Protože odpovědnost zaměstnavatele za vzniklou škodu je v zákoně konstruována objektivně – bez ohledu na zavinění -, jsou skutečnosti v minulém příspěvku uvedených porušení povinností stanovených v Zákoníku práce zaměstnancům jediným zprošťujícím momentem, kdy se zaměstnavatel může své povinnost platit náhradu škody z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zcela nebo zčásti zprostit.
Zaměstnavatel ale musí dbát na to, aby uvedené povinnosti zaměstnanci plnili, a musí jejich respektování kontrolovat a vyžadovat je. Jedině konkrétním důkazem uvedených skutečností, ne pouze „papírovým“ prokázáním, že zaměstnanci své povinnosti měli znát (tady mi podepiš papír, že jsem tě poučil o bezpečnosti při práci
), může zaměstnavatel jít se svým zaměstnancem do případného sporu o náhradu škody.
V Zákoníku práce stanovený rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci při pracovním úrazu a nemoci z povolání se řídí těmito zásadami:
Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolu nebo v přímé souvislosti s ním. Za škodu vzniklou nemocí z povolání pak odpovídá tehdy, jestliže zaměstnanec před jejím zjištěním u něj pracoval za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.
Odpovědnost zaměstnavatele je konstruována jako odpovědnost objektivní – bez ohledu na zavinění: je povinen nahradit škodu, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Zproštění odpovědnosti je proto možné pouze za zákonem stanovených podmínek:
Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda vznikla
- tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo
- v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody.
Zčásti se zaměstnavatel zprostí odpovědnosti v případě, když prokáže, že škoda vznikla
- v důsledku výše uvedených zprošťujících skutečností a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody,
- proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Přitom za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.
Pokud se zprostí zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí zaměstnavatel část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě „lehkomyslného jednání“ uhradí zaměstnavatel alespoň jednu třetinu škody.
Důležité je vědět, že při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných, a proto je třeba, aby důvody zproštění odpovědnosti byly doloženy konkrétně.
Navíc zaměstnavatel se nemůže zprostit odpovědnosti zcela ani zčásti v případě, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, pokud zaměstnanec tento stav úmyslně nevyvolal.