Důchodová reforma je žhavé téma. Politiky jsme byli přesvědčeni, že nebude-li provedena, zbankrotujeme. Na to, o jak horkou věc jde, ale chybí hlasitější polemika se závěry Bezděkovy komise a tedy vládními návrhy, které z ní vycházejí. Předně je třeba říci, že konkrétní podoba budoucí reformy známa zatím není, teprve se dolaďuje. Známe však obecné teze, ze kterých reforma vyjde.
Jedním z takových obecných bodů reformy je zavedení druhého pilíře penzijního systému, při kterém by došlo k tzv. opt-outu, což znamená, že část odváděného důchodového pojištění by byla přesměrována z nynějšího systému (státní kasy) do soukromých penzijních fondů. O tom jste již určitě četli. Pátrali jste po smyslu tohoto opatření? Dostali jste odpověď?
Ve jménu diverzifikace
Odpovědi politiků, kteří o druhém pilíři vážně uvažují přinesly čtvrteční Hospodářské noviny. Nenabídneme vám zde vyjádření premiéra, ministra financí ani ministra práce a sociálních věcí, všichni totiž řekli svými slovy to samé, jako (spolu)autor návrhu důchodové reformy Vladimír Bezděk. Ten na otázku HN Čemu pomůže, když se část odvodů přesměruje do penzijních společností?
řekl:
Napomůže to lepší diverzifikaci povinného důchodového systému. Nebude se vše sázet na jednu kartu – kartu průběžného financování, byť ta i nadále zůstane dominantní částí povinného důchodového systému.
První část odpovědi je hodně obecná a zdá se být nezpochybnitelnou pravdou představitelů současné vládní koalice. Pouze ministr dopravy Vít Bárta ji v HN nepřijímá (a nepřeříkává) a vidí soukromé spoření jako vhodný doplněk, nicméně o povinnosti nehovoří.
Jak ale povinné odvody části sociálního pojištění do soukromých fondů pomůžou současnému stavu, který do minusu na důchodovém účtu státu spadl již nyní (tedy o zhruba deset let dříve než se čekalo před krizí)? Vždyť deficit ještě prohlubují. Na to upozorňuje v HN Vladimír Špidla.
Naopak, pokud ze systému vyvedeme něco okolo čtyřiceti miliard, což je reálný odhad výpadku podle toho, jak o reformě důchodů mluví jednotliví vládní politici, náklady na důchodový systém se zvýší ze stávajících 8 % na 12,5 % HDP.
Konkrétnější dopad zavedení povinného odvodu na důchod každého jednoho z nás představuje Vladimír Bezděk ve druhé části odpovědi na výše zmíněnou otázku.
Napomůže to také zlepšit ekvivalenci, tedy vztah mezi celoživotně zaplaceným pojistným a dávkami z povinného důchodového systému. To je důležité i z hlediska rozhodnutí Ústavního soudu z dubna 2010.
Zní to naprosto logicky a správně. Část důchodového pojištění povinně odvedená do soukromých fondů by podle známých vládních záměrů měla plně náležet plátci pojištění. Otázkou ale zůstává, jestli jednotky procent, o kterých se uvažuje, jsou skutečně tak zásadní, aby obhájily nárůst schodku v důchodovém systému (ten sice nebude věčný, ale vzhledem k povaze problému se s ním budeme potýkat zhruba dvě desetiletí, než se do důchodu dostanou ti, kteří část důchodu budou pobírat z povinných soukromých fondů a poté ho před sebou ještě nějakou dobu potáhneme).
Jaké budou transformační náklady takové změny? Nebude lepší nechat spoření na dobrovolné bázi? Nebylo by lepší jít cestou vyšších odvodů ruku v ruce s prodlužováním důchodového věku? Dá se současný stav udržet za použití peněz z privatizací? Jsou nějaké další cesty? Potřebujeme odpovědi.
Postavíme další tunel?
Palčivost potřeby odpovědí na výše zmíněné otázky podněcuje také video dua ekonomů společnosti NextFinance Markéty Šichtařové a Vladimíra Pikory.
Provokativní formou vybízejí k celospolečenské diskuzi, když bez okolků varují před dalším tunelem. V tiskové zprávě k videu hovoří o podnětech svého konání. Nad důchodovou reformou se přestalo seriózně přemýšlet a rozpracovávají se už pouze scénáře vycházející z předpokladu POVINNÉHO pojištění u soukromých penzijních fondů.
Čtete-li dále, dozvíte se i proč může podle nich reforma skončit jako jeden velký tunel (v samotném videu se vyjadřují poněkud expresivněji). Současná diskuse není diskusí, je to podle nás jen lobbing. Mimořádně významné věci vyžadují mimořádná řešení. Proto je také naše video poněkud nezvyklé, aby probudilo férovou diskusi od začátku.
O tom, zdali férovou diskuzi probudí například překřtění Bezděkovy komise na Bezdíkovu nervózní komisi, lze pochybovat. Nicméně, když necháme stranou problematiku vkusu, pak je třeba tento počin ocenit a doufat, že se o důchodové reformě začne konečně diskutovat zeširoka a nebudeme vycházet pouze ze závěrů jedné expertní komise.
Připomeňme také, že s povinným odvodem části důchodového pojištění nesouhlasí opozice. Je tedy reálné, že pokud současná koalice druhý pilíř protlačí na sílu, budou se v příštím volebním období pravidla reformy měnit opět. To by byla fraška.
Řecko, jižní Amerika, Maďarsko
Podle Markéty Šichtářové nespočívá nevýhoda povinného druhého pilíře reformy pouze v hrozbě dalšího tunelu. Podle ní je spoření do penzijních fondů jednoduše nevýhodné. Výnos fondů je nižší než inflace. Reálně tedy penzijní fondy peníze znehodnocují. Navíc se ukazuje, že je jejich provoz nehorázně drahý. Lidé tedy zjišťují, že po reformě jsou na tom hůře než před ní. V průběžném systému se totiž důchody valorizují.
Dalším rizikem je podle Šichtářové iluze bezpečnosti. Za vděčný příklad si bere Řecko a jeho státní dluhopisy. Právě do státních dluhopisů totiž penzijní fondy ukládají prostředky nejvíce (vede je k tomu regulace a také je k tomu přivedla ekonomická krize a pád akciových indexů). U nás čísla z poloviny minulého roku ukazují, že průměrný podíl aktiv ve dluhopisech u českých fondů je 80 %.
Pokud se někdo domnívá, že zárukou nejvyšší instance může být stát, pak by se měl podívat opět a znovu na Řecko. Čeho je řecký stát dnes zárukou, když v polovině dubna dávaly v některých průzkumech finanční trhy 80% pravděpodobnost tomu, že Řecko během pěti let selže jako dlužník? Zde se pohybujeme v začarovaném kruhu. Je-li rizikový státní dluh, pak z logiky věci nemůže za tento dluh ručit stát.
Několikrát se o své soukromé úspory na penzi báli také lidé v jižní Americe. Když totiž zdejší země odrážely hrozby státních bankrotů, silně pošilhávaly právě po obrovských sumách peněz odložených na soukromém penzijním spoření. Vždy odolaly, bezpečně se ale zdejší investoři rozhodně necítili. Stačí jedna silně populistická vláda ode dneška za 30 let a máme zde státem organizované obrání domácností podobně jako v roce 1953, kdy došlo k měnové reformě. Tomu žádná dnešní legislativa nemůže zabránit.
Že v našich podmínkách silná populistická vláda nehrozí? Podívejte se do Maďarska. Pravicový Fidesz získal ve volbách ústavní většinu a než aby na odvratu státního bankrotu spolupracoval s mezinárodními institucemi, volí vlastní cestu. Do té patří i zestátnění vyvedeného soukromého spoření na penzi. Dostanou lidé své úspory v důchodu zpět? Těžko říct.
Slovenská reforma způsobuje hluboký schodek průběžného penzijního systému. Důvod je logický. Došlo k odlivu peněz do důchodových správcovských společností. V Polsku pozorujeme to samé,
ukazuje Markéta Šichtářová hned za hranice naší země.
Že to jde i bez povinného spoření v penzijních fondech ukazuje na příkladu Německa či Británie. Tyto země to mají ale jednodušší v tom, že životní úroveň jejích obyvatel je vyšší a lidé zde tedy mají z čeho spořit, k čemuž je nikdo nemusí nutit.
Ideální řešení neexistuje
Nejjednodušším a prověřeným modelem je tzv. rodinný neboli africký. Ten vychází z předpokladu, že o své rodiče se mají ve stáří postarat děti. Jedna z cest k vaší soukromé penzijní reformě tedy vede přes výchovu dětí. Klasický historický model se ale podle Markéty Šichtářové s modelem penzijních fondů kombinuje složitě. Tam, kde se státem podporují soukromé penzijní fondy a už nezbývá na školky, fungovat nemůže. Nemůže fungovat ani proto, že děti mají pocit, že o rodiče je díky fondovému systému postaráno, a jejich angažovanost se vytrácí.
Kudy tedy vede cesta? Bohužel ani jedno z řešení není nejenže populární, ale ani optimální. Řešení vedou buď k pomalejšímu růstu ekonomiky, protože se příliš zdaňuje práce, nebo k růstu chudoby. K růstu ekonomiky a k udržení stávajícího bohatství domácností vede v rámci triviálních řešení jen maximální prodloužení aktivního života.
Prodlužování důchodového věku se nevyhneme, tento proces byl již nastartován. Každopádně by podle Markéty Šichtářové další kroky reformy neměly jít přes povinné soukromé spoření v penzijních fondech, lidé by se sami měli rozhodnout, kde budou spořit. Hlavním bodem by mělo být zvýšení motivace ke spoření.
S takovými závěry nemusíte souhlasit, pojďte o nich ale diskutovat. Pokud máte otázky, nejasnosti, připomínky k plánované reformě důchodů a chtěli byste znát odpovědi přímo od vládních představitelů, napište je do neděle 20. února na mail jiri.hovorka@mesec.cz (můžete i adresovat konkrétního člena vlády) a my požádáme o jejich zodpovězení, které na našem serveru také zveřejníme.
