Člověk v nouzi se státu nikdy nevyplatí, říká předsedkyně Konsorcia dluhových poraden

Potenciál oddlužit se, má podle odborníků zhruba polovina lidí s exekucí. Často jim ale brání neinformovanost, případně strach ze složitosti celého procesu. Tyto bariéry chce odstranit Konsorcium dluhových poraden ČR, které propojuje neziskové organizace, stát a odborníky na dluhovou oblast.

Konsorcium vzniklo jednak z potřeby zvýšit povědomí lidí o oddlužení a zároveň spojit dosud roztříštěné dluhové poradenství do jednoho společně fungujícího místa, kam by si pro pomoc chodili dlužníci i lidé, kteří s nimi pracují. Aktuálně sdružujeme 11 organizací a máme 30 poboček po celé republice, říká Pavla Aschermannová, předsedkyně Konsorcia. V rozhovoru pak také popisuje, jak funguje oddlužení v praxi, co nejvíc brání lidem o něj žádat a proč se co největší počet dlužníků v insolvenci vyplatí celé společnosti.

Loni v říjnu nabyla účinnosti novela, která oddlužení zkrátila na 3 roky a zavedla individuální posouzení toho, jak velkou část dluhů musí dlužník splatit. Počet lidí, kteří do oddlužení vstoupili, pak v meziročním srovnání vzrostl o 12 %. Je to pro vás dobrá zpráva, nebo jste to číslo čekali vyšší?

Podle našeho výzkumu, který jsme nedávno realizovali mezi předluženými lidmi, je potenciál pro vstup do oddlužení ještě o něco vyšší. V optimistické variantě, tedy pokud by se nám podařilo odstranit veškeré bariéry, včetně těch systémových, by se mohla oddlužit víc než půlka lidí, kteří nyní v exekuci jsou. Což je zhruba 600 tisíc osob.

Opravdu reálný potenciál má podle našich odhadů asi 220 tisíc lidí. To samozřejmě neznamená, že by se všichni měli obrátit na insolvenční soud hned příští měsíc. Rozumný předpoklad je počet lidí, kteří do oddlužení vstupují, každý rok alespoň zdvojnásobit.

Proč se tedy podle vás, i přes zkrácení oddlužení, lidé do insolvence pořád příliš nehrnou?

Zásadní roli hraje nevědomost. Ať už jde o existenci oddlužení jako takového, tak i co se samotného procesu týče. Osobně mě zarazilo, že o možnosti oddlužení neví zhruba 40 % dlužníků – stejné číslo nám přitom vyšlo v obdobném výzkumu z roku 2021. Přitom my máme pocit, že se o oddlužení mluví všude, ale evidentně ne v kanálech, které tito lidé sledují. To, kde předlužení čerpají informace, byla ostatně další věc, kterou jsme zjišťovali.

Předpokládám, že to asi nebude v hlavním zpravodajství Česká televize…

Primárně jsou to určitě sociální sítě, ačkoli výsledky mohou být trochu zkreslené tím, že výzkum probíhal jen online. Proto chystáme online kampaň, která chce dostat oddlužení do širšího povědomí, ale zároveň chceme využít i offline kanály. Například místní noviny nebo úřady práce.

Zároveň jsme začali jednat s Českou poštou, která by mohla být skvělým komunikačním kanálem s předluženými lidmi, kteří jsou spíše offline, žijí v malých obcích a informace se k nim dostávají obtížněji. Vedle toho rozjíždíme spolupráci s Českou spořitelnou, která sama dělá velmi sympatické kroky, například se snaží rychle informovat o exekučně zablokovaném účtu nebo plánuje poskytovat rady lidem, kteří se v takové situaci ocitnou. To je za mě opravdu velký posun ve vnímání lidí v exekuci, kteří se za svoji situaci velmi často stydí, a pomoc tak velké banky pro ně může být skutečně motivační.

Může být stud také jeden z důvodů, proč někteří nechtějí svoji situaci oddlužením řešit? Přeci jen je insolvenční rejstřík veřejně dostupný.

Určitě. Insolvenční řízení je otevřené a všechny informace jsou viditelné v insolvenčním rejstříku. Fakt, že si to o nich bude moct přečíst soused nebo kolega v práci, je rozhodně další velká překážka. Proto se snažíme bojovat za to, aby alespoň část informací v insolvenčním rejstříku nebyla veřejná. Někdy jsou to i zbytečně citlivé informace.

Lidé, kteří mají dluhy, se za ně jednoduše stydí. Určitě se vždycky najde někdo, kdo má známého, který nasekal dluhy a je mu to jedno. Anebo mu jedno nejsou, ale navenek se tak tváří. Protože jedním ze zjištění našeho výzkumu bylo i to, že až 60 % všech dlužníků vykazuje středně až vysokou míru deprese. Oproti tomu v běžné populaci je to nějakých 17 %.

Z jakých důvodů se podle vašich zkušeností lidí zadlužují nejčastěji?

Zažitá představa je, že jde o lidi, kteří si nezodpovědně půjčují na vánoční dárky nebo dovolenou. Neříkám, že se to neděje. Naprostá většina dlužníků se ale dostává do neřešitelných dluhů tím, že si půjčí na běžný život. Často je ten model takový, že dojde k rozvodu, hledá se nové bydlení, půjčí si na kauci. K tomu se nečekaně něco rozbije, přijde nedoplatek za elektřinu a takhle se to nabaluje, až vznikne problém. Často ale může být důvodem i nevydařené podnikání.

A pokud byste tyto dlužníky měla zařadit socioekonomicky a regionálně?

Určitě se lidé často zadluží už pro to, že pochází z chudých poměrů a každá nečekaná věc může znamenat pád do dluhů. Na druhou stranu se problém zadlužení netýká jenom nejchudší vrstvy, ale i středně příjmových. Jejich mzdy jsou nízké a tak z nich nejsou schopní tvořit rezervy. Hodně to samozřejmě souvisí i s horší finanční gramotnosti, opravdu častěji ale s nemožností šetřit. Obecně je pak největší počet lidí v exekucích v regionech s vysokou nezaměstnaností a špatnou dopravní dostupností, typicky v Karlovarském, Ústeckém a Moravskoslezském kraji.

Nutno podotknout, že na vysokém počtu předlužených lidí měla v minulosti určitý podíl také nedostatečná legislativa…

To je pravda. Než v roce 2016 vešel v platnost zákon o spotřebitelském úvěru, byla pravidla tak rozvolněná, že tady byl opravdu dluhový klondajk. Z malého dluhu se nakonec stal dluh stotisícový a opravdu mnoho lidí, kteří dnes v exekuci jsou, má dluhy ještě z období před rokem 2016. Každý z nás má určitě zodpovědnost za to, co v životě dělá, na druhou stranu se ale někdy pohybujeme v hodně úzkých mantinelech a naše možnosti nejsou takové, jaké se může zvenčí zdát.

Hodně lidí ale namítne, že právě insolvence dlužníky odpovědnosti často zbavuje.

Ano, to je častý argument. Skoro každý zná někoho, kdo tuhle pomoc zneužívá, přičemž takovéhle věty často pronáší i vrcholní politici a pak se podle toho na zadlužené lidi dívají.  Za mě bychom ale měli víc pracovat s daty a méně s osobní zkušeností, která může být zkreslující. Obecně by velmi pomohlo, kdyby se pohled veřejnosti i politiků na oddlužení změnil. Dostat do oddlužení co nejvíc lidí je ostatně dobré nejen pro dlužníky, ale i pro stát.

Patrně narážíte na to, že mnoho dlužníků a lidí v exekuci často pracuje v šedé zóně a stát tak tratí na daních a odvodech…

Nejde jen o daně a odvody. Tito lidé také pravděpodobně nebudou mít důchody a stát se o ně bude muset ve stáří postarat. Takoví lidé také mají blíž k porušování pravidel, a když už jdou k volbám, často volí antisystémové strany.

Existují nějaké propočty, o kolik tímto státní kasa přichází?

Společně s organizací České priority teď zpracováváme cost-benefit analýzu, která by měla dopady na státní rozpočet vyčíslit. Dosavadní odhady operují s částkou 16 miliard korun ročně jen na daních a odvodech. V souhrnu to ale může být víc – předlužení lidé jsou také častěji nemocní, častěji přichází o bydlení a potřebují sociální dávky.  Člověk, který je v nouzi, se státu nikdy nevyplatí. Proto je důležité těmto lidem pomoci – stát tím opravdu ušetří.

Nepomohla by taky prevence? Proč neexistuje systém, jak lidi padající do dluhů zachytávat už v momentě, kdy se jim začnou exekuce kupit. Stát se přece může k těmto informacím dostat skrze Centrální evidenci exekucí.

Jedna věc jsou finance, nepropojenost nejrůznějších informaci a vlastně i postavení celého dluhového poradenství. Postupně by se ale měla skrze směrnici Evropské unie i do naší legislativy implementovat povinnost zajistit dluhové poradenství pro všechny.

K tomu bychom se ale ještě potřebovali posunout mentálně. Pořád tady prostě hodně rezonuje názor – co těm lidem chcete nabízet, do průšvihu se dostali sami, tak proč jim ještě pomáhat ze státního rozpočtu a jak k tomu přijdou jejich věřitelé. Myslím, že když se zavedlo 3leté oddlužení, má mnoho lidí pocit, že už se pro dlužníky udělalo dost a víc si nezaslouží.

Na zhoršení práv věřitelů se během zavádění nových pravidel upozorňovalo mnohokrát. Při pohledu zvenčí se ale skutečně zdá, že tahají za kratší konec…

V některých situacích se to může týkat malých věřitelů, například fyzických osob, společenství vlastníků nebo bytových družstev. Velcí věřitelé, především úvěrové společnosti, mají obrovský vliv na legislativu i praxi ve vymáhání pohledávek a tahají jednoznačně za delší provaz.

Z mého pohledu jsou exekuce funkční a rozumný nástroj, pokud má člověk maximálně dvě až tři. Ale jakmile už jich je víc, mělo by přijít na řadu oddlužení. Pokud je člověk v mnohačetných exekucích, splácí se na první dluh v pořadí a ostatní věřitelé velmi často nevymohou vůbec nic. V oddlužení dostanou všichni alespoň něco. Dlouhodobé exekuce zkrátka nefungují, věřitelé nic nedostanou a společnost na této situaci pouze tratí. I tři roky oddlužení jsou těžké roky, a ne každý je zvládne. 

Na co by se tedy měli lidé, kteří o oddlužení přemýšlí, připravit?

Nebudu zastírat, že je to poměrně trnitá cesta, na které se člověk dostane do prostředí, kterému často vůbec nerozumí. Neví, kdo je insolvenční správce, jak to celé bude probíhat nebo co je usnesení o úpadku. U každého, kdo vstupuje do oddlužení, je tedy důležitá podpora. Možnost obrátit se na někoho, kdo mi vysvětlí, co po mě bude chtít insolvenční správce a insolvenční soud, ale i další následné kroky. Samotný vstup bývá opravdu náročný, ale v momentě, kdy je oddlužení schválené, už může člověk normálně fungovat a většina lidí pocítí velkou úlevu.

Podle vašeho výzkumu se lidé obávají rapidního poklesu příjmů. Jsou tyhle strachy reálné?

To je častá obava, protože podle mě není ještě úplně dobře rozšířená informace o tom, že pokud má člověk přednostní pohledávky (výživně, dluhy vůči státu apod., pozn. red.)nebo 4 a více exekucí, tak jsou srážky v oddlužení stejné jako srážky v exekuci. Tedy v případě většiny lidí se po vstupu do oddlužení jejich příjmová situace nezmění. 

Dvě třetiny zadlužených má strach, že je nakonec soud od dluhů neosvobodí. K tomu skutečně dochází?

Samozřejmě není automatické, že když vstoupím do oddlužení, mám 100% jistotu, že mě na konci soud osvobodí. Na druhou stranu, když budu plnit svoje povinnosti, snažit se naplňovat adekvátní příjem, nebudu nic skrývat a budu o všem informovat insolvenčního správce, tak pak je téměř jisté, že mě na konci soud osvobodí. Pokud naopak podmínky oddlužení plnit nebudu, může mi soud oddlužení prodloužit. 

Obecně podle mě řada obav pramení hlavně z nevědomosti. Často taky mají dlužníci pocit, že jim to třeba někteří věřitele nedovolí. Což zas vyplývá z toho, že nerozumí tomu, jakou roli věřitelé procesu oddlužení mají.

A jaká je tedy jejich role?

Věřitelé samozřejmě mají v oddlužené určitá práva, oproti dřívějšku vlastně ještě o něco vyšší. Mohou třeba namítat, že dlužník nesplňuje všechny podmínky nebo správně nevykonává veškeré povinnosti. Na konci oddlužení mají také 2 měsíce na podání návrhu na prodloužení nebo zrušení oddlužení, ale nerozhodují o tom. To přísluší až insolvenčnímu soudu, přičemž z naší zkušenosti soudy ani správci většinou nejdou věřitelům na ruku. Když se například věřitelé snaží napadnout každé oddlužení, kde mají nějakou pohledávku, vnímají to soudy spíš jako šikanózní chování věřitele.

Pokud by náš rozhovor četl člověk, který má několik exekucí, a chtěl by do oddlužení vstoupit, jaký první krok byste mu poradila?

Ideálně se obrátit na neziskovou organizaci, kterou nějakým způsobem zná. Případně je na stránkách Ministerstva spravedlnosti seznam akreditovaných sepisovatelů insolvenčního návrhu, kteří ho musí sepsat zdarma. Pokud by po nich chtěl někdo za sepsání peníze, je nejlepší odejít. Rozhodně je taky dobré dát pozor na to, aby nešlo jenom o sepsání návrhu, ale o kontinuální pomoc. Tedy aby daná organizace člověka doprovázela opravdu po celou dobu insolvenčního řízení.

Pomoci může i náš online rozcestník Dluhový patron, který dlužníky navede na organizace, které jim mohou nabídnout pomoc. U všech, kteří se do Konsorcia dluhových poraden zapojili, opravdu pečlivě hlídáme kvalitu.

Když to celé shrneme – jaké kroky by podle vás měl stát, věřitelé ale i dlužníci samotní udělat, aby bylo exekucí co nejméně? A je vůbec reálné, že se počet exekucí výrazně sníží?

Určitě by pomohlo, kdyby věřitelé víc přistupovali na splátky dluhu i po splatnosti, dlužníky do exekucí nehnali tak rychle a fungovala tu nějaká rozumná dohoda předexekučního vymáhání.  Velká pomoc by také byla, kdyby se rychleji zachytávali lidé v problémech. V zahraniční to mají tak, že s dluhovými poradnami zřizovanými městy spolupracují například poskytovatelé energií. A ve chvíli, kdy se zjistí, že je člověk nějak výrazně ve zpoždění se splátkami a zálohami na energie, osloví ho a snaží se zjistit, jestli nepotřebuje pomoci. Dlužníci samotní by se pak měli držet pravidel odpovědného půjčování, tedy si vždy například dobře promyslet, zda danou věc potřebují, zda ji nespotřebují dřív, než ji splatí a půjčovat si od odpovědných úvěrářů. A pokud dojde na problémy se splácením, nestydět se a ihned celou situaci řešit.

Do stavu, kdy by lidé neměli dluhy a exekuce se ale nedostaneme nikdy – dokud si lidé budou peníze půjčovat, vždycky se najde někdo, kdo je nevrátí.