Průzkum napříč zeměmi eurozóny ukázal, že bohatství i příjmy jsou také zde nerovnoměrně rozděleny – masy chudších, chudých a příslušníků střední třídy toho vlastní méně, než hrstka bohatých.
Nerovnost v rozdělení bohatství má překvapivě univerzální charakter, malá část nejbohatších má vždy lví podíl na bohatství země. Co vlastně může ovlivnit místo v příjmu a místo na žebříčku bohatství, které člověk obsadí? Jaký vliv na to má rodinné zázemí? Je to vliv vynalézavosti, inteligence a podnikatelských dovedností, tedy něčeho, co konkrétního člověka zařazuje mezi takzvané elity? Nebo je to vlivem dobrého hospodaření, úspor, investic a tak trochu i náhody?
Rozdělení příjmů a bohatství
Slavná učebnice Ekonomie amerických autorů Samuelsona a Nordhause v kapitole věnované teorii rozdělování shrnuje několik závěrů. Příjmy bývají mezi lidmi typicky rozděleny nerovnoměrně a držba bohatství má tendenci k větší koncentraci, než v případě ročních příjmů. Tomuto výkladu odpovídají i výsledky Průzkumu financí a spotřeby domácností zemí eurozóny (Eurosystem Household Finance and Consumption Survey, HFCS), publikované v loňském roce. Rozdělení příjmů, bohatství a jídla v této statistické zprávě úřadu evropské centrální banky bylo znázorněno Lorenzovou křivkou, kde svislá osa zobrazuje procentní podíl na příjmu, bohatství a spotřebě jídla, a osa vodorovná procento populace.
Z pohledu příjmu se zde například ukázalo, že 80 % domácností eurozóny vlastní asi 38 % čistého jmění, představovaného rozdílem mezi celkovým majetkem a celkovými dluhy. V případě příjmu pak odhady ukázaly, že asi 80 % domácností pobírá přibližně polovinu z celkových příjmů. Z diskutovaného grafu také vyplývá, že zjištěný odhad rozdělení spotřeby jídla vykazuje menší koncentraci, než je tomu v případě příjmů a jmění. V rozdělování jídla jsou tedy společnosti napříč eurozónou poněkud více rovnostářské. Tečkovaná čára v grafu by zobrazovala rovnostářskou společnost, ve které všichni jedinci dosahují stejné úrovně podílu.
Lorenzova křivka nese jméno podle amerického ekonomika Maxa Lorenze (1876 – 1959), který ji použil ke znázornění nerovnosti v příjmech v článku, který publikoval ve svých 26 letech v roce 1905 jako doktorand wiskonsinské univerzity. Lorenzova křivka umožňuje zobrazit vztah mezi absolutní rovností, kdy všichni mají stejný podíl, absolutní nerovností, kdy by jedna domácnost dostávala všechno, a statisticky odhadnutou či zjištěnou skutečnou nerovností. Čím více se statisticky odhadnutá nerovnost odchyluje od čárkované přímky absolutní rovnosti, tím větší nerovnost existuje.
Malá část nejbohatších má lví podíl na bohatství země
Nějaká propast mezi bohatými a chudými byla součástí lidské společnosti asi odjakživa, a italský sociolog Vilfrédo Pareto (1848 – 1923) se ji rozhodl statisticky vyhodnocovat. Za tímto účelem shromáždil kvanta dat o bohatství a příjmech v odlišných zemích, z různých století. Opřel se například o historickou daňovou evidenci ze švýcarské Basileje, německého Augsburgu a studoval i statistiky příjmů z pronájmu v Paříži a příjmy fyzických osob v Británii, Prusku, Itálii i dalších zemích. Podobný obraz nerovnoměrného rozdělení se v datech nalézal téměř všude, v různých dobách. Bylo patrné, že podíl chudých a chudších, představujících masy, je velký, zatímco bohatou elitu tvoří jen hrstka lidí. Ke konci 19. století tak italský sociolog Vilfredo Pareto popsal zákonitost v rozdělování bohatství – dnes se hovoří o Paretově rozdělení. Toto statistické rozdělení je univerzální vzor v rozdělování bohatství a příjmů poukazující, že hrstka lidí má z celkového koláče příjmů největší podíl a také že bohatství má tendenci přesouvat se do rukou menšiny. Podle Paretova zjištění není a nebude překvapivé, že velmi mnoho jednotlivců bude spadat mezi chudé a chudší, popřípadě příslušníky střední třídy, zatímco těch bohatých bude velmi málo.
Na rozdíl od normálního rozdělení, ve kterém jsou velké výskyty v okolí průměru (středu) a velké odchylky od středu jsou velmi vzácné, jsou u Paretova rozdělení četné výskyty na spodním konci, zatímco počet výskytu na horním konci je velmi malý. Zobecněný Paretův princip pak říká, že malá část nejbohatších bude mít na bohatství lví podíl, a je pravděpodobné, že kolem 80 procent bohatství bude v držení asi 20 procent lidí.
Paretova teorie elit
Když Pareto odhalil zákonitost nerovnoměrného rozdělení, snažil se poskytnout i vysvětlení. Jeho vysvětlením byla teorie elit, která předpokládala, že malá menšina, sestávající z členů ekonomické a politické elity, používá spolupráce v síti, má velkou sílu. Základem kontroverzní teorie elit je, že lidé si nejsou fyzicky rovní, stejně jako z hlediska intelektu a kompetencí. Někteří lidé jsou nadanější než ostatní a ti, kteří jsou v určitém seskupení nejschopnější, vytvářejí elitu. Pareto zdůrazňoval psychologické a intelektuální převahy elit, uznával představu, že celá elita může být nahrazena novou, v průběhu času dochází k cirkulaci elit. Pouze v dokonale otevřených společnostech, s dokonalou sociální mobilitou, by příslušnost k elitě souvisela s kompetencemi. Řídicí a vládnoucí elita by v této společnosti byla ovlivněna lidmi schopnými kompetentně vládnout. Nebezpečí je, když elitní pozice, původně zastávané skutečnými talenty, budou vystřídány lidmi talent postrádajícími. Je-li cirkulace elit přerušena, je podle této teorie sociální rovnováha narušena a společenský řád se rozpadne – dojde k násilnému vystřídání vládnoucí elity.
Nakolik je nerovnost daná rodinným zázemím?
Zdá se být faktem, že překážky, jako je zděděné bohatství nebo rodinné kontakty, brání volnému pohybu osob ve smyslu sociální mobility. Pareto byl vášnivý zastánce maximální sociální mobility a kariéry otevřené pro všechny. Předmětem mnoha studií byla snaha studovat, jak se nerovnost přenáší mezi dvěma nebo více generacemi. Vyrostou v rodině s nízkými příjmy také budoucí dospělí s nízkými příjmy? Je pravděpodobné, že se děti bohatých stanou příští generací dospělých?
Pouze několik lidí z milionu se může lidově řečeno narodit se zlatou lžičkou v puse. Mají vysoce postavené rodiče, kontakty, jsou schopni dětem zajistit vzdělání a umést cestičky k úspěšné kariéře. Rodinné zázemí, nikoli pouze individuální úsilí a tvrdá práce, tak může být v souvislosti s něčím postavením v hospodářské a sociální hierarchii předurčující. Jedním ze způsobů měření rovnosti příležitostí je podívat se na souvztažnost mezi výdělky otců a synů. Ve společnosti s rovnými příležitostmi by vaše příjmy neměly souviset s tím, jaké byly příjmy vašeho otce. Naproti tomu ve společnosti dědičné kasty, kde jsou pracovní místa předána z jedné generace na druhou, bude tato korelace patrná.
Podle studie Milese Coraca z ottawské univerzity mezi generačně nejvíce nemobilní patří země jako je Dánsko, Norsko, Finsko, Kanada a Austrálie. V těchto zemích pak výsledky rodičů předurčují výsledky dětí, což naznačuje, že se zde moc rovné příležitosti neuplatňují. Čím více rodiny investují do svých dětí, a to jak v peněžních tak nepeněžních ohledech, tím je pravděpodobnější, že se u dětí rozvine lidský kapitál potřebný k úspěchu na trhu práce. Mezi generačně nejvíce mobilní by pak mohly náležet země jako je Peru, Čína, Brazílie, Čína a Velká Británie nebo Itálie.
Výsledná mezigenerační mobilita odráží fungování rodiny, strukturu trhů práce i roli veřejné politiky, například v oblasti vzdělávání. Všechny tyto faktory vstupují do hry v pochopení rozdílů v míře generační mobility, uzavírá svou studii o mezigenerační mobilitě Corak.
Matematika nerovnosti
Francouzští akademici Jean Bouchauda a Marc Mezardc říkají, že nerovnost je výsledkem zákonů hospodářského života, projevujících se v ekonomické síti. Tito francouzští akademici považují hospodářství za síť mezilidské interakce, a zaměřují se na to, jak v existující síti proudí bohatství. Bohatství jednotlivců se zvyšuje nebo snižuje, ať už přes transakce každodenního života, tedy příjmy a výdaje, tak změny týkající se hodnot aktiv, jako jsou nemovitosti nebo akcie. Souhra zde působících sil pak určuje, jak je bohatství ve společnosti rozděleno.
V každém okamžiku má každý člověk určité množství bohatství a v následujících dnech a týdnech se to mění. Dostáváme zaplaceno za naši práci, nakoupíme jídlo, zaplatíme nájem, jedeme na dovolenou. Tyto transakce převádí bohatství z jedné osoby na druhou v síti vzájemného působení. Uvažujme v situaci, kdy jsme koupili akcie, jejichž ocenění bohužel kleslo. Znamená to, že jsme bohatství ztratili. Někdo jiný mohl investovat do pozemku, jehož cena vzrostla – jeho bohatství se zvýšilo. Bohatství tak může jít nahoru nebo dolů, buď v důsledku transakcí s ostatními, nebo kladnými i zápornými výnosy z investic.
Bouchaud a Mezard vypracovali model opírající se o soubor rovnic, popisujících přesun bohatství z člověka na člověka, jak se dílčí lidé zapojují svými transakcemi do sítě a realizují náhodné zisky nebo ztráty. Závěrem mnoha simulací bylo, že i když v počátečním stavu každý začíná s přesně stejným množstvím peněz, bohatství proudí sítí, až dojde k naplnění ustáleného vzoru, odpovídající nerovnoměrnosti Paretova rozdělení. Simulace ukázaly, že čím větší objem bohatství proudící ekonomikou, tím větší „síla“ obchodování bude působit, a tím větší bude rovnost. Jak roste mezinárodní obchod, mohla by se tak například vytvořit lepší rovnováha mezi bohatšími a chudšími národy. Západní korporace zřizují výrobní závody v rozvojových a rozvíjejících se zemích a díky vznikajícím tokům dochází k přesunu bohatství do těchto zemí.
Naopak, čím více volatilní a kolísavé investiční výnosy budou, tím větší bude nerovnost. Pokud bude volatilita výnosů z investic propastná, a nebude dostatek příležitostí k přerozdělování díky uskutečňovaným transakcím, rozdíly v bohatství se budou prohlubovat. Něco takového znamená vytvoření podmínek, kdy místo toho, aby bylo bohatství drženo malou menšinou, bude směřovat do kapes pouhé hrstky super-bohatých „loupežníků“.
ČLÁNKY DO MAILU