Hlavní navigace

Den s poštovní doručovatelkou: Riskovali jsme zdraví a pracovali přesčas

29. 5. 2017
Doba čtení: 11 minut

Sdílet

Strávili jsme jeden den s poštovní doručovatelkou České pošty. Že práce není lehká, jsme poznali už podle váhy tašky plné dopisů. Že ale může jít i o zdraví, jsme zjistili až v terénu.

Je 5:55 a já právě vcházím do budovy České pošty v pražských Dejvicích. Mám tu domluvený sraz s poštovní doručovatelkou Janou, se kterou strávím dnešní směnu. A ta začíná v 6:00.

Na této dodejně dělí Česká pošta své poštovní doručovatele na 8 čet. Každá četa se pak skládá z několika doručovatelů. A každý doručovatel má na starosti jeden okrsek. Já jsem přidělena do 1. čety k paní Janě, která má na starost 1. okrsek. Ta mi ihned začíná vysvětlovat systém fungování, jako bych byla součástí čety a zrovna jsem se školila na poštovní doručovatelku jako nováček.

Každá četa má budník, do kterého jí z třídírny dávají poštovní zásilky. Ty se přenesou na oltář a tam je četa třídí do jednotlivých přihrádek podle okrsků.

Oltář – tady si četa č. 1 rozděluje dopisy a zásilky podle jednotlivých okrsků.
Autor: Veronika Doskočilová

Oltář – tady si četa č. 1 rozděluje dopisy a zásilky podle jednotlivých okrsků.

Projdu s paní Janou tímto procesem až k jejímu pracovnímu místu, kde si zásilky pro její okrsek musí znovu přetřídit. Doporučené zásilky (takzvaná rekomanda) se musí dát zvlášť, protože se nejprve musí zaevidovat do počítače. Zvlášť se dávají i dosílky. Tato služba slouží k tomu, že například trvalé bydliště máte na Praze 1, ale zařídíte si dosílku, aby vám poštu doručovali na Prahu 6. V takovém případě musí doručovatelky každou zásilku nadepsat adresou, na kterou jsou ve finále doručeny. Zvlášť se dávají i VOZ (výhrada odnášky zásilek), kdy si dotyčný přeje poštu uložit rovnou na poště, a tudíž se tyto dopisy nebudou doručovat. A na stranu musíme dát i dopisy s dodejkou, abychom je předpřipravili.

Druhy zásilek

Dosílka – Změna místa dodání zásilky. Veškerou poštu vám bude Česká pošta zasílat na vámi vybranou adresu.

Doporučená zásilka (rekomando) – Dopis se sledovacím číslem, který se eviduje a za jehož ztrátu vám pošta vyplatí peníze.

Výhrada odnášky zásilek – Česká pošta nebude na vaši adresu doručovat, ale nechá zásilky přímo na pracovišti.

Dodejka – Odesílateli bude předáno písemné potvrzení prokazující dodání zásilky.

Doporučené zásilky pak jde paní Jana zaevidovat do PC.

Vše je potřeba zaevidovat do PC. Před roznáškou, i po ní.
Autor: Veronika Doskočilová

Vše je potřeba zaevidovat do PC. Před roznáškou i po ní.

Ty jsou na celém pracovišti na všechny doručovatelky 2. A to proto, že jeden okrsek má na starost i úřad městské části Praha 6, kam se denně doručuje i přes 100 zásilek, například pro lidi bez domova nebo ty, kteří tu mají nahlášen trvalý pobyt. A protože se na počítači musejí vystřídat všechny a kdo nemá zaevidováno, nemůže vyrazit do terénu, jsou na směně 2 počítače, aby práce rychleji odsýpala.

Na Miladu Horákovou, nebo k rukám Milady Horákové?

Během evidování zásilek se i pobavíme. Někdo posílal dopis do firmy na adresu Milady Horákové. Neznalý této adresy však adresoval dopis do příslušné firmy k rukám Milady Horákové. Ta by si už dopis nejspíš nepřevzala, ale zpátky ho neposíláme. Paní Jana ví, že tato firma tam sídlí a na recepci dané firmy si interně poštu roztřídí.

Stejně tak ví, že u jednoho dopisu sice nesouhlasí číslo popisné, ale dotyčný lékař sídlí o dvě čísla popisná vedle, a tak dopis zaeviduje správně a rovněž ho bereme s sebou.

Když jsme zaevidovali zásilky, srovná si paní Jana jednotlivé dopisy podle ulic a konkrétních míst doručení. Celá nadšená se oblékám, že půjdeme doručovat, ale zastaví mě se smíchem. Je 7 hodin a my nejsme s tříděním ani v polovině. Pošta na třídírně totiž neustále přibývá a celý proces se opakuje ještě dvakrát. Přibližně uprostřed procesu je naše četa zavolána vedle do místnosti. Přebírají se důchody.

Důchody se smí nosit jen vybraným. Někdy ale udělají výjimku

Poukázky na peníze doručuje pošta všem. Peníze by správně měla jen těm imobilním nebo lidem s vojenským a policejním důchodem. Někdy ale poštovní doručovatelky udělají i výjimku. Dozvídám se, že paní Jana nosí důchod jedné paní, která má cukrovku a navíc problémy s ledvinami a chodí na dialýzu. Invalidní není, imobilní také ne. Přesto jí vyjdou vstříc v rámci dobré vůle.

Po přebrání peněz, přepočítání a podepsání potřebných dokumentů se vracíme zpět na pracovní místo a pokračuje třídění pošty, evidování do počítače a příprava na roznášku. Když máme hotové své zásilky, jdeme k oltáři znovu.

Poštovní doručovatelka, která má na starosti 6. okrsek, totiž zrovna zaškoluje novou pracovnici na 4. okrsku. Protože s ní nosí její okrsek, na svůj čas nemá. A tak jí ostatní kolegyně z čety pomáhají. Podle připraveného manuálu si rozdělí její poštu podle ulic, které by roznášely, kdyby byla kolegyně ze 6. okrsku na dovolené nebo nemocná. Jedinou část 6. okrsku, kterou si vezme tato pracovnice společně s nováčkem, je ta, kterou by zaučující se kolegyně nosila v případě, že paní ze 6. okrsku by byla nemocná nebo na dovolené.

Kdo má v tomto chaosu čas navíc, jde pomáhat na třídírnu s tříděním zásilek do budníků pro čety. My se tam ale nedostaneme. Protože mi paní Jana vše vysvětluje, nemáme bohužel žádný čas navíc.

Překvapuje mě, že i přes to, že není čas se na chvíli zastavit, nikdo se nerozčiluje, nikdo na nikoho nekřičí. Všichni pracují ve svém tempu a pokud někdo nestíhá, najde se někdo, kdo pomůže. S úsměvem a v klidu.

Do terénu až po 3 hodinách práce

Po 9. hodině jsou roztříděné všechny zásilky a nic nového by nám už přibýt nemělo. Paní Jana zaeviduje zbylou poštu a konečně ji skládá do připravené tašky k roznosu.

Po 3 hodinách třídění a evidování vyrážíme roznášet zásilky. Taška váží přes 10 kg. Máme ale štěstí, nemusíme s sebou brát letáčky.
Autor: Veronika Doskočilová

Po 3 hodinách třídění a evidování vyrážíme roznášet zásilky. Taška váží přes 10 kg. Máme ale štěstí, nemusíme s sebou brát letáčky.

Poslední věc, kterou s sebou bereme, je post box. V praxi to jsou plastové desky velikosti A4, které za chvíli předáme v rámci roznášky jedné firmě, co si tuto službu objednala. Výměnou dostaneme jiné desky, plné dopisů k odeslání, které odneseme zpět na poštu. Část zásilek, která je určena k roznosu jako záskok, si necháme poslat do poštovní bedny na ulici.

Nesmíme si tam ale nechat poslat doporučenou poštu, protože i tyto bedny se občas vykrádají. O tom se dozvídám z firemního rozhlasu, do kterého paní vedoucí instruuje nováčky, jak postupovat v případě, že k této bedně dorazí, ale bude vykradená. Je potřeba zavolat na Policii ČR, na Českou poštu své vedoucí a celou záležitost sepsat. Zdržení na několik hodin kvůli někomu, kdo si vybil vztek na plechové bedně. A po sepsání samozřejmě návrat k roznášce zbylých dopisů.
Ani tak není doručování do bedny pro poštovní doručovatelky vždy výhodné. Paní Jana mi říká, že nikdo nemůže zaručit, v kolik tam auto se zásilkami dorazí, a tak někdy čeká i hodinu, než jí poštu dovezou.

Naštěstí s sebou nebereme letáčky. Na této četě zaměstnávají přímo roznašeče letáčků, a tak je nosit nemusíme. Jiné čety takové štěstí nemají a k plné tašce dopisů přibude i pár balíků letáků. Pokud se vše nevejde do tašky, musí se jít nadvakrát.

Paní Jana si zapisuje čas odchodu na pochůzku a vyrážíme. Před odchodem si musíme ještě odskočit. Celá roznáška zabere nejméně 3 hodiny. Ze zákona by prý lidé měli poštovního doručovatele pustit na toaletu v bytě, pokud o to požádá, ale v praxi je vymahatelnost složitá. Dozvídám se tedy, že každý doručovatel už má vytipovaná místa, kam v případě nutnosti zajít.

Z trasy uhnout nesmíme. Oficiálně

Trasu ale máme přesně vytyčenou. V šanonu nazvaném Pochodník je dokonce i mapa, kde je detailně vyznačen směr cesty a ukázáno, kudy a v jakém pořadí máme ulice projít.

Mapa trasy v Pochodníku. Uhnout nesmíme, vracet se také ne.
Autor: Veronika Doskočilová

Mapa trasy v Pochodníku. Uhnout nesmíme, vracet se také ne.

Uhnout z cesty není dovoleno. Vracet se také ne. Pokud bychom tedy na konci ulice zjistily, že jsme zapomněly na začátku ulice dát do schránky dopis, protože jsme si ho špatně zařadily, měly bychom ho správně odnést zpět na poštu. Paní Jana ale kroutí hlavou a přiznává, že se někdy vrací.

Samotné doručování pošty zabere přibližně 40–50 % pracovní doby. Během pochůzky máme i čas na povídání, a tak se dozvídám různé věci o lidech, ke kterým poštu neseme. Vím, že u jednoho domu musíme počkat déle, protože paní, které neseme důchod, je starší a špatně chodí. Trvá jí tudíž déle, než dojde ke zvonku a ohlásí se. Jinde zase zvonky nefungují vůbec, a tak klepeme přímo na byty. Společnost nám dělá pojízdná taška plná dopisů, která váží přes 10 kilo. Tu nesmíme nikde nechat, a protože ve většině domů výtahy nejsou, musí ji paní Jana vynést s sebou do příslušného patra a pak zase snést dolů a pokračovat v roznášce.

Někdy je mi do pláče, jindy jde o zdraví

Zážitků má paní Jana hodně. Tady kdysi žila jedna moc stará paní, která bydlela sama a děti se na ni vykašlaly. Poprosila mě, jestli bych jí nezašla nakoupit, že je nemocná a sama to nezvládne. Pomohla jsem jí a zašla jsem jí vedle do obchodu pro nějaké jídlo. V popisu práce to nemám a vlastně tím porušuji nařízení, ale když se na ni děti vykašlaly? Na to nemám co říct. Překvapuje mě, že vlastní děti svým rodičům nepomohou, ale cizí člověk má srdce a pomůže, i když správně nesmí a hrozí mu v práci postih.

Práce poštovního doručovatele ale může být i hodně nepříjemná. V půlce pochůzky jsme doručovali dopis jednomu pánovi, který nám otevřel jen v tílku a spodním prádle. Celou dobu k nám stál bokem a na podepisování si vzal igelitovou rukavici. Situaci jsem nerozuměla, ale z jeho vzhledu a chování jsem pojala podezření, jestli není infekční a má rukavici, aby se ničeho nedotkl a nenakazil nás. Příjemně mi z toho nebylo. Paní Jana mě ale uklidňuje, že si myslí, že tento pán se spíš štítil nás jako doručovatelek, a proto si bral rukavici.

O pár ulic dál se ale dostáváme do situace, kdy skutečně může jít o zdraví. Na chodbě jednoho z domů, kam doručujeme, stojí paní ve středním věku a ptá se, jestli jí paní Jana něco nenese. Stroze odpovídá, že nikoli, a pokračuje v cestě. Pak mě z ničeho nic chytá za ruku a táhne mě chodbou dál. Až po chvíli mě pustí a začne se mi omlouvat. Zmateně na ní koukám, situaci jsem opět nepochopila. Dozvídám se, že paní na chodbě je skutečně infekční. Má svrab, v bytě blechy a pravidelně k ní chodí deratizátoři. Bohužel je zbavená svéprávnosti a poštu jí doručit nemůžeme, i kdyby jí nějaká přišla. Nemá ani poštovní schránku, vše se musí řešit přes jejího opatrovníka. Kdyby jí přišel třeba pohled, tak jí ho dám, i když nemá schránku. Ale dopis jí dát nemůžu, říká paní Jana.

Jen 30 minut přesčas? Skvělá bilance

Zpět na poštu se vracíme přibližně v půl jedné. Paní Jana si nejdříve musí jít zapsat čas příchodu z pochůzky a pak se vrací ke svému pracovnímu místu. Její práce nekončí roznesenými dopisy. Teď musí vše znovu zkontrolovat. Dopisy s dodejkou, doporučené dopisy a další. Vše seřadit, znovu zapsat do počítače, zkontrolovat, jestli vše sedí. Pokud je někde chyba, je potřeba počítat a zapisovat znovu. Dozvídám se, že oficiální pracovní doba je od 6 hodin a kdo přijde před 6. hodinou ranní, je sice možná pochválen za aktivitu, ale finančně se mu doba do 6. hodiny, tedy do začátku směny, nepočítá. Ptám se, jestli někdo aktivně chodí i před 6. hodinou, i když to má zadarmo až do 6:00. Odpovídají mi, že ano, když je hodně práce a nestíhalo by se.

Oficiální pracovní doba trvá 7,5 hodin + 30 minut pauza na oběd. Tedy od 6. hodiny do 14. hodiny. My jsme začínaly v 6 a skončily jsme přibližně v půl třetí odpoledne. Podle paní Jany je to jeden z lepších dnů. Pošty dnes nebylo mnoho, všechno sedlo, paní Jana nikde neudělala chybu, při roznášce jsme se neloudaly a šly svižně a bylo hezké počasí. Jen foukalo, ale nepršelo. Nebyl sníh, námraza a podobně. Jindy ale bývá situace horší. A jsou prý i horší rajóny. Kdo jde roznášet poštu do Šáreckého údolí, nachodí denně i 11 kilometrů. Poštu má v batohu na zádech, s vozíkem by se nikam nedostal. Paní Jana má naštěstí vozík a za den jsme nachodily „jen“ asi 6 kilometrů.

Motivace zůstat? Lidský přístup a srdečnost

Je čas jít domů. Já jsem strašně unavená, bolí mě nohy a připadám si, jako kdyby bylo 10 hodin večer. Je ale teprve něco před třetí. Loučím se s doručovatelkami a zjišťuji, že se mi částečně domů nechce. Práce by mi nechyběla, je skutečně náročná a vážně bych ji dělat nechtěla. Kolektiv je ale skvělý. V rámci pracoviště se k sobě všichni chovají tak nějak lidsky, srdečně. I když se někdo ptá na něco pětkrát, nikomu nedochází trpělivost. Znovu trpělivě opakují, dokud si nováček všechno nezapamatuje. I když se někomu něco nepovede, nepeskují, ale v klidu ukazují, jak má situace vypadat správně. Navíc situaci obrátí v žert a často přidají i svou humornou zkušenost. Systém tady uvnitř prostě funguje. Ti, co jsou služebně starší a ví, jdou jednoduše příkladem těm mladším.

skoleni_15_4

Loučím se a říkám, že zítra už nepřijdu. Je to takový interní vtip. Paní Jana nastoupila před 17 lety společně se svou kamarádkou. Každé ráno seděly v šatně a říkaly si, že jsou na dně a znovu už nepřijdou. A druhý den přišly a řekly si totéž. A pak prostě přišly znovu a znovu, kvůli lidem, kvůli kolektivu. A já je chápu. Kvůli kolektivu bych druhý den přišla taky.

Na další fotografie z reportáže se můžete podívat v naší fotogalerii.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Psaním jsem skloubila své znalosti ze studií financí a žurnalistiky. Ráda se učím nové věci, tančím a běhám.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).