná se také o časově náročnější způsob, jenž se dotýká více osob, nejen oprávněné a povinné osoby.
Exekuce prodejem nemovitosti ke dni zahájení insolvenčního řízení dostoupila do své třetí pětiny, kdy byl ustanoven znalec, který předmětnou nemovitost ocenil na 4 684 000 Kč.
Exekuce byla přitom vedena k vymožení nároků oprávněného věřitele ve výši 1 922 003 Kč. (Odměna za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky činí, pokud jde o částku do 3 milionů Kč, 15 % základu pohledávky.)
Při stanovení odměny soudní exekutor vycházel podpůrně z částky vymáhaných povinností, kdy by odměna – nebýt insolvenčního řízení – činila 288 320 Kč. Tři pětiny z této částky činí 172 992 Kč, přičemž tuto částku ještě ponížil o 20 %, neboť neproběhla nejsložitější fáze prodeje nemovitých věcí, kterou je rozvrhové řízení.
Nejvyšší soud odmítl nízkou odměnu, exekutor si může přihlásit více
Nejvyšší soud ve svém rozsudku spis. zn. 20 Cdo 204/2023, ze dne 6. 8. 2024, nevylučuje, že obdobně (jako v situaci, kdy došlo mezi věřitelem a dlužníkem k dohodě o jiném způsobu splnění dlužníkovi povinnosti) lze při stanovení odměny soudního exekutora postupovat i v případě, kdy soudní exekutor není oprávněn dále provádět exekuci z důvodu, že bylo zahájeno insolvenční řízení proti povinnému dlužníku podle § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona.
Nejvyšší soud se nevyjadřuje k tomu, zda je v daném případě namístě výše odměny přiznané soudem prvního stupně, ovšem zdůrazňuje, že jestliže před zahájením insolvenčního řízení soudní exekutor již činil v rámci řádně nařízené exekuce úkony směřující k vymožení plnění, je třeba tuto skutečnost zohlednit při stanovení odměny, kterou soudní exekutor přihlašuje do insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému, a lze mu proto přiznat odměnu vyšší než minimální podle ust. § 11 odst. 2 exekutorského tarifu, a to s ohledem na okolnosti konkrétní věci, zejména složitost, odpovědnost a namáhavost dosud prováděné exekuční činnosti.
Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, takže exekutor si bude moci přihlásit svou pohledávku z důvodu nedokončení exekuce zajisté v mnohem vyšší částce, nejspíš jak rozhodl soud prvního stupně. Samozřejmě uspokojení věřitelů dlužníka, tedy i soudního exekutora, bude při schválení oddlužení jen poměrné.
ČLÁNKY DO MAILU