Jak probíhaly finanční obchody ve středověku?

Středověk byla velmi zajímavá doba, a to i z hlediska rozvíjejících se finančních obchodů. Chci proto nyní navázat na svůj článek Jak vznikalo ve středověku evropské bankovnictví a finanční produkty a doplnit jej o konkrétní příklady ve středověku prováděných finančních obchodů.

Správa financí papežské kurie

Katolická církev, představovaná Svatým stolcem, byla ve středověku nejmocnější a zároveň nejbohatší organizací v Evropě.

Papežská kurie získávala svoje příjmy jednak z půdy a měst, nacházejících se přímo pod papežskou správou (neboli z dědictví svatého Petra), jednak z desátku, vybíraného v celém křesťanstvu.

Desátek ovšem nepatřil přímo papeži, ale sloužil k zajištění živobytí duchovních, k údržbě kostelů a také k pomoci chudým. Se všeobecným nárůstem peněžních výdajů byl ale desátek vybírán stále obtížněji. Církev proto byla donucena připomenout povinnost jeho placení v jednom ze zákonů 4. lateránského koncilu, který se konal v roce 1215. V průběhu tohoto koncilu církev také stanovila minimální částku desátku.

Apoštolská komora, reorganizovaná ve 13. století, uvolnila pro papeže a pro jeho kurii různé zdroje z daňové soustavy, které dosud používala pro sebe – jednalo se zejména o feudální úroky, příjmy z propůjčování prebend a výběr příjmů z prebend po dobu, po kterou nebyl papežský úřad obsazen řádným držitelem (tedy tzv. sedisvakance).

Koncem 11. století pověřila papežská kurie správou svých financí mocný benediktinský (neboli clunyjský) řád.

Ve 12. století však Svatý stolec převedl příjem a převody úroků, důchodů i darů pod kontrolu finanční správy římské kurie. Do čela této (camery) dosadil papež Inocenc III. (1198–1216) kardinála s titulem camerarius neboli kardinál papežský komoří, který odpovídal za správu pozemkového vlastnictví církevního státu, za příjem důchodů katolické církve a také za správu papežského paláce.

Církevní koncil konaný ve Vienne v roce 1311 rozhodl, že kolegium kardinálů bude jmenovat nového papežského komořího pokaždé na dobu sedisvakance, tedy období, ve kterém nebyl papežský stolec obsazený.

Povolání bankéřů

Od 13. století povolával papežský stolec ke správě svých financí světské bankéře, kterým původně uděloval titul campsor camerae, tedy směnárník Komory, a od dob pontifikátu papeže Urbana VI (1261–1264) titul mercator camerae nebo mercator domini papae (neboli v češtině obchodník Komory nebo obchodník papeže).

Papež Řehoř X. (1271–1276) přivedl do papežské kurie bankéře z rodu Scotti ze svého rodného města Piacenza. Nejvýznamnějšími papežskými bankéři byly na konci 13. století rodiny Mozzi, Spini a Chiarenti, které odpovídaly za veškeré platby papežské komory.

Neustále rostoucí potřeba peněz donutila papežský stolec, aby si zajistil nové příjmy, např. ve formě placených odpustků.

Mincmistr Ebberhard

Mincmistři byli úřednici, kteří (zjednodušeně řečeno) spravovali mincovnu, kontrolovali ražbu nových mincí i mince v oběhu a rovněž bojovali proti padělatelům peněz. Muselo se jednat o osoby velice organizačně schopné a zdatné, o čemž svědčí příklad mincmistra Ebberharda.

Tohoto mincmistra totiž na začátku 13. století pověřil český král Václav I. (1230–1253), aby obehnal dosavadní pražskou aglomeraci na pravém vltavském břehu dvojí hradbou rozptýlenou s příkopy a s parkánem mezi hradebními zdmi.

Úvěrové vztahy raného středověku u nás

Renty

Naprosto převládající formou úvěrových obchodů u nás byly ve 14. století tzv. renty.

Prodej rent byl způsobem investování peněz – v podstatě se jednalo o úvěrovou operaci. Osoba prodávající rentu byla vlastníkem nemovitosti, která poskytovala kupci renty kapitál, vztahující se k této nemovitosti. Příjemce renty se zavázal, že bude vlastníku nemovitosti, případně i jeho dědicům nebo dalším jejím vlastníkům, placena ročně renta, která představovala určitý procentní podíl k danému kapitálu.

Odhaduje se, že většina rent na pražských staroměstských domech patřila tamním měšťanům – nešlo přitom o žádné závratné částky. Většinou se jednalo o bohaté měšťany, kteří ovšem v politickém životě města v tomto období nehráli žádnou významnější úlohu.

Existoval ovšem jistý rozdíl mezi rentou a úročenou půjčkou – půjčka byla spojena s jejím splacením, což u rent původně nebylo možné. Ovšem král Václav IV. v roce 1418 povolil tzv. výkup věčné renty, kterých se majitel zatížené nemovitosti nemohl zbavit zaplacením určitého finančního obnosu. To se týkalo zejména starých věčných rent, které náležely většinou duchovenstvu – to také bylo tímto opatřením nejvíce poškozeno.

Nově zřizované renty (na přelomu 14. a 15. století) nebyly již v pravém slova smyslu věčné.

Půjčky bez zástavy nemovitosti

Když si dlužník půjčoval peníze a nevlastnil přitom nemovitost anebo ji nechtěl zadlužovat, věřitel mu poskytl peníze tzv. v dobré víře neboli bona fide. Poskytnutá půjčka byla obvykle zapsána do soudních knih na rychtářském soudu. To bylo pro věřitele velmi výhodné, protože v případě jejího nesplacení ve smluveném termínu byl rychtář povinen ujmout se věřitelova práva, zabavit dlužníkův movitý nebo nemovitý majetek a zajistit tak splacení půjčky věřiteli. Termíny pro splacení půjček byly nejčastěji obvyklé církevní svátky anebo kalendářní lhůty (např. 14 dnů, tři týdny nebo půl roku).

Většina takovýchto půjček nebyla poskytována profesionálními peněžníky, ale osobami, které se stávaly věřiteli pouze ojediněle. V knihách rychtářského soudu novoměstského z doby vlády krále Václava IV. obsahují desetitisíce zápisů o dluzích menších než jedna kopa pražských grošů.