Možná nesprávná úvaha:
Pokud už měl zaměstnání, tak po určení neplatnosti výpovědi mohl zaměstnanec okamžitě ukončit původní pracovní poměr výpovědí, protože nedostal včas výplatu, a ještě by měl nárok na odstupné (protože to je kvalifikovaný důvod výpovědi).
Pokud naopak o to své původní místo stál, tak mohl okamžitě přestat pracovat u nového zaměstnavatele, výpověď od něj by mu pak nevadila.
Když už dojde k takové soudní válce, bál bych se uplatňování fiktivní škody zaměstnavatelem z důvodu, že nenastoupil hned zpátky do práce (do výše pětinásobku průměrného výdělku, pokud to ještě platí), popř. i od nového zaměstnavatele, kterému způsobí škodu tím, že přestane chodit do práce, když se okamžitě vrátí k prvnímu. Řekl bych že odvolací soud judikoval inteligentně a správně, pokud chyboval vyhazující zaměstnavatel, musí vyčkat, že se bude moci zaměstnanec vrátit (právně čistě odejít o nového zaměstnavatele). Proč by měl zaměstnanec předjímat výsledek soudního sporu (jakkoli doufá v úspěch) tím, že uzavře nevýhodnou či nestandartní smlouvu s novým, jen aby se mohl hned vrátit, pokud vyhraje? Pokud chyboval původní zaměstnavatel, ať si následné nesnáze vyžere. Škoda, že to Nejvyšší soud zase otočil. bylo by zajémavé, co by s tím udělal ÚS.