Hlavní navigace

Jak se ve středověku razily mince?

Autor: Shutterstock
Zbyněk Kalabis

Havíři byli při odchodu z dolu prohledávání dozorci, aby si náhodou neodnesli plíšek stříbra, a raziči mincí nesměli do práce nosit oblečení s kapsami, aby nekradli peníze.

Doba čtení: 5 minut

Sdílet

Při ražbě středověkých mincí z drahých kovů byl v mnoha mincovnách používán stejný postup jako u ražby pražských grošů ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře. Popisovaný technologický postup výroby mincí vychází z takzvané Kutnohorské iluminace. Právo na nerostné suroviny (tedy i na stříbrnou rudu) ve středověku vlastnil panovník, kterému příslušela takzvaná urbura neboli podíl na zisku. Dalšími podílníky na zisku byli majitelé pozemků, na nichž či „pod nimiž“ bylo dolováno.

Těžba a prodej stříbrné rudy

Hlavní roli při dolování však hrála společenství podnikatelů, sdružených do těžařstev, jejichž členové byli nazýváni nákladníci či kverkové. Těžařstva měla propůjčené ložisko jako dočasné vlastnictví, ale nepatřilo jim. Jejich majetkem bylo vybavení umístěné na povrchu i uvnitř dolu. Těžařstva na svůj náklad zajišťovala těžbu, odvodňování i větrání dolu. Někdy svoje propůjčky ještě druhotně pronajímala tzv. lénhavéřům, tedy nájemcům, kteří pracovali za podíl ze zisku.

Vytěžená ruda byla tavena v kamenných šachtových pecích. Takto vytavené stříbro obvykle obsahovalo 66 až 89 % kovu. V této podobě bylo dodáváno do mincovny, kde bylo dále čištěno až na ryzost 98,5 %. Těžaři i lénhavéři museli prodat vytěženou stříbrnou rudu rudokupcům neboli erckauféřům, kteří vlastnili hutě a úpravny rudy. Vytavené stříbro muselo být, až na malé výjimky, prodáno mincovně, protože při prohlížení rudy občas docházelo ke ztrátám, vše pečlivě sledoval hormistr. Havíři byli při odchodu z dolu kontrolováni dozorci (neboli hutmany), aby si neodnášeli rudu.

Výroba mincovní slitiny

Výroba mincovní slitiny a také ražba pražských grošů probíhala v kutnohorském Vlašském dvoře, do kterého bylo začátkem 14. století soustředěno dosavadních 17 mincoven, které působily v celém Českém království. Tímto opatřením vznikla efektivně pracující organizace, která fungovala na principu pokročilé dělby práce. Na rozvoj českého mincovnictví měl zásadní vliv horní zákoník (Ius Regale Montanorum), který vydal český král Václav II. v roce 1300. Na nádvoří Vlašského dvora byly vybudovány souvislé řady přízemních mincířských dílen, kterým se říkalo šmitny. Dílny nesly erby svých původních mincoven a byly vybaveny samostatným vchodem.

Zajímavé je, že nad pracovišti mincovnen měl svoje soukromé komnaty král Václav IV. Mohl díky tomu pozorovat postup prací při ražbě mincí a také mu teplo z těchto dílen vytápělo/ohřívalo podlahu. Kvalita stříbra byla nejdříve zkoumána prubířem, který zjišťoval obsah nežádoucích příměsí v kovu. Stříbro bylo následně (již podruhé) přepalováno v prenárně, ve které se získávalo čisté stříbro. Bochánky takto přepáleného stříbra byly předávány úředníkovi, který měl za úkol přepálené stříbro (za přítomnosti prubíře, obou mincovních písařů a hutního písaře nebo správce) přesně zvážit a nechat zapsat do knihy stříber.

Přepálené stříbro i mincovní slitina byly vydávány k dalšímu zpracování výhradně na základě přesné evidence (přepravovány byly v sudech). Mincovní slitina byla odlévána do prutů, zvaných cány, a to do látky zvané barchán, která byla třikrát přeložena tak, aby vytvořila žlábek. Tento žlábek byl vyplněn roztaveným kovem a umožnil z něj vytvarovat prut. Barchány byly připevněny k železnému oblouku (neboli střelce) a spolu s ním byly ponořeny do vody, aby je kov nespálil. Následně byl cán mincířem roztepáván na kovadlině do podoby úzkého pásu. Tento pás pak byl rozřezán velkými nůžkami na čtverečky, nazývané farfule, které pak byly zakulacovány. Tímto způsobem vznikaly pláty neboli střížky, jež potom byly na kovadlině ztloukány do kruhového tvaru. Tento postup se nazýval kvečování. Kvečováním se střížky zprohýbaly, takže je bylo nutné vyrovnat pomocí klopování, kdy pomocník kladl na kovadlinu jednotlivé střížky a mincíř je úderem kladiva vyrovnával.

Ražení mincí

Ražbu mincí prováděli raziči, kteří se nazývali pregéři. Seděli přitom na pregéřských stolicích u špalků neboli u štoků, na nichž mohutnými údery kladiv razili mince ze střížků, které byly vkládány mezi dvě razidla. V jedné ruce tedy pregéř držel razidla, ve druhé držel a používal těžké kladivo, takže pregéři museli být svalnatí. Později byly ve Vlašském dvoře raženy také tolary (místo pražských grošů). Tolary však měly silnější střížek než pražské groše, a proto bylo k jejich ražbě nutné využívat dvou osob. Jedna držela razidla, druhá do nich bušila kladivem.

Tato práce byla vykonávána v samostatné rozměrné síni, která byla nazývána preghaus. Protože v místnosti pracovalo více pregéřů a protože se jednalo o velmi hlučnou práci, byli pregéři většinou nahluchlí. Každý pregéř měl stanoven limit mincí, které musel každý den bezchybně vyrazit, a tento limit byl přísně kontrolován, stejně jako kvalita vyražených mincí. Zmetky či nepovedené mince se mu do tohoto limitu nezapočítávaly. Byly znovu roztaveny a takto získané stříbro opět prošlo celým procesem ražby mincí. Pregéři nosili do práce oděv bez kapes, aby si nemohli odnést ani jednu vyraženou minci, ani neražené stříbro. Mezi pracovníky mincovny byli ovšem elitou, čemuž rovněž odpovídal jejich příjem.

Technické problémy při ražbě mincí

Limitujícím technickým faktorem při ražbě stříbrných mincí o větší hmotnosti byl ještě na konci středověku poměr mezi průměrem mince a tloušťkou jejího střížku. Mince ze slabšího plechu nemohly mít příliš velký průměr, protože by se velice snadno poškozovaly. Výroba mincí se silným střížkem však byla po technické stránce mnohem náročnější, zdlouhavější, a proto také dražší, takže pro monetarizaci většího množství vytěženého stříbra se už nevyplácela. Ryzí stříbro se k výrobě mincí příliš nehodilo, protože mince by byly příliš měkké a rychle by se opotřebovávaly. Jako nejlepší se koncem 15. století ukázala ražba stříbrných mincí o ryzosti cca 93 % a o hmotnosti mezi 6 a 10 gramy.

Problémy při tvorbě střížku

Nejdůležitější fází výrobního procesu byla příprava střížku o úředně stanovené hmotnosti a ryzosti. V polovině osmdesátých let 15. století zkoušeli v mincovně v tyrolském městě Hallu výrobu střížku pro velké mince litím. Jeho kov byl měkčí a plastičtější, což bylo výhodné. Nebylo ovšem pravděpodobně možné najednou odlévat velké množství střížků a navíc byla pracná i jejich druhotná úprava například odstraňování nálitků a stop po licím kanálku.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).