Ona to nemusela být nutně špatná rada. Mohl to být i úmysl. Znám spoustu lidí, třeba i daňových poradců, kteří se do svých „obětí“ zakousnou a sají a sají, úmyslně činí zbytečné úkony, za které si nechávají platit, udržují je ve víře, že oni mají pravdu, a klient platí a platí. Samozřejmě prohraje. Tak platí dál za odvolání. Prohraje. Pak to přes partnera právníka ženou k soudu. Klient prohraje. A pořád jim platí a platí. Tady mi to přijde trochu obdobné - vezměte si, že i kdyby ta právnička skutečně špatně poradila, po prvním rozsudku by musela mít jasno, i kdyby něco zanedbala, nevěděla. V rozsudchích jsou podrobná odůvodnění s okazem na příslušná ustanovení zákonů a aktuální judikaturu. Ale přesto trvala na tom, že soud se plete. A hnala to dál. Skutečně se dá říct, že to byla špatná rada, nebo že to byla vychytralost, protože klient jí naprosto zbytečně platil úkony a soudní řízení, které by nemusel? Pro ni to byl příjem jako každý jiný.