Eva Králíková
Po promoci na Fakultě všeobecného lékařství UK (dnes l. LF UK) nastoupila na své současné pracoviště, kde se zhruba 15 let zabývá epidemiologií, prevencí a léčbou závislosti na tabáku na národní i mezinárodní úrovni. Vede Centrum pro závislé na tabáku, poradnu pro odvykání kouření v Praze na Karlově náměstí. Její specializací je epidemiologie, prevence a léčba závislosti na tabáku. Je odborným asistentem Ústavu hygieny a epidemiologie l. LF UK, pracuje v Poradně pro odvykání kouření při l. LF UK a v lipidové ambulanci III. interní kliniky.
Zdroj: uLékaře.cz
Lukáš Kovanda
Vystudoval demografii na Přírodovědecké fakultě UK a ekonomii na Institutu ekonomických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti působí na Národohospodářské fakultě VŠE. Absolvoval letní ekonomické školy, studijní pobyty či stáže v USA, Itálii, na Novém Zélandu a v Japonsku. Od roku 2007 spolupracuje s časopisem Týden, nejprve jako ekonomický redaktor, poté coby hlavní ekonomický analytik a na externí bázi. V roce 2012 řídil redakci ekonomického týdeníku Profit.
Zdroj: Wikipedia.cz
Jaké jsou podle vás ekonomické důsledky kouření? Vyplatí se kouření pro státní kasu, nebo nikoliv?
Králíková: Ekonomové odhadují náklady na to, že se u nás prodávají tabákové výrobky, mezi 80–120 mld. Kč. Zdravotní náklady jsou přitom jen asi polovina. Na daních se vybere cca 60 mld Kč/rok – ale pokud by si kuřáci přestali kupovat cigarety, peníze by nejspíš nezahodili, ale investovali jinak, především do služeb. To oživí ekonomiku, protože zaměstnává hodně lidí, což vyrovná poměrně vysoké zdanění cigaret oproti jiným výrobkům. V USA odhadují náklady na nápravu škod z jedné krabičky na 35 USD. Tedy, nevyplatí se to ani u nás.
Kovanda: Ekonomické důsledky kouření jsou rozličné. Záleží, na které se zaměříme. Například „rauchenpauzy“ ukrajují z pracovní doby kouřících (ale i těch nekouřících, co nechtějí přijít o drby zaměstnanců). A to jak v soukromé, tak státní sféře. Jedná se o ne úplně malé časové úseky; „rauchenpauzy“ se podepisují na celkovém výkonu ekonomiky negativně. Nejednoznačný je pak dopad zákazu kouření na situaci v pohostinství. Podle některých studií zákaz snižuje tržby, podle jiných je naopak zvyšuje. Jistá analýza z USA zase dospěla k závěru, že zákaz kouření v barech a restauracích jednoho státu USA zvyšuje množství autonehod. Lidé totiž váží delší cestu vozem do baru či restaurace státu USA, kde si mohou cigaretku dopřát. Tyto delší cesty pak souvisí s vyšší pravděpodobností autonehody.
Měl by stát dále zvyšovat spotřební daň u cigaret? Nemůže dojít k nárůstu pašeráctví cigaret nebo přechodu lidí k levnějšímu a často i nekvalitnějšímu tabáku, který je škodlivější pro lidské zdraví?
Králíková: Ve vlivu na zdraví není moc velký rozdíl, tabákový kouř obsahuje řádově 4 – 7000 chemikálií. Pašování souvisí s cenou cigaret jen omezeně, větší význam má kontrola trhu a korupce. V Evropě se nejméně pašuje na severu, kde jsou cigarety nejdražší (cca 7 euro/krabička) a nejvíc na jihu a východě, kde jsou nejlevnější.
Kovanda: Zda by stát měl zvyšovat spotřební daň u cigaret, to je normativní otázka – otázka názoru a úhlu pohledu. Jisté ovšem je, že se zvyšováním spotřební daně vytváří dodatečný prostor pro nejrůznější podloudné praktiky, včetně těch jmenovaných; čím více se dá na obejití zákona vydělat, tím častěji a důmyslněji zkrátka bude obcházen. Nezapomeňme, že největší spotřeba alkoholu byla v USA během prohibice.
Většina studií ohledně ekonomické (ne)návratnosti kouření nepočítá s kratším věkem dožití kuřáků. Odborníci odhadují, že se kuřáci průměrně dožívají o 10 let méně.Ušetří tedy stát na důchodech?
Králíková: Ne. Kouření zabije předčasně „jen“ polovinu kuřáků, polovina žije stejně dlouho, jako kdyby nekouřila. Rozdíl mezi délkou života kuřáka a nekuřáka je u nás 7 let. Ale ti, kdo na kouření umírají (nyní 16 000/rok), ztrácejí v průměru 14 let života, z toho tři čtvrtiny 22 let. Jinak řečeno, kouření vás zabije buď brzo nebo vůbec ne. Kdyby všichni zemřeli o 7 let dříve, možná by se opravdu ušetřilo za důchody. Navíc zdravotní péči potřebujeme všichni. Ideální den naší smrti je z čistě ekonomického hlediska opravdu ten den, kdy Z PLNÉHO ZDRAVÍ odcházíme do důchodu. Jenže 22 let života, to je doba, která zasáhne do ekonomicky aktivní části života, navíc před smrtí budeme asi práce neschopní či invalidní. Tedy jinak řečeno, nekuřáci si na svou zdravotní péči vydělají, kuřáci to nestihnou.
Kovanda: Jde o dvousečnou záležitost. Kuřáci se sice dožívají v průměru méně než nekuřáci, takže stát na nich vydá méně ve formě starobních důchodů. Na druhou stranu jsou ovšem také během svého života nemocnější než zbytek populace, což pochopitelně značí dodatečný náklad pro státní kasu i celou ekonomiku.
Může plošný zákaz kouření v restauracích a hospodách vést ke zlepšení zdraví obyvatel? Nejedná se podle vás o nepřiměřený zásah do soukromého vlastnictví?
Králíková: Může a není. Například se v zemích, kde se nekouří, snížil počet infarktů v průměru o 17 %. Pokud se zeptáte v jakékoli hospodě, jistě vám vyjmenují dlouhý seznam předpisů, které musejí dodržovat, aby hospodu mohli provozovat – počet záchodů, nezávadné jídlo, neprobíjející elektrika atd. Je to ochrana těch, kdo se tam jdou najíst nebo napít. Dýchat čistý vzduch je jistě nadřazeno právu kouřit. Každá svoboda musí mít také odpovědnost, neomezovat svobodu jiných. Tedy každý může kouřit, ale ne tam, kde dýchají jiní.
Kovanda: Souhlasím se zákazy na veřejných prostranstvích, například na autobusových zastávkách. Jsem ale principiálně proti zákazům kouření v soukromých objektech. Mělo by být výsostným právem majitele soukromého subjektu, zda kouření povolí či ne. Pokud se zákazníkovi nelíbí „zahulené“ prostředí nebo naopak nemožnost zapálit si, má přece možnost jít jinam. Plošný zákaz navíc nikterak výrazně zdraví obyvatelstva nezlepší. V ČR dlouhodobě kouří kolem třiceti procent dospělé populace – navzdory stále silnějším protikuřáckým opatřením se podíl kuřáků nemění.
Co říkáte na snahy Evropské komise, která chce zavést univerzální bílé krabičky s nápisem značky a varováním proti kouření? Pomůže to?
Králíková: EU rozhodně neplánuje bílé krabičky, ale diskutuje se o jednotném balení = zmizí logo, image značky, všechny krabičky budou mít stejně velká obrázková varování (nebudou bílé a padělat obrázky bude stejně obtížné jako padělat dnešní loga) a stejným písmem, tvarem i barvou bude napsané jméno značky. To je jistě omezení výrobců – ale cigarety nejsou normální zboží. Kdyby byl na trhu sýr, který by zabíjel polovinu konzumentů o 14 let dříve, asi by nikdo nediskutoval o tom, že na trh nepatří. Stejně tak cigarety – problém je v tom, že jsme na jejich zhoubný vliv přišli pozdě, až po 50 letech epidemie. Kdyby dnes měly být někde uvedeny nově na trh, nikde by to nešlo, ale kolem roku 1900 jsme to nevěděli. Tabáková epidemie zabije ročně 2× víc lidí než AIDS. Jejím původcem, podobně jakou u AIDS je to virus HIV, jsou cigarety a tabákový průmysl. Diskutovali bychom s výrobcem viru HIV o tom, v jakém balení se má virus prodávat a zda se smíme infikovat po 18. roce…?
Kovanda: Nepomůže. Jak jsem řekl, podíl kuřáků se v ČR, ale i mnohde jinde, dlouhodobě nemění. Varovné nápisy na krabičkách jsou přitom čím dál tím větší. Tato opatření tedy evidentně nezabírají. Naopak existují neuromarketingové studie, které prokazují, že varovný nápis může ve skutečnosti ke kouření podněcovat, jelikož si kuřák po jeho přečtení řekne cosi v tom smyslu: „Aspoň se mnou hrají otevřenou hru a nemažou mi med kolem huby“, jak je zvyklý z reklam.
