Názory k článku Burkina Faso očima milovníka bankovních služeb
-
Jasně, co bych neudělal pro dobrý článek že. Tentokrát jsem 1 % z celého pobytu strávil v bance, jen aby článek nebyl ochuzen o směnu valut, příště se pokusím dostat i do nemocnice :D. Ne-e, s utrženou achylovkou bych se asi dobelhal do letadla a nechal se ošetřit až v Praze :D.
Nicméně s tím Borneem, to patří Indonésii a Malajsii (a ještě tam trochu "zavazí" Brunej) a když jsem četl tento článek http://cestovani.idnes.cz/indonesie-a-horecka-dengue-dcj-/rady-na-cestu.aspx?c=A120801_093823_kolem-sveta_tom o zkušenosti s nemocnicí na Bali (které patří také pod Indonésii), tak bych tam jel snad s ještě větším strachem.
-
Však já se nebráním ničemu, jen ten fond dovolené mám jaksi omezený :(, rychlocestování je způsob jak se podívat tam, kam by mi normálně ten čas nezbýval. Teď jsem do Burkiny nakoukl, možná se tam někdy vrátím a možná ne a pojedu někam úplně jinam. Na světě je nějakých dvě stě států a já byl jen ve zlomku z nich, mám ještě co dohánět.
-
Alexx (neregistrovaný)
Trochu mi v článku chybí anabáze při nákupu letenek zpět do Ouga a Patrikovy neutuchající pokusy kupovat věc v hodnotě 100-500 franků 10000frankovou bankovkou :-).
Můj úhel pohledu na stejnou cestu detailně zde (formou deníku):
http://www.akcniletenky.com/diskuze/viewtopic.php?f=29&t=4464
A totéž poněkud literárnější formou, se zaměřením na zajímavá navštívená místa:
http://gill.blog.idnes.cz/c/412005/V-zemi-spravedlivych-lidi.html
-
Lubik (neregistrovaný)
Dříve se cestovatelé zajímali i poštovní služby v cizině. Vedle cen jídla a pití nikdy nechyběla cena poštovní známky a dalších služeb. Je to dnes již mrtvá záležitost? Za mého mládí i z rodinné dovolené v Bulharsku se rozesílaly pohlednice příbuzným, přátelům (i nepřátelům) a známým, abychom ukázali „my na to máme“. Bylo to nahraženo něčím jiným, nebo už se to nedělá?
-
xf (neregistrovaný)
„my na to máme“
A to jsi opravdu v mládí sám zažil, anebo hovoříš "o těch druhých"? Víš, já bych chtěl poznat v životě aspoň jednoho jediného člověka, který takhle žije a žil. Mamlasů, co jsou přesvědčeni, že takhle to mají všichni druzí, o ty zakopávám. Který z nich jsi ty?
Já jsem zažil jen to obyčejné poslat pohled babičce s dědečken... no prostě nuda, šeď. Žádná závist, zádné my na to máme. Existuje to vůbec, nebo je to jen pohádka pro pitomce?
-
Lubik (neregistrovaný)
Záležitosti ve smyslu: „já na to mám“ určitě existují a jsou možná častější než dřív. Myslíte si, že třeba značkové oblečení má užitnou hodnotu úměrnou ceně nebo automobily a tak bych mohl pokračovat. A čím je to, že stejná kola, ve stejné skleničce je v jedné restauraci 5x dražší? A znáte to, jak zákazník vybírá zboží, ale chce něco lepšího. Obchodník to vezme, odejde dozadu, vrátí se a nabídne to stejné za vyšší cenu a zákazník to vezme. Myslíte si, že by se to dnes nestalo? Symbolem „já na to mám“ byly třeba podle mne šlechtické zámky a myslíte si, že dnes se podobná sídla (která určitě nemají za cíl uspokojit jen potřebu bydlení) nestaví? Podle vás je výraz „snob“ již archaický?
-
Pravda. Bankomaty zkrátka nejsou v Burkině standardní součástí letišť (říkám si kde jinde by už měly být), takže když chcete koupit letenku, kterou nelze zaplatit kartou, musíte si zajet taxikem do města, vrátit se, koupit si letenku, a opět nasednout do taxiku abyste mohli zase jet zpátky užívat si víru velkoměsta :D
-
Pavel (neregistrovaný)
Ta procedura výměny peněz mi připomněla zážitek z Indie. Kolega za nic na světě si nechtěl vyměnit Rupie za Dolary ve směnárně, ale šel do banky. Tam nafasoval několikastránkový formulář, ve kterém kromě všech možných i nemožných personálií musel vyplnit i seznam předávaných bankovek se sériovými čísly, tento formulář mu postupně potvrzovali v asi pěti různých kancelářích, pak se konečně dostal do pokladny, kde mu vydali Rupie, opět se seznamem bankovek a jejich sériových čísel, s tím si zase musel udělat kolečko po bance a pak ho pustili ven. Celé mu to trvalo přes tři hodiny.
-
Jé, to by bylo něco pro mne. Vozím si zásadně 5 eurovky a 1 dolarovky. Když jsem na Kubě měnil nějakých 300 eur v 5 eurovkách, tak na mne "jen" koukali divně, to tady bych se asi pěkně zapotil :).
V Guatemale zase extrémně přísně koukají na kvalitu bankovek, stačí sebemenší natržení, zašpinění a bankovku nepřijmou i kdyby šlo jen o 1 dolarovku.
Ale já jsem zvláštní, já si to užívám :D, čím divnější, tím lepší. Protože měnit peníze v ČR je vyloženě nuda :).
-
Pavel (neregistrovaný)
No ale to radši nejezděte do Saúdské Arábie. Tam při výměně peněz akceptují (a také vydávají) NEJMENŠÍ bankovku stodolarovku. Napřed mě to překvapilo, protože jsem se domníval, že to je největší dolarová bankovka, ale pak jsem zjistil, že to je jen největší bankovka akceptovaná v US. Jinak dolary mají nominace až do $10 000 (a existují i dvě pětimiliónové bankovky, které byly vytištěné pro jednu transakci a pak zase uložené v trezoru).
-
No v Thajsku mají rozdílné kurzy na dolary podle nominálu, nejhorší je na 1 dolarovky, nejlepší na 50 a 100 dolarovky, takže tam se taky vyplatí vozit větší (naštěstí jsem s sebou měl kamaráda, který měl větší bankovky, tak je se mnou vyměnil, protože v Kambodži se zase hodily ty menší - jde s nimi přímo platit).
Podobně jako v Thajsku je to prý v Izraeli.
Do Saúdské arábie bych se také rád někdy podíval, ale co vím, nevydávají turistická víza :(
-
dejavu (neregistrovaný)
Tohle více méně platí ve velké části jihovýchodní Asie. I v Indonésii a Malajsii chtějí v pouličních směnárnách jen nové 100 dolarové bankovky bez poškození. Pro ty platí uvedený kurz. Za menší dávají míň, za starší ještě míň a nebo je neberou vůbec.
Řešením je banka (bez formulářů) nebo některé větší sítě směnáren, kde jim to je jedno. -
M. (neregistrovaný)
Nezkoušeli jste cestovní šeky? S těmi jsme měli nejlepší zkušenosti, ale už je to několik let. A ještě doporučuji místního "průvodce". Sice to vypadá jako vyhozené peníze, protože ve 21. století si člověk dokáže spoustu věcí zařídit sám:), ale zpětně jsme vždycky vyhodnotili obrovskou užitečnost. Navíc pokud se náklady dělí sedmi:)
A pozn.: za svého pobytu jsme řešili zranění a nemoc. Pojišťovali jsme se naschvál u VZP, protože jsme čekali nej službu. V BF jsme se sice dovolali na asistenční službu, ale to bylo vše. Řekli nám, ať vše vyřešíme na místě a dovezeme paragony. Nemocnice jsou buď zahraniční luxusní, kde je evropský standard, nebo "normální", kde se bez místního člověka a úplatku nehnete. Využili jsme druhou možnost, ovšem na kvalitu doktorů si stěžovat nemůžu. Místní doktor místní nemoci zvládá perfektně. (Nakonec jsme si našli jednoho vojenského doktora, u kterého jsme se průběžně stavovali během celého pobytu.) Problém byl po návratu do ČR, kde jsme museli vysvětlovat na VZP, co je to západoafrický frank:)
-
Osobně považuji cestovní šeky již za zastaralé. Je to nákladné (platí se poplatek za vystavení šeku a jeho zpětný odkup při nepoužití) a rozsah akceptace je menší, než u platebních karet. Troufnu si tvrdit, že snáze najdete bankomat, než místo, kde vám smění cestovní šeky.
To už opravdu raději hotovost. Pravda, šeky vám při ztrátě nahradí, hotovost ne, ale to je asi tak jejich jediná výhoda.
-
jezevec (neregistrovaný)
sám už jsem na to starej, ale jako bych se (před čtvrt stoletím) viděl. díky za nadšence, kteří dokážou využít svobody, a ještě o tom mají vůli poutavě napsat. s lidmi jako vy má bolševik těžkou depresi a to se mi (nejen proto) líbí. pohledy prosím neposílejte, aby lubikové nevěděli že na to máte. dneska je jednodušší fláknout fotky na web :-)
-
Já se přiznám, že na posílání pohledu moc nejsem, jednak strašně nerad píši v ruce, pak nevím, co mám na ten pohled vlastně napsat a v neposlední řadě - no stojí to nějaké ty peníze :). A komu bych ho posílal?
Jak říká jedno rčení "nekupuji si si věci, které nepotřebuji, nebo se mi nelíbí jen proto, abych udělal dojem na lidi, kteří mě stejně nemají rádi".
Nicméně pár pohledů jsem poslal (do práce, máme tam takovou nástěnku, kde sbíráme pohledy z různých zemí) a ani všechny nedošly (třeba z Kambodži). -
P2010 (neregistrovaný)
Ano, Horni Volta.
V dokumentu http://www.csfd.cz/film/232279-kinari-vsech-zemi-spojte-se/ o promitacich je mimo jine prave o kinu v Burkina Faso. Zajimavy je hlavne tamni zpusob distribuce filmu :-)
-
Vokurka (neregistrovaný)
Veliká hloupost je cestovat do země nebo města, o kterém člověk nic neví a kam člověk nepotřebuje, když jediný důvod je, že je cesta levná. To je to samé, jako kdyby člověk cestoval do nejhnusnějšího města Ruska jen proto, že je cesta levná. To je lepší přidat peníze a cestovat tam, kam člověk chce. Zřejmě jak ti darebáci znehodnotili českou korunu, aby se více utrácelo, tak někteří lidé skutečně se snaží všechny peníze utratit.
-
Každému podle jeho gusta. Byl jsem na místech, která byla mým snem (Maledivy, Mauricius) a kde jsem si musel pořádně připlatit, v turisticky "profláknutých" destinacích (Egypt, Tunisko, Dominikánská republika, Thajsko) kde to bylo za takovou běžnou cenu i v místech, kam jsem se dostal buď hlavně nebo jen díky tomu, že cesta byla levná (Turecko, Ukrajina, Mexiko, Guatemala, Maroko). A nelituji ničeho. A mohu li říci, tak nejvíce mi "daly" ty země, od kterých jsem nejméně čekal. Třeba můj první výlet na Ukrajinu se konal díky tomu že Wizz Air měl letenky z Budapešti do Kyjeva za 5 stovek a tak mě zaujala, že jsem tam byl už třikrát a doufám, že se tam po skončení aktuální situace ještě podívám. Možná se i do toho Ruska podívám, zatím mě odrazuje částečně cena a pak komplikované vízové podmínky. A když jsme u toho "nejhnusnějšího města", za to je dle některých pramenů považována Bangladéšská Dháka a taky mě láká, možná se tam někdy vypravím.
A jezdit do zemí o kterých nic nevím? No jasně, proto tam přece jedu! A i když si myslím, že o zemi vím všechno, nebo alespoň hodně, stejně tam pojedu, protože to chci vidět na vlastní oči. Někdy se totiž ty obecně známé informace liší od skutečnosti a někdy opravdu podstatně. Proto už mám na podzim koupenou letenku do Íránu (mimochodem za 5 tisíc, tomu se nedalo odolat :) ). -
Pavel (neregistrovaný)
A navíc, i když si člověk napřed nastuduje, co chce, vždy je na místě něčím překvapen.
Například v USA mi trvalo několik dní, než jsem pochopil, že při platbě kartou musím tvrdit, že je kreditní, i když byla debetní. Oni totiž ty americké debetní karty jsou jiné, než ty naše.
V UK jsem se zase zdráhal házet poštu do odpadkových košů - ony ty jejich schránky opravdu vypadají přesně jako odpadkové koše před hlavní poštou v Praze.
A někdy dát na rady je velmi nebezpečné. Například před cestou do Rijádu jsem se snažil zjistit co nejvíc, co mě tam čeká. Na stránkách našeho ministerstva zahraničí radili, že není doporučeno nosit u sebe doklady, protože se tam moc krade a nedělají se tam žádné kontroly. Skutečnost přesně opačná, nekrade se tam skoro vůbec, ale aspoň jednou denně se mi stalo, že policie přehradila ulici a všechny, co tam byli, důkladně perlustrovali. Kdybych dal na oficiální rady našeho MZ, dodnes tam hniju ve vězení.
-
Já si s sebou vždy vezu několik zalaminovaných barevných kopií poslední stránky pasu, vždy si dám do každých kalhot do kapsy jeden kus, další do příruční tašky, do kufru, do peněženky, k platební kartě,... :), prostě abych při sobě alespoň jeden kousek vždy měl..
Zatím jsem si s tím vystačil ve směnárně i v obchodě (když po mně při platbě kartou chtěli doklad totožnosti´)
ČLÁNKY DO MAILU