Nejstarší peníze
Nejstarší peníze vznikly ve staré Babylónii. Zajímavou knihu o nich napsal náš světoznámý vědec Bedřich Hrozný (1877–1952), který rozluštil písmo Chetitů. Kniha se jmenovala Zur Geldwesen der Babylonier a vyšla v roce 1902.
Jenom pro zajímavost – Chetité platili slitky stříbra. V Egyptě se k platbám používal ječmen.
Peníze v antickém Řecku
Talent představoval 26,2 kilogramu, resp. 21,29 kilogramu kovu. Mina byla starořecká jednotka hmotnosti, jako mincovní jednotka představovala jednu šedesátinu talentu. Talent i mina nebyly oběžné mince, ale početní jednotky.
Statér byla váhová jednotka a mince, která byla ražena ze zlata, stříbra nebo elektronu (což byla směs zlata a stříbra). Původní význam slova statér byl těžký
. V klasické době odpovídal statér dvěma drachmám, jako váhová jednotka se pohyboval mezi deseti až šestnácti gramy.
Jako statéry jsou označovány nejstarší maloasijské mince, které byly ražené z elektronu, i keltské zlaté duhovky
.
Řecké slovo drachmé znamená hrst a drachma původně představovala šest obolů ve tvaru kovových tyček či roubíků. Také v klasické době Athén se drachma dělila na šest obolů.
Razily se také mince o dvojnásobné (didrachma), čtyřnásobné (tetradrachma) a desetinásobné (dekadrachma) váze i hodnotě.
V klasické době Athén byla tetradrachma nejběžnější mincí v celé řecké oblasti. Nesla na líci hlavu bohyně Athény a na rubu její symbol (tedy sovu) a obvykle zkratku slova Athénaión neboli patřící Athéňanům
.
Chalkoi (měďák) byla nejmenší řecká mince.
Peníze v antickém Římě
Nejstarší římské mince začaly pocházejí ze 3. století před naším letopočtem – pro platby uvnitř Říma
to byly těžké měděné mince (tzv. aes grave neboli těžký kov
), pro vnější styk (tedy pro platby mimo Řím
) se jednalo o stříbrné didrachmy.
Základní římskou měnovou jednotkou byl zpočátku tzv. librální as, litý z mědi ve váze jedné libry. Na líci byla hlava boha Ianuse, na rubu lodní příď a značka libry.
Začátkem 2. století před naším letopočtem se ustálil denarius jako základní římská mince – dělil se na deset (později na šestnáct) assů.
Zlaté mince se v Římské říši razily až od doby Gaia Julia Caesara. Tehdy byl ražen aureus, který se dělil na 25 denárů.
Další zlatou římskou mincí byl solidus, který razil císař Diocletianus od roku 301 a který představoval 1000 denariů. Nicméně solidus byl v jeho době vydán jenom v malém množství. Později byl solidus znovu zaveden císařem Konstantinem Velikým (konkrétně v roce 312) a nahradil aureus jako císařskou zlatou minci. V té době měl solidus hodnotu 275 000 denariů.
Mince ve středověké Evropě
Ve středověké Evropě se velmi využívaly groše. Ve 12. století vznikly v severní Itálii jako stříbrné mince s vysokým obsahem drahého kovu. Název této mince pochází z latinského slova grossus
, které v češtině znamenalo tlustý
, resp. hrubý
.
Nejstarší groše byly raženy v Benátkách mezi lety 1194–1201. Jako mincovní kov pro jejich ražbu posloužilo stříbro, které Benátčanům v ohromném množství předali křižáci. Benátský groš se dělil na 26 piccoli neboli denárků.
Příklad Benátek v ražbě grošů zanedlouho následovala města Janov (začátkem 13. století), Marseille v roce 1218, toskánská města v roce 1230 a posléze i Verona, Trident a také země Tyrolsko.
Ve Francii byly od roku 1266 raženy tzv. tourské groše. Na konci 13. století ve Středozemí
razilo svoje stříbrné groše každé město, např. Montpellier nebo Barcelona.
K výraznému rozšíření ražby grošů došlo začátkem 14. století – raženy byly nejenom v české Kutné Hoře (grossi pragense neboli pražský groš), ale rovněž v Míšni (grossus miscensis neboli míšeňský groš), v Nizozemí a v Porýní. V Anglii se groše razily až kolem roku 1350.
Technické problémy při ražbě větších stříbrných mincí
Limitujícím technickým faktorem při ražbě větších stříbrných mincí byl v této době poměr mezi průměrem mince a tloušťkou jejího střížku. Mince ze slabšího plechu nemohly mít větší průměr, protože se snadno poškozovaly. Ražba mincí se silnějším střížkem byla technicky o hodně náročnější a zdlouhavější.
Jednotliví emitenti postupně zkoušeli výrobu mincí z co nejčistšího stříbra. Ryzí stříbro ovšem nebylo k výrobě mincí příliš vhodné, protože je dosti měkké a docházelo by k rychlému opotřebování mincí v oběhu. Při vyšším podílu mědi ve stříbře byla slitina tvrdší a ruční ražba mincí se silným střížkem byla opravdu dosti obtížná.
Zájemcům o problematiku ražby středověkých mincí doporučuji navštívit expozici mincovny v tzv. Vlašském dvoře v Kutné Hoře, ve které byly od roku 1300 raženy pražské groše. V této expozici budete názorně seznámeni s celým procesem výroby
mincí, a to od těžby stříbra přes jeho zpracování až po vlastní ražbu mincí.
Obnovení ražby zlatých mincí v křesťanském světě
Ve 13. století byla obnovena masová
ražba zlatých mincí v Evropě – do této doby se zlaté mince razily v poměrně malém objemu na Sicílii, v Kastilii a v Portugalsku a sloužily v obchodním styku s Byzantskou říší a s muslimy. Zlatou minci, která se nazývala augustalis, začal v roce 1231 na Sicílii razit císař Friedrich II. Uvedené zlaté mince však měly pouze okrajový význam.
První skutečně nové, resp. významné evropské zlaté mince byly raženy od roku 1252 současně v Janově a ve Florencii. Jednalo se o tzv. janovské zlaťáky (neboli genoviny) a o florény s vyobrazením svatého Jana, resp. s vyobrazením lilie.
Od roku 1284 razily Benátky zlaté dukáty s vyobrazením Ježíše Krista a svatého Marka, který žehnal benátskému dóžeti.
Pokusy anglického krále Jindřicha III. a francouzského krále Ludvíka IX. o ražbu vlastních zlatých mincí skončily neúspěšně.
Mince o nízké hodnotě
V průběhu 13. století došlo v Itálii také k rozvoji ražeb drobných mincí, tedy mincí s nízkou hodnotou, které sloužily pro potřeby běžného každodenního života, jsou často nazývány černé mince
a které nechal razit benátský dóže Enrico Dandolo.
Na konci 13. století byl nejčastěji raženou mincí ve Florencii tzv. quatrino neboli mince v hodnotě čtyř denárů, což odpovídalo ceně jednoho bochníku chleba. Tato drobná mince se stala základní mincí poskytovaných almužen, jejichž udílení se v této době rychle šířilo současně s rozvojem společnosti a rovněž v souvislosti s kázáním tzv. žebravých řádů.
Ve Francouzském království se pařížský denár stal denárem milosrdenství
.
