Hlavní navigace

Jak vznikalo ve středověku evropské bankovnictví a finanční produkty?

Autor: Depositphotos
Zbyněk Kalabis

Na středověk nesmíme nahlížet pouze jako na drsnou dobu, která byla převážně spojena s náboženstvím nebo s krutými válkami – bylo to také období, které úspěšně připravilo výhodné podmínky pro velmi rychlý rozvoj evropské ekonomiky v pozdějším období.

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

O některých aspektech této doby, týkajících se vzniku obchodních bank, pojišťovnictví nebo směnek, pojednává následující text.

Proces vzniku obchodních bank jako finančních institucí

V rámci středověkého podnikatelského prostředí je skutečně velmi obtížné vyčlenit bankéře jako profesní kategorii v dnešním úzkém slova smyslu. Týká se to zejména vymezení hranice mezi půjčovateli peněz, směnárníky a vlastními bankéři. V každém případě je ovšem možné konstatovat, že bankéři jako takoví ve středověku vznikali zejména na území dnešní Itálie, především pak na jejím severu, konkrétně v Lombardii.

Klientela lombardských půjčovatelů peněz se podle dochovaných dokladů rekrutovala zejména z horních vrstev středně majetných obyvatel – vedle měšťanů se ovšem rovněž jednalo o rytíře a o další urozené osoby. Řada směnek, vystavených v Miláně v polovině 15. století, byla ve skutečnosti s největší pravděpodobností pouhými půjčkami peněz.

Finančníky byli ve 14. a 15. století také kupci, kteří rovněž zabývali všemi operacemi, v nichž se jednalo o peníze. Vytvořila se mezi nimi rovněž jistá hierarchie, takže zejména ve Florencii (ale také v Bruggách v dnešní Belgii, ve kterých byli obchodně činní) se hovořilo o banchigrossi. Existují doklady o tom, že zhruba každý pětatřicátý nebo čtyřicátý obyvatel Brugg měl u zde působících Lombarďanů založený (běžný) účet.

Základní typy obchodních sdružení

Opravdovými bankéři se velmi často stali obchodníci, pro které se peníze a drahé kovy staly zbožím. Provádění bankovních operací pro ně vždy začínalo uzavřením asociační dohody o provedení konkrétní obchodní operace, která byla v mnoha případech nejenom obnovována, ale dokonce vyústila v trvalé sdružení.

Základními typy těchto sdružení byly compagnia a societasterrae, v jejichž vytváření hráli významnou úlohu Benátčané.

Oba typy těchto sdružení do jisté míry navazovaly na dřívější typ smlouvy, která se nazývala commenda (resp. societasmaris nebo collegantia). Jednalo se v podstatě o zapůjčení finančních prostředků, resp. kapitálu na obchodní cestu. Pokud z příslušného obchodu vznikla finanční ztráta, půjčovatel nesl celé finanční břemeno. Pokud byl konkrétní obchod ziskový, půjčovatel obdržel splátku úvěru a obvykle 75 % dosaženého zisku.

Ve sdružení compagnia byli spolu smluvní partneři úzce svázáni a sdíleli spolu rizika, očekávání ztráty a rovněž i dosažené zisky.

Dohoda societasterrae byla obdobná jako commenda, půjčovatel nesl sám riziko ztráty a výnosy se dělívaly půl na půl. Většina podmínek však byla u dohod societasterrae výrazně pružnější než u komendy, např. doba trvání společenství nebyla omezena na jediný obchod, resp. na jednu obchodní cestu, ale byla stanovena na určitý časový úsek, nejčastěji na jeden až čtyři roky. Rovněž investované kapitálové podíly se mohly v jednotlivých obchodních případech značně lišit.

Mezi těmito základními typy smluv existovaly samozřejmě různé varianty či variace, které kombinovaly nejrůznější aspekty obou typů sdružení.

Vznik stálých společností

Kolem některých bohatých kupců, významných rodů nebo skupin se postupně vytvořily složité organizace (nebo společnosti v soudobém chápání). Nejznámější nebo nejvýznamnější z těchto organizací řídily věhlasné rody z města Florencie – konkrétně se jednalo o rodiny Peruzzi, Bardi a hlavně o rodinu Medici.

Rovněž tyto společnosti byly založeny na smlouvách, které smluvní partnery zavazovaly pro jednotlivý obchod nebo na konkrétní časově omezenou dobu. Obvyklé obnovování některých smluv, záznamy o stejných účastnících obchodů a o jejich pravidelných kapitálových vkladech do nejvýznamnějších společností, soustředěných kolem několika jedinců, činí z těchto jedinců jakési ředitele těchto stálých organizací.

Takovéto společnosti bývaly ve 13. a 14. století silně centralizovány a v jejich čele stáli bohatí kupci, kteří vlastnili či ovládali celý komplex poboček. Mimo ústřední sídlo společnosti je zastupovali placení zaměstnanci (kteří se ovšem také mohli kapitálově účastnit jednotlivých obchodů). Tito zaměstnanci však nebyli pouze Italové, např. nejznámější z nich Jacques Coeur byl Francouz (narodil se ve městě Bourges).

Rozšíření používání peněz ve středověku vedlo (výhradně) u velkých kupců a významných obchodních společností ke stále širšímu využívání účetnictví, a to jak co do metod (např. podvojné účetnictví), tak rovněž co do rozsahu papírování. Řada z účetních knih z této doby se dochovala až do současnosti.

Počátky používání směnek

Za vynálezem směnky stálo jednak nedostatečné uspokojování potřeby peněz (jinak řečeno nedostatečné množství peněz v oběhu), jednak reakce středověkých kupců na sezonní výkyvy peněžního trhu. Tyto výkyvy způsobovaly především termíny konání trhů, výsledky sklizní (včetně jejich sezonního charakteru) nebo připlouvání a odplouvání námořních lodí – svoji roli v tom také hrála rozhodnutí vládců v oblasti peněžnictví.

Proniknutí peněz do placení feudálních dávek způsobilo, že se den svatého Michala v září a Dušičky v listopadu staly významnými daty hromadných plateb.

Směnky nabízely kupci následující možnosti využití:

  • Platební prostředek při obchodní operaci.
  • Prostředek převodu peněz mezi místy, kde byly používány různé měny.
  • Zdroj úvěru.
  • Finanční zisk ze spekulací na rozdíly a kolísání kurzů mezi různými místy.

Naproti tomu středověcí kupci pravděpodobně neznali ani indosaci směnek, ani jejich eskont – tyto operace začaly být používány až v průběhu 16. století.

Počátky používání pojistných smluv

Zapojením rizikovosti do plánování svých operací se již od 13. století začaly zabývat zejména benátské podnikatelské kruhy.

Úvahy a praxe v této oblasti (zejména pro potřeby řízení rizik při mořeplavbě) vedly ke vzniku smluv, které se nazývaly securitas (neboli zabezpečení). Jednalo se o předchůdkyně smluv, které se začaly častěji objevovat ve 14. a 15. století a představovaly již skutečné pojistné smlouvy.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).