Takzvané majetkové daně nejsou ničím novým. Platíme je takřka všichni, protože se mezi ně počítá daň z nemovitých věcí, daň z nabytí nemovitých věcí či silniční daň. Jenže jsou v porovnání s jinými tak nízké, že je prakticky nevnímáme. Navíc jsme si na ně už zvykli. Stále hlasitěji se však diskutuje o zcela nové majetkové dani, která by bezpochyby vyhnala lidi do ulic. Tedy alespoň ty, kteří by ji museli platit. A to by byli všichni ti, kteří mají větší objem úspor, cenné papíry nebo nemovitosti.
Nešlo by ani tak o daň, jak ji dnes chápeme, jako spíše o jednorázový majetkový odvod. Říkáte si, že něco takového nemá naději v Evropě projít? Pak vás možná překvapí, že o odvodu z majetku zcela otevřeně mluví Mezinárodní měnový fond a Německá centrální banka. Navíc už existuje precedent.
Chudý stát, bohatí občané
Mezinárodní měnový fond Evropskou unii ke zvážení majetkové daně vyzval loni v říjnu. Tehdy si ještě všichni klepali na čelo s tím, že jde o další z podivných nápadů zpoza Atlantiku. Pak se ozvali ekonomové, že to vlastně není zase tak špatný nápad, že by Evropě pomohl z vleklé krize. No a na konci ledna všechny překvapila právě německá Bundesbanka, když ve své zprávě uvedla, že majetkový odvod by odpovídal principu vlastní odpovědnosti, podle kterého daňoví poplatníci ručí za závazky svého státu ještě předtím, než jsou na pomoc přizvány další státy.
Je jasné, kam tím německá centrální banka míří: lidé v zemích postižených krizí (Řecko, Španělsko, Itálie) by dluhy nadělané jejich vládami měli z větší části uhradit sami a neměli by hned požadovat po těch, jimž se daří (Německo), aby je tahali z bryndy. Tato logika vychází mimo jiné z poznání, že proti vysokým dluhům ve zmíněných státech stojí nejen stále velký majetek státu (ten by se měl privatizovat), ale také velmi bohatí občané. Není tomu ostatně tak dávno, co vyšlo najevo, že italské a řecké domácnosti mají v průměru větší majetek než ty německé.
Německá centrální banka tento poznatek schovala až na 52. druhou stranu své zprávy. V souvislosti s tím, jaké víření vyvolal návrh Mezinárodního měnového fondu, ji ale muselo být jasné, jakou diskuzi rozpoutá. Řada odborníků její krok chápe jako definitivní prolomení dlouholetého tabu. Nyní už nastal čas k hledání cesty pro realizaci tohoto nápadu. Bundesbanka pochopitelně dodává, že k odvodu z majetku by mohlo dojít pouze ve zcela speciálních případech, kdy státu hrozí bankrot. V takovém případě by státu měli pomoci jeho daňoví poplatníci, nikoliv ti cizí (prostřednictvím mezistátní pomoci). Němečtí centrální bankéři dokonce poukazují na obecnou škodlivost majetkové daně, protože tato škodí hospodářskému růstu. „Ale ve výjimečných případech hrozící insolvence státu se jeví ze všech relevantních alternativ nejlépe.“ Například vyšší průběžné zdanění nebo osekání výdajů by totiž ve většině případů nestačilo, nebo by nebylo možné prosadit.
To už je přeci v aktuálním kontextu jasný vzkaz bankrotem ohroženým státům, a že jich v Evropě bylo nebo je. Z poslední doby Řecko, Portugalsko, Španělsko a Irsko. A kdo ví, zda by se k nim nepřidala Itálie a Slovinsko, kdyby Evropská centrální banka nezačala ve velkém nakupovat jejich dluhopisy. Mimochodem: jiná německá instituce, Ústavní soud, žádá o prověření aktu Evropské centrální banky právě v souvislosti s vyhlášením neomezeného nakupování dluhopisů krizových států.
10 % – ideální majetková daň?
Tam, kde si Německá centrální banka ještě netroufla vyslovit číslo, ji už v říjnu zaskočil Mezinárodní měnový fond. A nedržel se zrovna zkrátka. Podle jeho názoru by v celé Evropě mohlo být použito přibližně 10 % z majetku (finanční prostředky, cenné papíry, nemovitosti) pro vyztužení chromých financí kontinentu. Takový návrh má pro mnohé evropské politiky, kteří si lámou hlavu, jak řešit situaci s neúnosným zadlužením, nezpochybnitelné kouzlo. Pokud se omezíme pouze na eurozónu, činí její celkové zadlužení devět bilionů eur. Pokud by vešla v platnost jednorázová majetková daň v Mezinárodním měnovým fondem navrhované podobě, přinesla by do rozpočtů okamžitě téměř čtyři biliony eur.
Dluhy by se tak výrazně zredukovaly na únosnější úroveň pěti bilionů eur. V poměru k HDP by zadluženost eurozóny klesla na 55 %, a tím pádem by měnová unie konečně začala plnit základní z Maastrichtských kritérií. To vyžaduje celkový dluh států do 60 %. Problém je v tom, že Mezinárodní měnový fond už neříká, že by do majetkového odvodu měly jít pouze bankrotující státy, ale mezi řádky naznačuje, že by se tohoto kroku měla odvážit přinejmenším celá eurozóna. Vždyť Maastrichtská kritéria si sama vymyslela. Z výše nastíněných počtů navíc vyplývá, že nižší než 10% majetková daň by nedávala smysl, protože by nabobtnalé státní dluhy stejně dostatečně nestlačila.
Majetkový odvod by mohl být správným krokem ke konsolidaci veřejných rozpočtů, a zdaleka ne tak nespravedlivý, jak se zdá,
řekl magazínu Die Welt Markus Grabka, ekonom německého institutu pro hospodářský výzkum (DIW) . Vysoké zadlužení státu totiž ve výsledku znamená především to, že státní kasa v minulosti vybírala příliš málo na daních. Majetkovým odvodem by se to jedním rázem srovnalo.
Kdo by stále ještě pochyboval o tom, že Němci skutečně uvažují tímto směrem, nechť se seznámí se stanovisky sociální demokracie (SPD), která tvoří část vládnoucí velké koalice. Majetková daň je vhodným způsobem, jak nechat viníky krize a profitéry státních zásahů podílet se na nákladech,
píše se ve vyjádření SPD.
Kyperský precedent
Není navíc třeba omezovat se pouze na výroky. Jak taková varianta majetkové daně vypadá, se minulý rok přesvědčili všichni, kdo měli uložené peníze na Kypru, který se kvůli svým bankám dostal do situace před insolvencí a Evropská unie nabídla pomoc jen za předpokladu, že se na sanaci krachujících bank budou podílet ti, kdo v nich mají uložené prostředky. První návrhy hovořily o tom, že bude postižen každý střadatel. Najednou nehrálo žádnou roli pojištění vkladů do 100 000 eur. Tento návrh však vyvolal takovou vlnu nevole, že byl zmírněn. Ale na úkor těch, kdo měli v bankách uloženo více než 100 000 eur – jejich reálná ztráta bude podle odhadů 30 %.
Přestože na Kypru nešlo o uvalení majetkové daně v podobě, jak se o ní v Evropě diskutuje, ukázal jeho případ na největší komplikaci tohoto instrumentu: útěk kapitálu. Majetková daň nemůže mít průběžnou podobu, protože by z dané země zmizelo obrovské množství kapitálu. Odvod pak musí být do značné míry neočekávaný, jinak se na něj občané začnou připravovat převáděním majetku do zemí, kde podobné opatření (zatím) nehrozí.
ČLÁNKY DO MAILU