S kamarády hodně cestujeme a cílové země si vybíráme různě. Nejčastěji začíná náš výběr levnou letenkou, ale už jsme jeli i po stopách Top Gearu, Žlutého cirkusu Daniela Přibáně nebo nějakého jiného šílence.
Zlákala nás i výstava Expo, a když jsme jedno sobotní ráno vyprávěli dvěma Američanům ve frontě na prohlídku kapitolu v Pensylvánii, že jsme do Ameriky přiletěli, abychom během týdne navštívili tři parky Six Flags, buď si mysleli, že si z nich děláme srandu, nebo rovnou, že jsme blázni.
Věřili byste čtyřem chlapům z jiného kontinentu, že do Prahy přiletěli, aby šli na Matějskou? Já už ano. Některé věci nemusí dávat smysl, někdy přiláká zajímavé místo jen tím, že tam je. Při výletu do Kanady jsme se rozhodli si odskočit do Francie, kam jezdí trajekt od břehů Newfoundland – zámořské území Saint Pierre a Miquelon, protože to vypadalo zajímavě.
Z tohoto pohledu byl náš výběr dalšího cíle – Turecka – vlastně neobvykle nudný. Celkem běžná destinace s levnými all inclusive zájezdy do resortů kolem Středozemního moře. „Dobrodružnější“ cestovatelé letí na vlastní pěst do Istanbulu a zpět se vrací s kufry plnými levného oblečení, tabáku do vodních dýmek, čaje a kdo ví čeho ještě.
My se tentokrát rozhodli obojí vynechat. Zní to divně, ale za celou dobu jsme se ani jednou nekoupali v moři a z Istanbulu viděli jen letiště a zpoza plotu okruh Formule 1. Zato jsme najeli přes 6 tisíc kilometrů a dojeli až do blízkosti syrských, íránských a arménských hranic.
Co se dozvíte v článku
1. Počáteční výdaje
Vstup do Turecka je pro našince bez víz a dalších poplatků, jen jsme museli mít potvrzení o očkování (nebo test) proti covidu-19, kterému cestovatelé stejně neunikli, pokud nechtěli dva roky sedět doma na pozadí. Počáteční výdaje tak obsahovaly:
letenku – bez zavazadla zpáteční z Prahy za 3000 Kč, s 20kg zavazadlem za 3605 Kč
půjčovné za auto (13. 5. až 29. 5.) – nakonec jsme jeli 2 skupiny ve dvou autech, tedy osazení 3 + 4.
Naše (menší) skupina měla půjčený Renault Taliant (což je modernizovaná Dacia Logan), druhá skupina si vybrala Fiat Doblo. Za naše auto jsme zaplatili 1222 Kč zálohu a 8407 Kč doplatek na místě. Druhá skupina jela jen na týden a denní sazba za jejich auto byla dokonce o fous méně, a to měli auto v naftě. My jsme ale chtěli automat.
2. Vybrat peníze a pořídit místní SIM
Už v letadle jsme se domluvili, že pokud cestou k pásu na zavazadla potkám bankomat, vyberu peníze, abychom pak nečekali. Nikdo nečekal, že první tři bankomaty potkám ještě před celníky. Rozehrál jsem tak karetní mariáš s různými kartami, ale bez úspěchu.
Jeden bankomat se po vložení všech zahraničních karet tvářil, že nemá hotovost, druhý nabízel jen eura a dolary a třetí chtěl poplatek ve výši cca 10 % z vybírané částky (poplatek 380 lir při maximální částce výběru 4000 lir), nebo nabízel DCC s poplatkem 16,6 %. Takže jsem nevybral.
Výsledkem byla ztráta času a předběhlo mě další letadlo, takže fronta na celníky a naštvaní spolucestující, že na mne museli čekat.
Další bankomaty jsme zkusili až v hale letiště po vyzvednutí zavazadel a hned druhý nabízel výběr bez poplatku a DCC. Pro ty, co si chtějí ušetřit obíhání bankomatů a zkoušení, tak ten vstřícný bankomat patřil Halkbank. I dle zkušeností z cestovatelských fór jsou limity bankomatů v Turecku nízké, většinou mezi 4 a 5 tisíci lirami (v květnu 2022 byl kurz 1,50 Kč, tedy jste jedním výběrem vybrali ekvivalent mezi 6000 a 7500 Kč).
Dalším úkolem bylo pořízení místních SIM, tu kamarádi koupili, zatímco na mne naštvaně čekali. Vybrali síť Turkcell, neboť na diskuzních fórech byla doporučována jako ta s nejlepším pokrytím, a opravdu, ve všech městech jsme měli signál, občas na pár minut vypadl na dálnici uprostřed ničeho, ale takových míst bylo velmi málo. Cena za 20 GB byla relativně vysoká – 420 lir. Na obchodech jsme během cesty viděli reklamy na SIMky a tarify za zlomek této ceny, ale dle dostupných informací nejsou pro turisty dostupné. A také ne ve všech prodejnách „turistické SIM“ prý mají, samozřejmě na letišti ano.
Co je DCC – Dynamic Currency Conversion (DCC)
Jde o službu, která vám umožní zvolit si přímo v bankomatu nebo na terminálu u obchodníka měnu transakce, ve které se má platba zúčtovat. Oficiálně komunikovaným důvodem této služby má být jasná informovanost turisty, který tak ví, kolik platí, neb nemusí znát hodnotu měny dané země.
Zatímco na začátku zavádění této služby se tomu možná i dalo věřit, když poplatek byl v řádu jednotek procent, a dokonce nastávaly případy, že to vyšlo výhodněji než platba kartou vlastní banky, pokud ta měla obzvláště „nevstřícnou“ kurzovou politiku, postupně se poplatky za službu doslova utrhly ze řetězu a celkem běžně překračují hranici 10 %.
S DCC se můžete setkat kdekoliv, kde platíte zahraniční kartou (držitelé karet Revolutu tak i v České republice), ale některé země jsou na tom hůře než jiné.
Z našich sousedů jsou v tomto směru obzvláště aktivní Poláci, kde na pokus si trochu přilepšit narážím tak ve třetině případů platby kartou. U bankomatů si můžete být jisti, že vám tuto službu nabídnou bankomaty Euronet, které tak (často jako jediné) naleznete v místech s vyšší koncentrací turistů po celé Evropě.
Nicméně se s tím můžete setkat u jakéhokoliv bankomatu, někdy dostanete na výběr, jestli poplatek (obvykle kolem ekvivalentu 6 amerických dolarů, ale může to být výrazně více), nebo DCC a bez poplatku. I tak vychází poplatek většinou výhodněji.
Z tohoto hlediska je třeba brát reklamu českých bank s „výběrem kdekoliv zdarma i v zahraničí“ poněkud s rezervou. Vaše banka vám sice nic nenaúčtuje, ale bankomat klidně – na výpise to pak bude vypadat, že jste vybrali víc, než jste skutečně z přístroje dostali.
Obchodníci jsou k „nabízení“ této služby motivováni svojí bankou, která jim část odměny přenechává, někdy se uchýlí i k odsouhlasení za turistu, proto vždy pečlivě kontrolujte, co terminál píše a jakou částku odsouhlasujete.
Setkal jsem se i s tím, že terminál nabídl DCC až po odsouhlasení PINem, kdy jsem terminál vrátil obchodníkovi a ten DCC za mne odsouhlasil, takže poučení pro příště – nikdy nedávat terminál z ruky, ani po zadání PINu, dokud se na displeji neobjeví, že transakce byla provedena. Při bezkontaktní platbě bez zadání PINu by DCC neměl terminál nabízet.
Banky jsou tak trochu ve schizofrenní situaci. Na jednu stranu si rády odřou turistu, který vybírá z jejich bankomatu, nebo platí na jejich terminálu, na druhou stranu nechtějí přijít o kurzovou marži svých vlastních klientů, kteří vybírají nebo platí v zahraničí. Proto čím dál tím více bank ve svých bankomatech a platebních terminálech „nabízí“ turistům DCC a poplatek za výběr a svým vlastním klientům jejich blokaci.
Pokud si blokaci v internetovém bankovnictví nebo aplikaci nastavíte, platba s DCC či výběr s poplatkem neprojde. Rozhodně zajímavá funkce, pokud ale jedete na dovolenou pouze s jednou kartou, doporučuji si aktivaci této funkce důkladně rozmyslet, protože pak se může stát, že z tvrdošíjného bankomatu nevyberete a u obchodníka, který si bude hrát na hloupého, nezaplatíte.
Dokud budete mít možnost zkusit konkurenční bankomat nebo jiného obchodníka či budete schopni zaplatit v hotovosti, tak se nic neděje, ale skutečně se můžete dostat do situace, kdy v časové tísni či z jiného důvodu to zkrátka potřebujete a případné náklady na DCC nebo poplatek bankomatu jsou v porovnání s možnou škodou nepodstatné.
V takovém případě si neuváženou aktivací funkce blokace DCC či poplatku můžete připravit pěknou oprátku na krk. Pokud máte přístup na internet, můžete si blokaci zase zrušit, ale nespoléhejte na to. Samozřejmě jet do zahraniční jen s jednou platební kartou považuji za zbytečný risk, já mám vždy minimálně karty obou asociací (VISA a Mastercard) minimálně dvou různých bank.
Snad každou kartou, kterou jsem nějakou delší dobu používal, jsem někde a někdy nezaplatil. Občas měla problémy asociace, občas nějaká odstávka nebo výpadek banky, někdy obchodník či bankomat bral pouze kartu jedné asociace a někdy se důvod ani dohledat nepodařilo.
3. Hledáme autopůjčovnu
Autopůjčovnu jsme nevybrali zrovna šťastně, ukázalo se, že agregátor nabídek, přes kterého jsme auto zarezervovali, mám udělal smlouvu s jakousi virtuální půjčovnou Nissa, která nikde na letišti ani v parkovacím domě neměla označenou pobočku. Po ztrátě asi hodiny času pobíháním se zavazadly sem a tam jeden z členů skupiny náhodou zjistil, že pro tajemnou půjčovnu Nissa pracuje autopůjčovna Wish.
Vyplnění papírů byl obrovský porod, ze strany zaměstnanců naprosto minimální znalosti angličtiny, veškeré papíry turecky, ale nakonec jsme to nějak dali. Autopůjčovna nám také na kartě zablokovala a následně strhla navíc 2000 lir, které jsme po návratu museli reklamovat.
4. Peníze máme, auto máme, vyrážíme
V Istanbulu jsme nechtěli spát ani první noc, takže hned po absolvování anabáze s bankomaty a autem jsme vyrazili, abychom do zarezervovaného ubytování dorazili v nějakou rozumnou dobu. První noc tak strávíme ve městě Bursa, asi 170 km od istanbulského letiště. Cenu cca 38,26 EUR za dvojlůžák a 36,4 EUR za 1lůžák už, myslím, nikde nejen nepřekročíme, ale ani nevyrovnáme.
Rezervace hotelů v Turecku přes internet
V Turecku je taková zvláštní situace. Nejznámější rezervační síť Booking.com zde zároveň funguje a zároveň nefunguje. Když si dáte z ČR vyhledat hotely v Turecku, nějaké vám to najde, samozřejmě záleží na místě, v Istanbulu nespočet, v malých městech vám bude často stačit na jejich spočítání jedna ruka a pro některá města nenalezne vůbec žádné.
Když si ale Booking.com otevřete z turecké IP adresy, stránka se tváří, že Turecko neexistuje. Klidně si z Turecka zabukujete hotel v Praze, ale ne v Turecku. Samozřejmě každý problém má řešení a informace o existenci VPN začíná patřit mezi základní počítačovou gramotnost. Když česká vláda nechala zablokovat některé weby, udělala pro zvýšení počítačové gramotnosti víc než ty předešlé za mnoho let zpět.
Další možností je TOR. Pak jsou placené aplikace pro mobilní telefony, které veškerou komunikaci vedou přes VPN a nabízí řadu různých nastavení. Všechny tři možnosti vyzkoušeny, všechny fungují. Konkrétní provedení záleží na znalostech a náročnosti uživatele a jeho případné ochotě za řešení platit, nebo raději zvolit bezplatné.
Mně nejvíce vyhovovala nejjednodušší varianta – stažení prohlížeče Opera do mobilního telefonu a pouze nastavit integrovanou VPN. Je to rychlé, snadné a funkční. Pozor, nefunguje pro Operu mini. Na notebooku jsem používal TOR.
Další možností je využití ryze tureckých rezervačních portálů, např. Otelz.com, případně hledat hotely přímo na mapě v místech, kudy jsme projížděli, nebo plánovali jet. Většinou jsme kombinovali všechny možnosti, jeden řídil, další hledal na tureckých portálech, další na Bookingu, případně jsme koukali kolem sebe, jestli cestou k vybranému hotelu nenarazíme na nějaký další.
Kromě první noci, kdy jsme měli hotel zarezervovaný předem, jsme vždy vybírali „ad-hoc“, a to fyzicky, databáze bukovacích serverů nám sloužila jen pro orientaci.
Důvody byly dva:
- Ceny na Booking.com byly ve většině případů (mírně) vyšší než ty, které jsme dostali osobně (zvláštní, většinou jsem zvyklý na to, že většinou dostanu na recepci hotelu cenu mnohem vyšší, a tak pak rezervuji přes Booking).
- Úroveň hotelů často byla nižší než z popisu a obrázků vyplývalo. To, že je v hotelu bazén, ještě neznamená, že je v květnu napuštěný, protože 30 °C je pro Turky ještě zima. Nebo taky, že je to spíše líheň komárů než voda ke koupání. Když jsme měli dost času, prošli jsme si hotelů víc a vybrali si ten nejvhodnější.
5. Průběh cesty
Silnice jsou v Turecku překvapivě kvalitní a často dost naddimenzované. Nepamatuji si žádnou zácpu, naopak velmi často prázdnou 4proudovku. Za dálnice se platí mýtné, v autě z půjčovny byla umístěna elektronická samolepka, takže stačilo u dálnice vybrat pruh označený HGS, přibrzdit a počkat, až se zvedne závora. Displej za závorou vás informuje, kolik projetí stálo.
Ne každá 4proudovka je ale dálnicí, ve východní části Turecka jsme snad ani po žádné nejeli. Časté jsou policejní kontroly a zátarasy, ale nikde jsme nenarazili na nějaké „výběrčí výpalného“. Většinu zátarasů jsme projeli bez zastavení (buď nebyly obsazeny, nebo nám policisté kývli, ať jedeme dál), stavěli nás asi 10×. V polovině případů jim stačilo, že nemluvíme turecky, jednou se chtěli podívat do kufru a několikrát vidět pas řidiče nebo celé posádky.
Nikdy jsme nic neplatili a zdržení bylo většinou do minuty. Potkali jsme ale jeden český pár v dodávce, který nám říkal, že platil pokutu za rychlost při jízdě kolem Černého moře – její výše se odvíjí od míry překročení limitu a pro dodávky je nižší než pro ostatní osobní vozidla.
Komunikace v jiném jazyce než v turečtině je obtížná. Anglicky běžně nehovoří ani v hotelu, v restauraci nebo policisté. Každý tak nějak předpokládá, že mluvíte turecky. Bylo tak jednodušší se přizpůsobit a naučit se jednoduché číslovky a názvy jídel a pár dalších slov. Nejvíce jsme si pokecali v restauraci s jedním velmi kontaktním Turkem německy, nabízel ještě polštinu. Jinak byla naše konverzace s místními velmi omezená.
6. Ceny
Ceny v Turecku jsou nízké a nikde jsme neměli pocit, že nás někdo chce natáhnout, ale nebyli jsme v těch nejturističtějších místech. Půllitrová voda 2 až 5 lir (v supermarketu 1,25 liry), plechovka Coca Coly 6 lir (200 ml) nebo 8 lir (250 ml), na benzínce či v centru i 10 lir, 330 ml mohla stát i 12 lir.
Když po mne v zábavním parku chtěli za plechovku 15 lir, přišlo mi to už moc a raději jsem si nechal zajít chuť, nejsem přece Rothschild. Kopeček zmrzliny 5 lir, u památek 10. Nanuk Magnum od Algidy 12–15 lir. Celodenní parkování kolem 25 lir (pokud parkujete přes noc, platíte oba dny).
Zdaleka nejlevnější je ovšem čaj. V čajovnách pro místní 2 liry, v turističtějších místech 4–5 lir, je ale opravdu velmi malý, jen asi 1 deci. V horském středisku, kde jsme měli pocit, že je opravdu draho, byla za 5 lir standardní „decová“ sklenička a za šálek si účtovali 10 lir. Jen jednou na nás zkoušeli trochu víc vydělat – v jakési zahradě nám při objednání čaje přinesli ještě vodu a oříšky, to jsme ovšem protestovali, že tohle jsme si tedy neobjednali.
Alkohol není všudypřítomný tak, jako u nás. Mají ho některé velké supermarkety nebo obchody s alkoholem označené Tekel (zpravidla mají logo v modré barvě). Za pivo v 0,5l plechovce zde dáte 22 lir v supermarketu a 25 lir v Tekelu, longdrinky v lahvi 0,33 l jsou ještě dražší, stojí kolem 40 lir, ještě dražší je víno nebo lihoviny. Na točené pivo jsme narazili pouze jednou – a shodou okolností v hotelu, to už ale stálo 50 lir.
Inflace je všudypřítomná, běžně máme na vstupenkách i několikrát přelepenou cenu a za 2 týdny se cena benzínu zvedla z 21 na 24 lir. Jakékoliv ceníky, které vypadají, že už jsou starší (např. nalepené v hotelu na minibaru), postrádají smysl, protože neplatí.
Velmi široce jsou akceptovány platby kartou i v restauracích, kde byste to nečekali, a není problém platit kartou i velmi malé platby, třeba za kopeček zmrzliny. Přesto to nějakou tu hotovost chce mít u sebe, protože stejně jako se dá zaplatit u stánku se zmrzlinou, kde byste to nečekali, někdy nezaplatíte tam, kde je to samozřejmé (třeba za ubytování, vstupenky na památky).
Pobavilo mě pravidlo při platbě za lanovku: na kopec u Pergamonu zaplatíte kartou jen obousměrnou jízdenku, ale pokud chcete jet jen jedním směrem (nahoru), musíte platit hotově. Mají to spočítané, značná část památek je rozeseta po kopci, takže jdete, jdete, obdivujete a nakonec zjistíte, že blíž je to dojít pěšky dolů než se vracet nahoru ke stanici lanovky. Chtělo by to takový Nebozízek jako na pražském Petříně. Jen jednou jsme narazili na požadavek poplatku za platbu kartou, a to když jsme platili let balonem 150 EUR za osobu hotově, nebo 155 EUR kartou.
Každé ráno vzlétají nad Kappadokií stovky balonů. (29. 5. 2022)
7. Celkové náklady na cestu
Pro usnadnění placení, kdy obvykle jeden platil za všechny, jsme používali aplikaci Splid, máme ji vyzkoušenou již z jiných výletů a velmi se osvědčila. Podporuje i různé měny, což se hodí při projíždění více států, variantu, kdy se více lidí v různém poměru skládá na jednu platbu (ideální při řešení posledních přebytků hotovosti), a další funkce. Řeší to neustálé dělení každé transakce na díly, případně zvláštní společnou pokladnu. Díky ní mám i poměrně dobrý přehled výdajů:
Náklady na auto (24 011 Kč)
- Půjčovné – 9529 Kč
- Benzín (ujeto 6050 km) – 8514,91 lir (12 772,37 Kč – počítán kurz 1,50, v době psaní článku je opět o něco nižší)
- Dálniční poplatky – 1350 Kč
- Voda do ostřikovače – 35 lir
- Myčka (samoobslužná) – 4 liry
- Parkovné – 201 lir
- Jídlo 4440 lir, tj. 6660 Kč
Celkem šlo o 16 dnů pro 3 lidi, tj. 139 Kč na osobu a den, v hotelech až na jednu výjimku vždy byla v ceně snídaně. Šlo tady o náklady na oběd a večeři, pití během cesty, zmrzlinu, sladkosti. Nevybírali jsme vždy to úplně nejlevnější, když jsme měli hlad nebo chuť, zašli jsme nebo jsme zastavili u nejbližší restaurace nebo si dali něco u stánku bez nějakého většího plánování.
Obvykle jsme odfiltrovali ty úplně na hlavní třídě, a pokud byla možnost, vybírali jsme ty s ceníky viditelnými z ulice. Při menší rozmařilosti by se cestovatel dostal pod 100 korun na den, aniž by musel nějak zvlášť šetřit.
V částce jsou pouze nákupy evidované ve Splitu, ale v naprosté většině případů jsme vše kupovali společně, takže většina pití po cestě na benzinkách a ulici, zmrzliny a podobně jsou zahrnuty, chybí akorát pivo, protože to já nepiju, a kluci si ho tak kupovali sami, ale láhev raki jsme samozřejmě ochutnat museli, takže ta je zahrnuta. Částky, které zde nejsou evidovány, budou v řádech statistické chyby (na osobu a celou dobu v řádech maximálně stokorun).
Ubytování 8342 lir, tj. 12 513 Kč
V ceně není první ubytování po příletu (38,26 EUR za dvojlůžák a 36,4 EUR za 1lůžák) a dále jedno, které jsme měli zdarma v důsledku nasbíraných bonusů na booking.com za předchozí rezervace. Jde tedy o 14 nocí, tj. 894 korun za noc pro 3 osoby.
Až na jeden případ všechny se snídaní (někdy opravdu bohatou, častěji jednotvárnější – pečivo, rajčata, okurky, olivy, sýr, marmeláda, med, ale vždy v dostatečném množství). V jednom případě jsme měli 2 pokoje (2 + 1), jinak jsme měli pokoje 3lůžkové, pokud to bylo možné, upřednostňovali jsme 3 postele (takže často to byly pokoje vedené jako 5lůžkové a podobně).
I zde by spořivý cestovatel mohl ušetřit, my totiž za těch přibližně 300 korun za osobu často bydleli v nejlepších hotelech (které byly schopny nabídnout 3 postele, což diskvalifikovalo „obvyklé podezřelé“, tedy business hotely Hilton, Ramada a podobné) ve městě, například ve městě Batman v hotelu s příznačným názvem MESOPOTAMİA.
Vstupné a zážitky 3558,50 lir, tj. 5338 Kč
Za více než 100 různých atrakcí, včetně 2 plaveb lodí (na přehradě Ilisu na řece Tigrid a na jezeře Van) a zipline. Asi ve třech případech jsme platili vstupné pouze za jednu osobu, protože u jedné z památek si ochranka všimla, že jeden z účastníků je zdravotně postižený, a nabídla nám 2 vstupenky (on + doprovod) zdarma.
Zkusili jsme to aktivně uplatnit i u jiných památek, ale prošlo nám to pouze u dvou dalších, neb státní mašinerie jede na doklady a z české průkazky zdravotně postiženého bez znalosti jazyka nevyčte úředník naprosto nic, kromě textu totiž neobsahuje žádné mezinárodní piktogramy (tohle opravdu nemá náš stát kvalitně vyřešené, aspoň ikonka vozíčku by se tam určitě vešla). Nicméně držitelům doporučím vzít si ji s sebou a zkusit to, dotaz nic nestojí.
Mapa jeskyní v Turecku. (27. 5. 2022)
I zde lze samozřejmě dost ušetřit, když se vyhnete těm „nejprofláknutějším“ památkám, kde stojí vstupné 150 lir na osobu, např. Pergamon, Efes a Pamukkale, a vyhnete se davům turistů – jak glosoval kamarád, Český Krumlov před covidem. Na druhou stranu, určitě jsme zaplacených peněz nelitovali. Ani jsem netušil, že západní Turecko je tak plné antických památek. Dle vyjádření kolegů – lepší než v Řecku a menší nepořádek kolem.
Na ty méně známé památky, kam nedorazí autobusy se zahraničními turisty, stojí vstupné desetinu nebo méně a jsou stejně zajímavé, často i zajímavější a je tam méně lidí. Druhou variantou jsou 14denní vstupenky, ať už „celoturecké“ za 800 lir, nebo regionální (kolem 350 lir). Ta celoturecká se určitě vyplatí, pokud zůstanete pár dní v Istanbulu, protože víc než polovina památek z ní je právě tam. My jsme byli tak na hraně, kdy by se nám možná také vyplatila, ale přišli jsme na její existenci, až když jsme měli za sebou nejdražší památky.
Most Malabadi přes řeku Batman, nedaleko města Batman. 1000 let starý, kamenný, jeden z největších na světě (v místním muzeu tvrdí, že největší kamenný obloukový most).
Když sečtu všechny částky, dostanu se na 48 522 Kč za 3 osoby, tedy 16 174 korun za 1 osobu. K tomu je třeba připočíst 3000–3500 za letenku (dle toho, zda berete zavazadlo), občas je ale i levnější.
Za 20 000 Kč tak můžete mít hodně zajímavý výlet (anebo i o hodně levnější, když budete jezdit autobusy a spát v levnějších hotelech). Pokud si chcete dopřát i let balonem, je třeba počítat s dalšími 150 eury.
