Hlavní navigace

Střípky z historie mincí a mincoven. Newton vyšetřoval padělání

Autor: Depositphotos
Zbyněk Kalabis

Mince je pro většinu z nás pouhý předmět, který nám překáží v peněžence, zatěžuje kapsy a „pípá“ při průchodu bezpečnostním rámem na letišti. Mince ale představuje nejenom určitou finanční hodnotu nebo umělecké dílo, ale také kus historie. A právě s několika střípky z dějin nejvýznamnějších mincí vás seznámíme.

Doba čtení: 9 minut

Co je to vlastně mince? 

Mince je kousek kovu, opatřený údaji o svojí hodnotě, o názvu měny nebo o jejím vydavateli, ze kterých je jasně patrné, že se jedná o peníze.

Každá mince má dvě strany, a to líc (neboli avers) a rub (revers), na kterých bývá vyražen státní znak, číslice, které vyjadřují jmenovitou hodnotu mince, a také letopočet její ražby. 

Nejenom papírové peníze (bankovky nebo státovky), ale rovněž mince mají svoje ochranné prvky – konkrétně se jedná o jejich hmotnost, průměr, sílu a o úpravu jejich hrany.

Jak se vyvíjely názvy mincí

Francie

Minci, zvanou denier, zavedl Karel Veliký v roce 794 společně s účetním systémem, kdy se 12 denierů rovnalo jednomu sou a 20 sou se rovnalo jedné francouzské libře. Užívání denieru jako platidla se také rozšířilo na území křižáckých států ve „Svaté zemi“ (i v Řecku).

Sou byla mince, jejíž název byl odvozen od antické mince, zvané solidus.

Francouzská libra (la livre nebo česky také livra) byla francouzská měna a také tzv. účetní (resp. početní) jednotka – nejprve jako pařížská libra a od 13. století jako tourská libra. Postupně se stala názvem měny, používané od 9. století až do roku 1795, kdy byla nahrazena frankem. Ovšem již v průběhu 18. století se již jednalo o papírové peníze.

Uvedený francouzský měnový systém sloužil jako vzor mnoha evropským státům, například pro anglickou (později britskou) libru šterlinků, která se rovnala dvanácti šilinkům (shilling), resp. 240 penny, a to až do 15. února 1971, kdy Velká Británie přešla na decimální měnový systém.

Frank byla zlatá mince, „vzniklá“ v roce 1360, pojmenována byla podle textu „francorum rex“.

Louisdor (neboli „zlaté ecu“ nebo „Zlatý Ludvík“) byla zlatá mince, kterou zavedl v roce 1640 král Ludvík XIII. Hmotnost této mince oscilovala mezi 6 až 7,4 gramu. Ražen byl až do roku 1804, kdy byl nahrazen zlatým frankem.

V roce 1641 začal Ludvík XIII. razit také velké stříbrné mince, nazývané ecu d´argent nebo (podle jména panovníka) Louis d´argent.

Anglie

Anglický název shilling (nebo šilink) je pravděpodobně odvozen od slovesa skell, které znamenalo „zvonit“. V anglosaských dobách se ovšem nejednalo o minci, ale zřejmě o účetní (nebo početní) jednotku, která představovala hodnotu jedné krávy nebo jedné ovce. Mince s tímto názvem se začala razit až v polovině 16. století.

Sovereign se jmenuje zlatá mince s nominální hodnotou jedné britské libry. Mince začala být ražena v roce 1817 (a je ražena do současnosti). Tato mince byla pojmenována po „anglickém zlatém sovereignu“, který byl ražen v letech 1489–1603.

Crown (původně crown of the double rose) byla mince, zavedená králem Jindřichem VIII. v roce 1526 jako součást jeho měnové reformy a měla hodnotu pěti shillingů. Half crown představovala ekvivalent dvou shillingů a šestipence, resp. jedné osminy libry. Poprvé byla emitována v roce 1549, tedy v době vlády krále Edwarda VI.

Guinea se razila v letech 1663–1816; původně měla 20, od 17. století měla 21 shillingů.

Arabská oblast

Dirham byl (od 7. století) a stále ještě je měnovou jednotkou nejrůznějších arabských států. Dříve se rovněž jednalo o hmotnostní jednotku, která byla používána v Osmanské říši a v Persii. Jako jednotka hmotnosti dirham představoval zhruba tři gramy. Název měny „dirham“ byl odvozen od antické řecké mince „drachmy“ (což byla původně hrst šesti tyčí, později se rovnala šesti obolům).

Bulharsko

Za vlády bulharských carů Kalojana (1197–1207) a Borila (1207–1218) byly v zemi raženy napodobeniny byzantských mincí. Car Kalojan obdržel právo razit vlastní mince od papeže Inocenta III. (a car Boril toto privilegium po něm zdědil), ovšem žádná bulharské mince se nám z této doby nezachovala. 

Dánsko

Nejstarší dánskou mincí byl penning (nebo penny), který byl ražen mezi lety 825 až 840. Nejstarší systematicky raženou dánskou mincí se ovšem stal tzv. korsmonter, vydávaný ve druhé polovině desátého století dánským králem Haraldem Blatandem (neboli česky Haraldem Modrozubem).

Německo

Rýnský zlatý vznikl v roce 1386 na základě dohody čtyř kurfiřtů a vážil 3,39 gramu.

Rakousko, resp. Rakousko-Uhersko

Guldiner (neboli Guldengroschen) byla velká stříbrná mince, která byla ražena v Tyrolsku (v mincovně v Hallu) od roku 1486.

Španělsko

Maravedí představovalo v raném středověku jednotku váhy, podle které Maurové rozdělovali svým vojákům válečnou kořist. Podle této váhové jednotky pak byly ve Španělsku pojmenovány zlaté mince, posléze ovšem pouhé drobné měděné mince, které byly používané až do 19. století.

Pistole byly zlaté mince, které nechal razit král Filip II. v letech 1556–1589 a které vážily 6,2 gramu.

Antická mince solidus a její vliv na další evropské měny

Solidus byla zlatá římská mince, kterou poprvé razil římský císař Diocletián (ovšem jenom v poměrně malém množství). Později (v roce 312) byl znovu zaveden do peněžního oběhu císařem Konstantinem Velikým a stal se císařskou zlatou mincí.

Po pádu Západořímské říše zůstal solidus v oběhu prakticky v nezměněné formě v Byzantské říši (a to pod názvem nomisma, v množném čísle nomismata, „mimo Byzanc“ mu lidé říkali bezant). Od 4. do 11. století byl v této zlaté minci zachován nezměněný obsah drahého kovu, což je nejdelší doba v historii.

Solidy se v Byzanci platily daně. Kdykoliv byla tato mince přijata do státní pokladny, byla roztavena a znovu vyražena, čímž se zajišťovala stabilita její váhy (a snižovaly se tak ztráty zlata, způsobené otěrem). 

Přestože měli byzantští obchodníci zakázáno užívat solidus pro obchod mimo území říše, platilo se těmito mincemi i při obchodech mimo Byzanc a solidus se záhy stal žádaným platidlem také v arabských zemích.

Ve středověké Evropě byla v oběhu stříbrná mince, zvaná denarius (denár). Jednotka složená z dvanácti denariů se poté rovnala jednomu solidu. 

Různé varianty slova solidus daly v různých jazycích jméno mnoha pozdějším měnám. Ve Francii byl od solidu odvozen název malé mince sou. V současné francouzštině se výraz sou užívá pro drobnou minci malé hodnoty. V kanadské francouzštině se jedná o slangový výraz pro kanadský cent.

V Itálii se od slova solidus odvodil výraz soldo (v množném čísle soldi). V současném užití výraz soldi znamená italsky peníze. 

Ve španělštině se od slova solidus odvodil výraz sueldo (na Filipínách často pozměněno na suweldo). Následně od suelda se v Peru odvodil peníz sol (formálně sol de oro – zlatý solidus). V současné španělštině ovšem výraz sol znamená slunce (z latinského sol), etymologie názvu této měny je tak tudíž často zmatena. 

Až do přechodu Velké Británie na desítkovou soustavu v roce 1971 se zkratka s, odvozená od solida, užívala pro označení šilinku, stejně tak d (denarius) pro penci a £ (římská libra) pro libru, z čehož se později vyvinula zkratka £sd.

Víte, co to byl „úmrtní“ tolar?

V článku Co daly naše země světu financí? A odkud se vzal název dolar? jsme uvedli, že šlechtická rodina Šliků začátkem 16. století těžila stříbro a v Jáchymově z něj razila svoje mince – tolary. Z politických důvodů se někteří z jejích členů „pohybovali“ v blízkosti českého krále.

Jedním z nich byl rovněž Štěpán Šlik, který v roce 1526 táhl s naším králem Ludvíkem Jagellonským do boje proti Turkům a zúčastnil se nešťastné bitvy u Moháče. Král při ústupu zahynul, z boje se nevrátil ani Štěpán Šlik. Jeho mrtvé tělo se nikdy nenašlo, a byl proto po „nějakém čase“ oficiálně prohlášen z mrtvého.

Jako rozloučení s ním nechali jeho bratři v jáchymovské mincovně razit honosný „úmrtní“ tolar s textem („opisem“), že Štěpán Šlik padl za svoji vlast v boji proti Turkům.

Mincovny

S mincemi úzce souvisí mincovny, tedy místa, kde jsou mince „vyráběny“. Dvě z nich si představíme, jsou velmi zajímavé.

Royal Mint of the United Kingdom (Královská mincovna Velké Británie)

Mincovna byla založena v Londýně v roce 886 za vlády krále Alfreda Velikého, nicméně jednalo se pouze o jednu z několika mincoven v království. Od roku 1279 sídlila v Toweru a v současnosti má svoje sídlo v Llatrisantu ve Walesu. V 16. století pak získala monopol na ražbu mincí v království.

V roce 1696 se sir Isaac Newton ujal funkce Warden of the Royal Mint, a zodpovídal tak za vyšetřování případů padělání mincí. Od toku 1699 pak zastával funkci vedoucího mincovny („Master“), a to až do své smrti v roce 1727.

V souvislosti s touto mincovnou považuji za nutné zmínit a vysvětlit pojem „Trial of the Pyx“. Jedná se o proceduru zajištující, že nově vyrážené mince odpovídají stanoveným standardům – její podoba je v podstatě stejná již od roku 1282. Zkouškám předsedá soudce spolu s expertem sboru prubířů. Testy jsou prováděny v prostorách společnosti „Worshipful Company of Goldsmith“.

Mince určené k přezkoumání (vždy se jedná o několik tisíc kusů) jsou průběžně vybírány z běžné produkce Královské mincovny a „dávány stranou“, což je povinností zástupce jejího vedoucího (Deputy Master). Komise je tvořena zástupci Company of Goldsmith, kteří zkoumají, zda byly mince vyraženy v souladu s „mincovním zákonem“ (Coinage Act).

Termín Pyx, který je odvozený z řečtiny, odkazuje na truhlu ze zimostrázového dřeva, ve které bývaly uloženy mince určené k přezkoumání.

Královská mincovna v Kremnici

Historie této mincovny začala již 17. listopadu 1328, kdy uherský král Karel Robert z Anjou povýšil Kremnici na královské město a udělil jí právo provozovat mincovnu.

Raženy v ní byly také zlaté mince dukáty. Jejich název vznikl podle zlaté mince z Benátek, na které byl uveden latinský název končící slovy „ista ducatus“ (což česky znamená „toto vůdcovství“, resp. „tato vláda“).

Nejstarší směnárníci a jejich obchody

Již na konci 12. století se začali objevovat první směnárníci a ne vždy se jednalo o jiné osoby než půjčovatele peněz. Jejich činnost se stávala stále více nezbytnou vzhledem k rostoucí rozmanitosti používaných peněz.

Svoje obchody směnárníci provozovali venku na ulici nebo na stole v krámě, otevřeném do ulice, podobně jako řemeslníci – dokonce se seskupovali na jedno místo za účelem usnadnění přístupu zákazníků.

Konkrétně v Bruggách rozložili svoje stoly poblíž hlavního náměstí Grand-Place a velké plátenické tržnice, ve Florencii rozkládali svoje banchi i mercato na Starém trhu i na Novém trhu, v Benátkách usadili svoje banchi di scritta na mostě Rialto a v Janově působili poblíž Casa di San Giorgio.

Směnárníci plnili dvě tradiční funkce – vzájemnou směnu jednotlivých měn (odtud pochází jejich název) a rovněž obchod s drahými kovy. Byli totiž hlavními dodavateli drahých kovů mincovnám. Od svých klientů drahé kovy přebírali (nebo spíše odkupovali) ve formě prutů nebo častěji ve formě nádobí.

diners_2.3.

Podle okolností takto získané drahé kovy také vyváželi, a to navzdory teoretickému monopolu mincovníků. Těmito svými operacemi směnárníci výrazným způsobem ovlivňovali ceny drahých kovů a jejich kolísání.

Jenom jako doplňující informaci uvádím, že si směnárníci v německém Frankfurtu nad Mohanem stanovili (i když „až“ v roce 1558) vlastní směnné kurzy a vystavili tímto svým skutkem jakýsi „rodný list“ zdejší burzy cenných papírů.

Našli jste v článku chybu?