Jak to bylo doopravdy?

Když se spořitelna prodávala, slíbila rakouská Erste Bank vládě, že do české ekonomiky nalije dodatečný kapitál. Vypadalo to přitažlivě. Už na konci prosince 1999, před uzavřením smlouvy, tvrdil šéf pražské pobočky CS First Boston Michal Šušák, že „formou zvýhodněných půjček s úroky o několik procent pod tržní sazbou by Erste ekonomice ušetřila kolem pěti až sedmi miliard korun.“ Podle něj „Erste Bank nabídla vládě zvláštní programy jako bonus spolu s nabídkou vyššího násobku účetní hodnoty“ (iDNES, 5.1.2000). Při bližším ohledání však tento „bonus“, tento vstřícný dotační krok, může ztratit svůj lesk.

Je dobré zmínit, že společnost CS First Boston, radila Erste Bank při vyjednávání s vládou. Je tedy přirozené, že se její pohled řídil zájmy rakouské banky a ne zájmy státu. Proto je třeba brát s rezervou interpretaci, že dodatečné dotace Erste Bank jsou „bonusem“, který rakouská banka z dobré vůle věnuje české ekonomice.

Dotace od samého začátku fungovaly spíše jako výměna za to, že Erste Bank už nebude zvyšovat svou cenovou nabídku a že se s tím vláda smíří (ne nadarmo se citovaný článek z iDNES jmenuje „Erste nepřiplatí za spořitelnu, ale podpoří bydlení a podnikání“). Nešlo tedy o bonus, ale o způsob, jak utlumit nároky státu. Přitom vláda asi mohla chtít víc než obvyklý násobek účetní hodnoty, vezmeme-li v úvahu, že Erste Bank měla získat v té době největší českou banku, s bezkonkurečně největším počtem klientů, s nejlepším územním pokrytím prostřednictvím největší sítě poboček, a to všechno ještě se státními zárukami za špatné úvěry.

Interpretace dotací jako „něčeho navíc z dobré vůle“ neobstojí ani z jiného důvodu. Erste Bank budoucí dotační programy vydávala a dodnes vydává za svůj další náklad, kterým „ekonomice ušetří několik miliard korun“. To však nebylo a není přesné. I jednoduchá úvaha za použití selského rozumu snadno odhalí, že v dnešním tvrdém tržním světě si ani velká banka nemůže jen tak z dobré vůle dovolit rozdávat miliardové bonusy, na nichž by nic nezískala. Podíváme-li se na dnešní TOP PROGRAMY České spořitelny pozorněji, zjistíme, že nejsou jen nástrojem pomoci české ekonomice, ale také přirozeným zdrojem zisku Erste Bank.

Vždyť skutečnost, že banka poskytne podnikům či domácnostem půjčku s nižším úrokem (u hypoték domácnostem se jedná o dotaci 1,5 % na celou částku), znamená jenom to, že její zisk nebude tak vysoký (viz současný vysoký rozdíl mezi úroky vkladů a úroky úvěrů). Navíc spořitelně tato akce přinese řadu nových dlouhodobých klientů, o které připraví ostatní banky, čímž se její celkový zisk může nakonec ještě zvýšit.

Kromě tří programů na dotaci úroků u půjček spořitelna poskytuje finanční pomoc i v programu zaměřeném na kulturu, vzdělávání, sport a sociální rozvoj. Tak se spořitelna stala partnerem výstavy Deset století architektury, festivalu Pražské jaro, Ankety Sportovní osobnosti století, Českého paralympijského týmu a protidrogových programů. Nutno podotknout, že ani miliarda postupně uvolňovaná do této oblasti není pro banku bez užitku – podpora podobných akcí patří do běžné výbavy velkých společností v rámci jejich public relations, takřka to patří k dobrému bontonu a především se jedná o reklamu, která staví společnost do dobrého světla.

V prvé řadě bychom tedy neměli propadnout dojmu, že ze strany Erste Bank jde o nezištný dar České republice, za nějž bychom snad měli být vděčni. Na žádném ze svých programů na podporu ekonomiky by neměla vyloženě tratit.

Také by bylo dobré vědět, jak „výměna“ dotací za ústupky vlády ve skutečnosti proběhla. Pokud opravdu nebylo možné získat za spořitelnu více peněz, pak bylo rozumné, že vláda na nabídku dotací přistoupila. Erste Bank na dotovaných programech vydělá, ale ekonomika mezitím bude moci využít její zdroje.

Pokud však vláda souhlasila s nižší cenou náhradou za dotace, podílíme se na financování levnějších půjček, kultury a sportu my všichni. A to penězi, které na koupi spořitelny (a tedy na nás) Erste Bank ušetřila, aby je „za nás“ vložila do české ekonomiky a udělala si tak působivou reklamu.

Ať už to bylo jakkoli, je logické, že dnes státní antimonopolní úřad může jen stěží spořitelně její dotace „pod tržní sazbou“ zarazit. Šel by tím proti původnímu rozhodnutí vlády a jejímu zájmu podpořit ekonomiku a v první řadě bytovou výstavbu.

Problém nastává v tom, že se ze strany státu může jednat o výlučné zvýhodnění jednoho z hráčů na trhu v rozporu s tržními pravidly. Kdyby stejný krok Erste Bank udělala sama o sobě a skutečně z vlastních zdrojů České spořitelny, jednalo by se zřejmě jen o účinný marketingový tah. Jestli však tímto způsobem Erste Bank jen uhrála nižší cenu při privatizaci, doplácíme na její reklamu, rozkvět a větší počet klientů úplně všichni.

Jako by nestačilo, že naše daně už beztak nesou důsledky dřívějších špatných úvěrů České spořitelny.