Názory k článku Ateliéry a studia. Jako investice i jako levné „bydlení“

Mimochodem, v praxi se ukazuje, že ty normy jsou docela mírné: většina lidí je naprosto šokována, jak moc je může developper na sousedním pozemku zastínit, a přitom dodržet normu.

Myslím, že jste mne špatně pochopil. Já řešil situaci majitelů sousedních nemovitostí, kteří jsou nuceni strpět ústrk v podobě toho, že jim developperova novostavba "bere slunce". A tam prostě stát musí v roli arbitra říct, kolik toho slunce jim musí zůstat (mohla by tam být dodatečná option, že, když je developper odškodní a oni aktivně odsouhlasí, tak ta hranice může být nižší).

Ohledně bytů v té novostavbě samotné by samozřejmě měla na začátku být informovanost klientů. Ale, jak už jsem psal, myslím si, že by nějaký minimální standard měl existovat, aby nevznikaly domy, kde jsou ochotni bydlet jen podivíni. Samozřejmě, otázka je, jak vysoký tenhle minimální standard má být.

Pěkný nápad. Akorát že převrací nerovnováhu na druhou stranu - ochrana sousedů by byla příliš silná a fakticky by znemožnila realizaci spousty staveb, které by nezaujatému pozorovateli přišly naprosto košer.

Já mám jenom dva sousedy (město jako vlastníka ulice nepočítám), ale jeden soused je nekontaktní a nepřebírá poštu. To jako nemůžu stavět dokud ho neseženu? Nebo naopak můžu stavět cokoli co mi odsouhlasí ten druhý, jen proto, že ten první byl shodou okolností v kómatu v nemocnici?

A to ještě neuvažuji varianty, kdy se soused prostě šprajcne nebo se rozhodne stavebníka vydírat.

PS: nemluvě o tom, jak dlouho trvají dědická řízení, kde jaksi není živého vlastníka, který by mohl dát souhlas. Předseda společenství vlastníků jednotek každého většího paneláku Vám řekne, že v podstatě neustále má alespoň jeden byt v dědickém řízení. Takže soused takového paneláku by v podstatě nikdy nemohl souhlas všech sousedů získat.

Ledaže by ten souhlas dával notář coby správce dědictví, ale ten by zase rozhodoval od zeleného stolu o cizím majetku.

Tady vidím tři roviny:
(1) "ten druhý" zpravidla svůj pozemek kupoval s tím, že věděl, co stojí vedle. Pokud ho vlastnil v době, kdy "ten první" teprve žádal o územní rozhodnutí, mohl se bránit. Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že pouhá skutečnost, že soused ještě nestaví, nemůže být důvodem povolit stavbu, která by nebyl možná, pokud by soused již měl postaveno. Takže i když Vy máte prázdný pozemek, můžete se bránit realizaci sousedovy stavby, která by Vám přiměřenou stavbu na Vašem pozemku znemožnila.
(2) Přijde mi naprosto fér, že jen kvůli tomu, že všichni sousedi si na svých pozemcích postavili malé rodinné domky, si Vy potom nemůžete na tom svém postavit činžák.
(3) V případech, kdy byla na okolních pozemcích realizována výstavba podle dřívějších, méně přísných, předpisů, je nepochybně na místě, aby stavba obdobného rozsahu byla umístěna na základě výjimky. Ale to jsou velmi výjimečné případy, kterých není mnoho.

O návrh nových pražských ótépéček mi ani nemluvte. To je jeden velký průšvih. Co se týče znehodnocení pozemků, tak tam si myslím, že soused musí napadnout územní rozhodnutí odvoláním a následně správní žalobou, a tam uplatnit protiústavnost územního rozhodnutí, resp. protiústavnost těch chystaných ótépéček. Jinak se podle mne ničeho nedomůže.

Samozřejmě, nepravdivé studie osvětlení a oslunění se vyskytnout mohou, o tom si nedělám iluze. Ale už jsem zažil případy, kde se dělala kontrolní studie a skutečně to vyšlo, ačkoli by tomu člověk na první pohled nevěřil.

Mně sluneční svit fakt nevadí. To jste si mne asi spletl s někým jiným z diskutujících.

Ohledně toho developpera a jeho průzkumu trhu: problém je, že ten barák tu bude stát stovky let. Tudíž mi nepřipadá vhodné spoléhat se na to, že si developper svůj průzkum trhu udělal dobře. Ostatně nevím o civilizované zemi, ve které byste si mohl stavět co Vás napadne.

Proč by se vývoj měl odlišovat? Dvě slova: demografická křivka.
Až do poloviny 20. století počet obyvatel v našich zemích poměrně výrazně narůstal a v ruku v ruce s tím docházelo k přesunům obyvatelstva do měst. Centra měst se tím pádem stále rozšiřovala a po nemovitostech v centru je z řady důvodů hlad. Dnes ale trend jednoznačně ukazuje na stagnaci až pokles počtu obyvatel a migrace do měst už taky není to co bývala. Podle mne je v podstatě jisté, že dnešní periferie měst v České republice periferií už zůstane.

Spíš než toho, že by se změnil vkus lidí (i když nároky na bydlení všeobecně rostou: před 30 lety bylo běžné vychovávat dvě děti v sídlištním 2+1 o 50m2, dnes se totéž považuje za startovací byt), se bojím toho, že developper, ať z neznalosti nebo z hamižnosti, postaví objekt, který se mu v určitém okamžiku podaří rozprodat, ale pak lidé zjistí, že se v něm bydlí špatně, a budou ho opouštět, budova začne chátrat a hyzdit město, stane se doupětem gangů atd. Příklad za všechny: Ponte City Appartments v Johannesburgu.

Kdyby developper stavěl domy s tím, že je bude následujících 100 let pronajímat, byl bych podstatně klidnější, protože pak by snad mohla platit Vaše premisa, že bude stavět tak, aby o ně i za 100 let byl zájem. Developpeři ale staví s tím, že se snaží byty rychle rozprodat. Takže s trochou nadsázky v jejich zájmu je právě to, aby lidé poté za 10-20 let poté, co byt koupí, konstatovali, že chtějí jiný.

Reagoval jsem na poslední větu (otázku) ve Vašem předchozím příspěvku.
Slepí a hluší jsou naprosto marginální, rozhodující je, kolik lidí s víceméně normálními potřebami je ochotno ze svých nároků slevit, protože tím získají nějaký jiný benefit (bydlení v centru, například). A počet těchto lidí je výrazně ovlivněn právě vývojem demografické křivky.

Vlastnictví jednotek se Vám možná nelíbí, ale v současné době je to životní fakt. Vzhledem k jeho rozšíření si ani neumím představit, že by došlo k jeho zvrácení (i když precedens by tu byl, za Rakouska až někdy do konce třetí čtvrtiny 19. století existovalo tzv. Stockeigentum, tj. vlastnictví domů dělené po patrech, a následně bylo opuštěno s tím, že nově už k rozdělování budov na patra nemůže docházet, ale ještě dnes údajně např. v Ivančicích některé takto rozdělené budovy přetrvávají). A osobně tedy znám i řadu perfektně fungujících SVJ. A naopak alternativa používaná mezi opuštěním Stockeigentum a zavedením vlastnictví jednotek (hlavně za první republiky a v modifikované podobě za totality), tj. bytová družstva, podle mne přináší ještě mnohem víc problémů. Konec konců, v ČR zatím mnoho takto vybydlených domů, které by současně splňovaly podmínku, že jsou dobře vyprojektované a na rozumném místě (což by obojí právě měly regulovat stavebněprávní předpisy), nevidím.

No nevím. Pokud mohu posoudit, tak od okamžiku, kdy se začaly stavět domy sloužící potřebám více než jedné domácnosti v širším smyslu slova, začly se hledat způsoby, jak právně upravit, aby část domu mohla patřit někomu jinému než zbytek.

Možná k tomu došlo už ve starém Římě, byť tam se to jeví být sporné.
Za Rakouska fungoval tzv. Stockeigentum, vlastnictví po patrech. Za první republiky se používala bytová družstva, kde zase vznikaly problémy spojené s tím, že vlastnictví bylo úplně promíchané, což dělá problém v případě hypoték, insolvence atd. V USA známe tzv. Condominia, naopak v Austrálii tzv. Strata title, ve Spojeném Království tzv. Commonhold, ve Francii tzv. coproprieté, v Německu tzv. Wohnungseigentum, což jsou všechno právní formy velmi blízké našemu vlastnictví jednotek. Nepřijde mi tedy, že by to byl produkt nějakého přepjatého antikomunismu posledních 23 let. Spíš je to produkt toho, že města rostou do výšky, ale rodinné domy mohou růst do výšky jen v omezené míře. Ve Spojeném Království či Nizozemí sice občas najdete velmi úzké rodinné domy se čtyřmi nadzemními podlažími, ale že by toto uspořádání s jednou až dvěma místnostmi v každém podlaží bylo nějak extra praktické, to se říct nedá.