Nejstarší bankou byla banka Wigelin et Co., která byla založena již v roce 1741 ve městě St. Gallen. V roce 2013 byla tato banka restrukturalizována a stala se součástí bankovní skupiny Raiffeisen.
V roce 1795 byly v Ženevě založeny privátní banky Hentsch et Cie a Lombard Odier. V roce 1805 pak byla (také v Ženevě) založena obchodní banka Banque de Candolle Malletet Cie, v roce 1841 přejmenovaná na Pictet Group.
Centrální banka Švýcarska
Centrální banka ve Švýcarsku vznikla jako přímý důsledek snah o snížení počtu emisních bank v zemi – kolem roku 1826 jich totiž ve Švýcarsku působilo padesát tři. V rámci revize švýcarské ústavy z roku 1874 byla do tohoto „základního zákona“ uvedena povinnost „dohlédnout“ na zákony o provádění emise peněz.
Federální ústavou z roku 1891 pak bylo švýcarskému státu uděleno výsadní právo na emisi bankovek. Vládní návrh na zřízení centrální banky jako státní banky byl však v roce 1897 referendem zamítnut. Další návrh vlády na zřízení švýcarské centrální banky jako akciové společnosti byl ovšem v roce 1905 referendem schválen.
Zákon o Švýcarské národní bance vstoupil v platnost dne 16. ledna 1906 a dne 10. června 1907 zahájila centrální banka svoji činnost. Vzhledem ke čtyřem úředním jazykům, které jsou používány ve Švýcarsku, má centrální banka čtyři oficiální názvy, a to německy Schweizerische Nationalbank, francouzsky Banque Nationale Suisse, italsky Banca Nationale Swizzera a rétoromínsky Banca Natiunala Swizra.
V čele švýcarské centrální banky stál jako první Johan Daniel Hirter, a to od 17. července 1906 do 14. dubna 1923. Dne 20. ledna 1912 byla slavnostně otevřena v Bernu na Bundesplatz první budova centrální banky, ve které má svoje sídlo dodnes.
V průběhu 1. světové války bylo švýcarskou federální radou určeno, že centrální banka bude emitovat bankovky malých hodnot. V roce 1979 byla přijat nový federální zákon o centrální bance – od tohoto okamžiku centrální banka nepodléhá veřejnému právu.
Dne 27. června 2007 byl založen Švýcarský úřad nad finančním trhem (neboli FINMA) jako vládní úřad finanční regulace. Jeho úkolem je provádění dohledu nad bankami, pojišťovnami, burzami cenných papírů i nad obchodníky s cennými papíry.
V současné době je centrální banka Švýcarska v „soukromých rukou“. Většina jejích akcií je vlastněna kantony a kantonálními bankami, zbytek akcií je držen soukromými osobami, které je ovšem mohou prodat výhradně jiným dosavadním akcionářům. Švýcarský stát nevlastní žádný akciový podíl ve švýcarské centrální bance. Valná hromada akcionářů centrální banky se koná jedenkrát za čtyři roky, a to obvykle v dubnu.
Švýcarsko-lichtenštejnská měnová unie
Od roku 1920 je švýcarská centrální banka zodpovědná za emisi švýcarských franků také pro sousední Lichtenštejnsko. V Lichtenštejnském knížectví do roku 1920 obíhala rakousko-uherská, resp. rakouská koruna, která na základě dohody mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem „pronikala“ také do švýcarského peněžního oběhu.
-
- REFERENT/KA ODDĚLENÍ ŽALOB
- Rozpočtář - 13. a 14. plat
- HR Payroll Specialist
- Účetní
- Senior Business Intelligence Analyst
- Pojistný matematik (na metru Pankrác)
-
- Mailujte jako profík: věcně, přehledně a v angličtině!
- Prokreslete se k úspěšné prezentaci
- Tabulky Google
- Jak získávat nové zákazníky navoláváním 1 - praktická příprava
- Agilní (r)evoluce: Jak ustát agilní transformaci
- Myšlenkové mapy pro byznys i osobní život
Vzhledem k hyperinflaci, která postihla Rakousko po 1. světové válce, byla tato situace pro Švýcarsko (a samozřejmě i pro Lichtenštejnsko) naprosto neúnosná. To byl důvod, proč obě země uzavřely dohodu o tom, že měnovou politiku v Lichtenštejnsku bude provádět švýcarská centrální banka.
V roce 1980 bylo uzavřena další dohoda mezi zástupci obou států. Na jejím základě je Lichtenštejnsko oprávněno emitovat omezený počet švýcarských franků s lichtenštejnskými nápisy, ale pouze jako pamětní mince, určené výhradně pro sběratelské účely.
Bankovní tajemství
Bankovní tajemství bylo od počátku ve Švýcarsku považováno za druh obchodního tajemství, respektive za úmluvu mezi bankou a jejím klientem, což znamená, že nebylo nijak upraveno žádným zákonem. Až v roce 1934 byl přijat federální zákon o bankách a spořitelnách, ve kterém bylo kodifikováno bankovní tajemství a pravidla pro jeho využívání.
Zákonná úprava bankovního tajemství souvisela s velkou hospodářskou krizí (1929–1933) a se snahou velkých korporací a bohatých osob vyhnout se placení daní ve svých domovských zemích tím, že přesunou svoje finanční prostředky do švýcarských bank. Původně se jednalo především o zamezení daňových úniků francouzských právnických i fyzických osob.
V roce 2013 schválil švýcarský parlament zákon, který umožňuje švýcarským bankám spolupracovat s daňovými úřady USA. Toto opatření přímo souvisí s tzv. FATCA neboli Foreign Account Tax Compliance Act, což je americký daňový zákon, který požaduje po zahraničních finančních institucích předávat informace o amerických daňových poplatnících (a to včetně držitelů tzv. zelených karet) americkému daňovému úřadu. Primárně se tak jedná o boj proti daňovým únikům amerických rezidentů.
Banka UBS
UBS (původně Union des Banques Suisses) byla založena roku 1862 jako místní banka ve městě Winterthuru jako Bank in Winterthur. Jejímu založení však předcházel vznik bankovního konsorcia šesti bank v Basileji (Bankverein) v roce 1854.
V roce 1871 se v koordinaci s frankfurtským Bankvereinem proměnila v akciovou společnost a po spojení s dalšími bankami změnila název na Schweizerischer Bankverein a roku 1917 na SBC (Swiss Bank Corporation).
V roce 1920 již pro ni pracovalo dva tisíce zaměstnanců a postupně k sobě připojovala další a další banky. Přes velké ztráty za první světové války, za hospodářské krize i přes devalvaci švýcarského franku banka stále rostla. V roce 1939 dokonce založila svoji americkou pobočku v New Yorku. Od roku 1937 banka používá logo se třemi klíči, které znamenají důvěru, bezpečnost a diskrétnost.
Po druhé světové válce banka převzala několik bank, které se dostaly do platební neschopnosti. V roce 1970 otevřela pobočku v Tokiu. Roku 1998 fúzovala UBS s o málo menší švýcarskou bankou SBV, takže vznikl holding UBS group.
Světová finanční krize roku 2008 (a následujících) ji však také postihla, stejně jako podvodné obchody zaměstnance londýnské pobočky (jednalo se o nezákonné manipulace s úrokovou sazbou LIBOR).
Banka rovněž v průběhu let trpěla několika skandály a také USA i několik dalších zemí ji žalovalo za to, že svým klientům pomáhala při krácení daní. UBS je ovšem velmi konzervativní a důsledně dbá na bankovní tajemství. Zůstává proto symbolem švýcarské spolehlivosti a zvítězila v řadě mezinárodních soutěží. V roce 2017 jí časopis Global Finance vyznamenal titulem nejlepší banky v oboru investic, správy majetku a devizových obchodů, časopis Euromoney ji několikrát ocenil titulem nejlepší banky ve Švýcarsku.
Basel Handelsbank
Tato obchodní banka byla založena v roce 1863 zástupci průmyslového a obchodního kapitálu. Po 1. světové válce se podílela na vzniku Všeobecné české bankovní jednoty v Praze (neboli Allgemeiner Böhmischer Bank-Verein). Když tuto „Jednotu“ v roce 1929 pohltila Banka Union, získala na ní akciový podíl.
Švýcarsko a Curych jako místo obchodu se zlatem
Obvykle se uvádí, že se na trhu zlata v Curychu začalo obchodovat dne 18. března 1968. Na curyšském trhu se zlatem nabízel svoje zlato i Sovětský svaz – poprvé jej nabídl na volném trhu v roce 1971.
Švýcarské banky ovšem obchodovaly s drahými kovy již o několik desetiletí dříve, než vznikl trh se zlatem v Curychu, protože řada jejich klientů nemohla drahé kovy nakupovat za slabé měny svých států.
Ve třicátých letech 20. století získalo Švýcarsko reputaci také jako místo obchodu se zlatými a stříbrnými mincemi a tuto pozici posílilo po druhé světové válce. Hlavně v důsledku směnitelnosti (konvertibility) švýcarského franku a odstranění administrativních omezení v prodeji zlata se stalo vyhledávaným místem kupců zlata.
Dopomohla k tomu také praxe švýcarských bank, které nabízely svým zákazníkům zlato ve formě, která odpovídala jejich specifickým přáním, resp. porušení mnohaletých bankovních zvyklostí při prodeji tohoto drahého kovu.
Místo standardizovaných zlatých prutů o váze 12,5 kilogramu, které mohly být pro některé zákazníky příliš drahé, nabízely jim švýcarské banky malé nebo miniaturní zlaté cihly o hmotnosti od 1 kilogramu až do 5 gramů. V jejich afinériích vznikaly také tzv. tola-bars, aby se přizpůsobily poptávce z Dálného východu, která je zvyklá na odlišný váhový systém. Nejčastěji se jednalo o tzv. 10 tola-bars např. pro obyvatele Pákistánu, Indie, Nepálu nebo Malajsie (i dalších asijským zemí) o váze 116 gramů zlata.
