Hlavní navigace

Kdy a jak vznikaly papírové peníze?

Autor: Depositphotos
Zbyněk Kalabis

Papírové peníze jsou v současnosti považovány za něco zcela samozřejmého. Jejich existence a běžné používání je ale věc z historického hlediska poměrně nová – dlouhou dobu byl totiž využíván výměnný obchod a také mince, vyrobené z nejrůznějších kovů.

Doba čtení: 5 minut

Nejstarší papírové peníze na světě

Nejstarší světové papírové peníze se objevily koncem 10. století našeho letopočtu v Číně. Lidé tehdy začali ukládat hotovost do obchodů výměnou za převoditelné depozitní poukázky. Začátkem 11. století pak začala skupina obchodníků vydávat peníze, které se nazývaly JiaoZi a které mohly být deponovány, obíhat a být směňovány za kovové peníze. Na těchto penězích byly zobrazeny krajiny a postavy. Každý obchodník využíval tajné značky na penězích, které vydával – tak mohl identifikovat svoje papírové peníze, když byly vykupovány.

JiaoZi byly tištěny z rytých dřevěných desek (stejným postupem jako při knihtisku) s černým a červeným označením svojí registrace. Problém spočíval v tom, že dřevěné tiskové desky nebyly příliš trvanlivé, ovšem současně muselo být vytištěno velké množství papírových peněz. Muselo být tedy vyryto mnoho dřevěných desek, přičemž bylo velmi obtížné, nebo dokonce prakticky nemožné ručně vyrýt všechny vzory naprosto stejně.

JiaoZi tedy byly druhem směnky. Někteří obchodníci však nebyli schopni na vyžádání vyměnit papírové peníze za mince, a proto byla vláda okolnostmi donucena převzít dohled nad jejich vydáváním. První vládní papírové peníze byly vydávány roku 1024 a vypadaly skoro stejně jako JiaoZi.

Když čínská vláda převzala tisk bankovek, zavedla techniku tisku z měděné desky, což umožnilo vytvářet více identických desek.

K výrobě bankovkového papíru byla využívána vnitřní vrstva kůry z moruše. Roku 1168 zřídila vláda první papírnu. Nejstarší čínské papírové peníze byly opatřeny pečetí vydavatele. Hodnoty dávných čínských bankovek byly vpisovány ručně (analogicky se postupovalo o několik století později i Evropě, např. ve Velké Británii po založení Bank of England).

Teoretické základy pro využívání papírových peněz v Evropě

První zprávy o čínských papírových penězích přinesl do Evropy francouzský kněz Vilém z Rubruku v roce 1254 – jeho informace však zapadly, a to na zhruba 400 let, neboť evropské hospodářství ještě nebylo ani zdaleka připraveno na zavedení papírových peněz.

Teprve na konci 17. století výrazně vzrostl zájem o finanční transakce a o zisky z finanční sféry. Tento zájem se v teoretické rovině projevil v tzv. merkantilismu, tedy v soustavě národohospodářských názorů, vzniklých na základě pragmatických zkušeností získaných státem v raném novověku zejména v Anglii a ve Francii (zde k jeho rozvoji přispěl zejména Jean Baptiste Colbert, ministr financí Ludvíka XIV.).

Merkantilismus se odvíjel od stále aktuální otázky, a to jak zvýšit výnos daní a státní příjmy jako takové. Toho je možné podle merkantilistů dosáhnout jak zvýšením počtu obyvatelstva, tak také zvýšením jeho blahobytu, přičemž za blahobyt považují téměř výhradně množství drahých kovů v zemi. Stát by měl proto dbát na jejich těžbu, na jejich pravidelný přísun ze zahraničí a rovněž zabraňovat jejich vývozu, tj. měl by zajišťovat aktivní obchodní bilanci státu.

Merkantilismus a jeho stoupenci

Tento „obecný základ“ byl společný pro všechny merkantilisty, jako byli Skot John Law (1671–1729), Richard Cantillon (cca 1680–1734) nebo David Hume (1711–1776). Za další významné učence s vlivem v dané oblasti jsou také považováni Angličané John Locke (1632–1704), Thomas Mun (1571–1641), Josiah Child (1630/31–1699) nebo Ital Antonio Genovesi (1713–1769).

Původ slova „merkantilismus“ není jasný. Je buď odvozeno

  • z francouzského slova „mercantile“ (neboli „obchodní“), nebo
  • z latinského slova „mercator“ (což česky znamená „obchodník“), nebo 
  • ze jména Mercurius, což byl antický, resp. římský bůh obchodu.

V Rakousku se můžeme setkat s osobitou variantou merkantilismu, nazývanou kameralismus. Jeho představiteli byli Philipp Wilhelm von Hörningh a Johann Joachim Becher (1635–1682/85).

Jak probíhaly nejstarší emise papírových peněz?

Teorie merkantilistů se promítaly i do praktické hospodářské politiky jednotlivých států, a to zejména v souvislosti se splácením jejich ohromných státních dluhů. Docházelo proto k emisím státních obligací, které se staly prvním krokem k zavedení papírových peněz. Vydáváním těchto cenných papírů a kontrolou jejich oběhu byly zpravidla pověřovány instituce bankovního nebo polosoukromého rázu, od kterých vedla přímá cesta k dnešním centrálním (emisním) bankám.

Nejstarší evropské papírové peníze byly vydávány ve Švédsku, a to od roku 1654 prostřednictvím Stockholm Banco (jinak nazývané Palmsturcha Banken) a od roku 1668 prostřednictvím Ricket Standers Bank, ze které se postupně vyvinula Sveriges Riksbank, neboli současná centrální banka Švédského království.

V Anglii byla od roku 1694 oprávněna vydávat bankovky Bank of England. Kromě ní se na této činnosti nesměla podílet žádná velká banka. Emise bankovek byla ovšem povolena drobným venkovským spořitelnám neboli tzv. Country Banks, jejichž emisím zaručili všeobecnou akceptovatelnost londýnští makléři, nazývaní Bill Brokers.

Ve Francii se staly prvním předstupněm ke státním dluhopisům již na přelomu 17. a 18. století tzv. billets de monnaie. Byly to kvitance státní mincovny o dodávce staré mince, které opravňovaly dodavatele k obdržení stejného obnosu v právě vyrážené minci nové.

Finanční katastrofa

Pravá finanční katastrofa nastala po smrti Ludvíka XIV. V roce 1716 regent Filip Orleánský (za nezletilého Ludvíka XV.) svěřil státní finance zmíněnému Johnu Lawovi, a to nejprve prostřednictvím soukromé Banquegénérale a od roku 1718 prostřednictvím státní Banqueroyale. Obě tyto banky emitovaly stále více bankovek bez dostatečného krytí a kromě toho také převzaly ohromný státní dluh a prováděly hazardní obchody se zámořím. Všechny tyto faktory vedly v roce 1720 ke krachu.

O mnoho lépe nedopadly ani emise tzv. asignátů, vydávaných v letech 1790–1797. První důvěryhodnou francouzskou cedulovou bankou se tak stala až Banque de France, kterou v roce 1799 založil Napoleonem Bonaparte (jako první konzul).

V roce 1705 založil falcký kurfiřt a jülišsko-bergský vévoda Josef Vilém II. v Kolíně nad Rýnem Banco di gyrod´affrancatione, která začala již v průběhu roku 1706 vydávat nejstarší papírové peníze ve střední Evropě.

V Rakousku došlo poprvé v roce 1762 (za vlády císařovny Marie Terezie) k emisi papírových peněz, tzv. bankocetlí (Banco-Zettel), tedy prvních papírových peněz na našem území. Vydávány byly pod hlavičkou Wiener-Stadr-Banco, která byla založena již v roce 1705, a to na základě dohody habsburského dvora s vídeňskou městskou obcí.

Do peněžního oběhu bylo vydáno celkem 1,4 milionu kusů v celkové hodnotě 18 milionů zlatých, a to v nominálních hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 zlatých, které byly povinny přijímat veškeré veřejné pokladny až do poloviny placené částky. V soukromé sféře však zůstávalo jejich používání naprosto dobrovolné.

diners2018

V Prusku byla vydáváním papírových peněz pověřena Königliche Giro – und Lehnbanco, která byla založena v roce 1765.

Od roku 1772 obíhaly papírové peníze také v Sasku.

Našli jste v článku chybu?