Hlavní navigace

Vysoké daně jdou s námi už od středověku. Specialisty byli Francouzi

Autor: Depositphotos
Zbyněk Kalabis

Mnoho lidí často říká, že daně jsou věčné, tedy že tu vždy byly, stále jsou a na „věčné časy“ také s námi budou. Na tomto tvrzení je hodně pravdy, ovšem není to pravda celá. Ne vždy totiž daně existovaly, nebo alespoň ne v dnešní podobě.

Doba čtení: 4 minuty

Anglické království

Anglický král Jindřich II. Plantagenet (který vládl v letech 1154–1189) byl a stále ještě je oprávněně nazýván prvním peněžním králem v Evropě. Vytvořil totiž významný správní úřad, který zasedal u velkého stolu ve tvaru šachovnice, pro se nazýval exchequer (neboli šachovnice). Tento správní úřad byl složen ze dvou oddělení, „rezortů“ – jeden z nich přijímal a vyplácel peněžní částky, druhý představoval jakousi účetní komoru, ve které byly kontrolovány číselné údaje. Všechny účty byly zapisovány na svitky neboli na tzv. rolls.

Vedoucí tohoto úřadu byli nazýváni správci pokladny. Až do konce 14. století byli do této vysoce důležité funkce jmenovány výhradně osoby duchovního stavu. Vedoucímu úřadu byli podřízeni čtyři baroni a dva tzv. deputy chamberlains.

Francouzské království

Správa financí francouzských králů začala být důsledně formována za vlády krále Filipa II. Augusta (mezi lety 1179–1223) z rodu Kapetovců. Osobou pověřenou řešením finančních otázek ve správní jednotce francouzského království, která se nazývala baillage, byl bailli.

Tento „funkcionář“ vybíral převodní poplatky, výkupné z povinnosti ubytovat krále, naturálie od obcí, královské daně nazývané regály, poplatky za pečetění dokumentů opatřených královskou pečetí, židovské poplatky a až do zavedení zvláštní státní správy vod a lesů v roce 1287 i poplatky z výnosů z lesů.

Od roku 1238 bailli rovněž vyplácel na vrub účtu královské pokladny výdaje za dary a odkazy (neboli králem stanovené důchody z příjmů baillage) na stavby nebo opravy královských hradů a paláců, domů, sýpek, vězení, mlýnů, cest a mostů.

Francouzský král ve 13. století vybíral poplatek ze zboží, prodávaného na tržištích a na trzích (nazývaný „tržné“). Panovník rovněž vybíral četná mýta na cestách a při vstupech do přístavů, na mostech a na vodních tocích. Dědil po cizincích a po levobočcích a zdaňoval židovské lichváře.

Pod názvem „polesí“ plynuly králi příjmy z hlavní části královského majetku – z těžby dřeva, z rybolovu nebo z budování hrází a mlýnů. Zejména městům mohl francouzský král nařídit poskytnout mu půjčky.

Teprve na konci 13. století byla vyčleněna část královského dvora a byla z ní ustavena Účetní komora. Tato komora byla řádně zorganizována v době vlády krále Filipa IV. Sličného (1285–1314) a definitivně pak za krále Filipa V. Dlouhého (1316–1322), a to nařízením vydaným v roce 1320 ve Vivier-en-Brie. Jejími hlavními funkcemi bylo ověřování účtů a kontrola královských držav.

Podstatná část královských finančních prostředků pocházela z královských držav, král totiž měl jako přední šlechtic země „žít ze svého“. V průběhu 13. století nabyly na významu další zdroje neboli práva z výkonu královské svrchovanosti, jako byly královské listy nebo šlechtické patenty, královského soudnictví a ražby královských mincí.

Jelikož ani uvedené příjmy francouzské „koruně“ nestačily, snažil se král Filip IV. Sličný (1285–1314) zavést stálé královské daně a vytvořit tak mimořádné královské důchody. Pokusil se zavést nepřímé daně (např. z vývozu, obchodních transakcí a zásob) s možností daňových kontrol přímo v poplatníkově domě. Uvedené opatření se však setkalo se značnou nevolí, a proto pokus o jeho zavedení skončil nezdarem.

Francouzský panovník z tohoto důvodu potom zavedl přímé daně z nabytého majetku, z příjmu, z rodinného společenství nebo rovněž z ohniště (neboli tzv. fourage). Vybírání těchto daní bylo oficiálně zdůvodňováno jako náhrada za vojenskou službu, které kdysi podléhali všichni muži v království. Rovněž tyto pokusy o zavedení daní nebyly úspěšné.

Vznik „moderního“ účetnictví

Je vám jistě naprosto jasné, že bez kvalitní a přesné evidence nelze správně a efektivně vybírat daně (a samozřejmě nejenom to). Proto se již ve středověku setkáváme s rozvojem účetnictví a s osobami, které se o to významnou měrou zasloužily, vás chci nyní alespoň krátce seznámit.

První z významných osobností v této oblasti, o které se chci v tomto článku zmínit, byl Leonardo Pisano zvaný Fibonacci, syn celního úředníka Pisánské republiky v severoafrickém přístavu Bougi v dnešním Alžírsku. Tento velmi zajímavý pán žil mezi lety 1180–1250.

V roce 1202 vydal knihu Liber abaci (neboli Knihu počtů). V tomto svém významném díle představil arabský číselný systém Evropě a uvedl v něm velmi praktické příklady pro jeho užití, zejména pro obchodníky, jako byl např. výpočet marže, rovnovážného barterového obchodu a rovněž směny různých měn. Zároveň v této knize zavedl do evropské matematiky podstatnou vymoženost neboli nulu.

Zpočátku se jeho práce nesetkala zejména u církevních představitelů s příliš „pozitivním ohlasem“ – jednak Arabové byli muslimové (což bylo samo osobě dosti „podezřelé“), jednak církev jako taková vůbec nemohla akceptovat, že Bůh mohl stvořit, resp. souhlasit s používáním „ničeho“, tedy nuly.

Okamžikem přímo přelomovým pro účetnictví se stal letopočet 1494, kdy člen františkánského řádu a matematik Luca Barolomeo Pacioli, někdy uváděný také jako Paciolo (1445–1517), vydal svoji knihu Summa de arithmetica, geometria, proportioni et proportionalita. Významnou součástí tohoto textu je rovněž vymezení (podvojného) účetnictví.

Našli jste v článku chybu?