Hlavní navigace

V zemi, kde zítra již znamená včera. Prohnilý kapitalismus

Autor: Isifa.com
Radovan Novotný

Sovětský svaz, to je ta jediná země, jež plně pracuje. Ruce sovětských dělníků neznají nucené zahálky a celý svět se na ně dívá. Bez práce nejsou koláče, ale to neznamená, že by každý musel pracovat. Někteří musejí stále pracovat, jiní nedělají nic a příjmy mají. Nespravedlivý svět popisovali kritici již počátkem 20. století. Aktuální je to i v současnosti, jenže ne vše je tak, jak to vypadá.

Doba čtení: 8 minut

Sdílet

Knihy vznikají z různých důvodů. Spis „Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu“ z roku 1928 prý vznikl z podnětu žádosti jisté dámy, domáhající se dopisu vysvětlující to, co je socialismus. George Shaw (1856–1950) jako mistr ironie a sarkasmu chtěl tuto dámu nejprve odkázat „na sta knih, které byly o socialismu napsány.“ Jenže tyto jsou prý psány tak učenou hantýrkou, která je pro „ženy neodbornice nesnesitelně suchopárná“. Tak se Shaw rozhodl napsat knihu zacílenou právě pro ženy, ukázat, co ve skutečnosti socialistické hospodaření obnáší.

Smithovy špendlíky

Bývaly časy, píše Shaw, kdy špendlíkář uměl nakoupit materiál, dát mu formu špendlíku, udělat hlavičku i špičku, ozdobit jej a přinést jej na trh nebo Vám do domu, prodati Vám ho. Musil tedy znáti tři řemesla: kupování, výrobu a prodej, a výroba vyžadovala obratnost při různých výkonech. Nejenže věděl, jak se od začátku do konce špendlík dělá, nýbrž to i sám dovedl.

Citovaný propagátor reformního socialismu George Shaw nenechal na kapitalismu nit suchou: „Od chvíle, kdy se kapitalismus ustálil jako promyšlený systém, jemuž se učí na universitách jako vzornému národnímu hospodářství, začal ztráceti svou mravní oprávněnost.“ „Přes své oslňující technické triumfy a finanční zázraky“ se kapitalismus „vzdaloval stále více bezstarostnému optimismu.“

Ano, lidská práce je drahá, a tak špendlíkář stěží mohl prodávat špendlíky za pakatel. Špendlíky a všechno ostatní bývalo drahé. Již na konci 18. století ovšem mohl Adam Smith pochválit růst produktivity: Že je třeba 18 mužů k zhotovení jednoho špendlíku, při čemž každý muž provede z celkové práce pouze malý úkon a předá špendlík následujícímu, takže žádný z nich nedovede udělati celý špendlík nebo koupiti surovinu nebo prodati hotový výrobek.

Otec klasické ekonomie do nebes vyzdvihoval, že titíž lidé mohou „vyrobiti skoro 5000 špendlíků denně; a tak se stalo, že jest špendlíků hodně a jsou laciné“. Ano, kapitalistickému a továrnímu způsobu výroby nelze upřít, že zvýšil produktivitu a umožnil vyrábět levně spoustu báječných věcí.

Dělba práce na příkladu špendlíků z pera Adama Smithe. Továrna na špendlíky ilustrovala efektivnost dělby práce, je-li práce rozdělena, stejný počet pracovníků dokáže vyrobit násobně vice špendlíků.
Autor: Microsoft Corp., zdroj: bing.cz, výsledek vyhledávání „smith pins division of labor“

Dělba práce na příkladu špendlíků z pera Adama Smitha. Továrna na špendlíky ilustrovala efektivnost dělby práce, je-li práce rozdělena, stejný počet pracovníků dokáže vyrobit násobně více špendlíků.

George Shaw tento úspěch nevidí pouze růžovými brýlemi: Myslilo se, že země zbohatla, protože měla více špendlíků, přestože při tom proměnila schopné lidi v pouhé stroje, konající práci bez porozumění (…) zrovna tak, jako se do stroje přikládá uhlí a maže se olejem.“ Že by bohatství rostlo a lidé upadali? Nastal čas změny, je načase odhodit „starou kapitalistickou teorii, že stát se v průmyslu nehodí k ničemu, leda k natropení nepořádku.

Psal se rok 1927 a podle Shawa bylo nutno připustit, že komunismus je něčím jiným než bezbožným výmyslem ruských revolucionářů a britských a amerických ztroskotaných existencí; a že je naopak úctyhodným způsobem dělení, který schválili a praktikovali apoštolové (…).

Také v českých končinách ve třicátých letech minulého století existovala v tehdejších socialistických kruzích poptávka po vysvětlení, cože socialismus obnáší. A tak již v roce 1930 v nakladatelství Družstevní práce v Praze vyšel výše citovaný Shawův Průvodce v českém vydání. Předmluva k českému vydání napsána nebyla žádná, a tak se domácích dobových pohledů musíme dobrat jinde. Začít bychom mohli u novináře Juliuse Fučíka, který v roce 1930 odjížděl do Sovětského svazu jako člen dělnické delegace sbírat informace o díle „sovětských kamarádů“.

(Ne)pravda o ráji socialistického hospodaření

Viděl jsem dělníky, přešlapující před bursou práce, píše Julius Fučík o svědectví, které viděl doma, v „buržoazním“ Československu. Svědectví pokračuje: Viděl jsem nezaměstnané ležeti na schodištích nádraží, (…). Viděl jsem muže umírajícího hladem, (…). Viděl jsem ženu, vytaženou z řeky; (…) jen v kapse zástěry nalezli lísteček; začínal: ‚Nezaplatíte-li do 6. t. m. činži‘…

Připomeňme, že hovoříme o době velké deprese, kdy celý svět svírala krize, vládla nezaměstnanost i strašák deflace. Byla to doba, kdy veřejným míněním hýbala „největší krise kapitalismu“, kdy se říkalo, že „měšťácká ekonomie doznává svůj úplný a dokonalý bankrot“. Jediná země zůstala ušetřena, velký Sovětský svaz, země, která se v roce 1917 vydala cestou budování socialistické centrálně plánované ekonomiky.

Zatímco v domácí ekonomice Fučík viděl hodně mizérie, v zemi zaslíbené na vlastní oči prý spatřil opak: Sovětský svaz – to je ta jediná země, jež plně pracuje. Ruce sovětských dělníků neznají nucené zahálky a celý svět se na ně dívá. Někdo s úctou, někdo s žádostivostí, někdo s hrůzou a nenávistí. Jde o to, odkud se díváš. Vidí-li proletariát kapitalistického světa dlaně sovětských dělníků, zdvíhající křivku průmyslové výroby, vidí-li proletariát daně, které tempem nadšení budují velikou budovu socialismu, vidí buržoazie ze svého stanoviska – je už takový zákon perspektivy – pěst. Dlaň, budující socialismus. Pěst, ničící kapitalismus.

V roce 1929 svět zasáhla velká deprese. Jediná sovětská plánovaná ekonomika odolávala a rostla. Fučík mohl psát poselství pravdy: „Tisíce čísel mohl by vyslovovati důkladný statistik a všechny by hovořily o poklesu a rozkladu,“ vedle toho je vidět „stále mohutnější růst SSSR“.
Autor: Google Inc., zdroj: google.cz, výsledek vyhledávání „Socialist Planned Economy Soviet Union“

V roce 1929 svět zasáhla velká deprese. Jediná sovětská plánovaná ekonomika odolávala a rostla. Fučík mohl psát poselství pravdy: „Tisíce čísel mohl by vyslovovati důkladný statistik a všechny by hovořily o poklesu a rozkladu,“ vedle toho je vidět „stále mohutnější růst SSSR“.

Fučík opakovaně prohlašoval, že vydal reportáž ze země zaslíbené, jen pravdu a nic jiného. Kapitalismus je nemocný a sovětský ráj na zemi vzkvétá. Fučík přivezl svědectví, v zemi zaslíbené viděl budování světlých zítřků, neomezené možnosti socialistické společnosti, úspěchy pětiletého plánování. Kniha reportáží „V zemi, kde zítra již znamená včera“ měla dát poselství pravdy, aby ti, kdo budou jednou sedět v univerzitní knihovně a listovat ve starých ročnících novin, dokázali rozlišit Fučíkovu pravdu od proroctví, úvah „zlomyslných a duchaplných ‚žurnalistů‘ o sovětské zemi, o první pětiletce, všechny ty lži průmyslově rozšiřované v oněch letech po českých zemích“.

O chápání pravdy hovoří také Fučíkova žena Gusta v předmluvě vydání reportáží ze sovětského Ruska z roku 1949. Julius Fučík psal pravdu, jak jinak, „přivezl svůj dar pravdy“. Naopak tehdejší prvorepublikoví žurnalisté byli v očích obhájců této pravdy zaprodanci kapitálu a buržoazie. V onom vydání reportáží z roku 1949 je na samostatném listu dovětek Toto vydání vychází k 30. výročí Sovětského svazu“ a nechybí ani upozornění, že všechny informace z předválečného tisku byly záplavou „nepravd, urážek, pomluv, falešných proroctví, pochyb, posměchu a ‚vtipů‘ na pětiletku proudící z rotaček nejen v Čechách, ale i v celém civilisovaném kapitalistickém světě (…).

Budování světlých zítřků

Díky Fučíkovým reportážím si i dnes můžeme přečíst, že v zemi zaslíbené existoval závazek „Vyplníme pětiletku za čtyři roky!“: Veliká cesta socialistického soutěžení, veliká cesta nadšení a iniciativy milionů dělníků. A heslo žije. V jeho rytmu bijí kladiva montáží a krouží kola šachet, v jeho rytmu tlukou lokomotivy na kolejnice předalekých tratí a hučí turbiny velkolepých elektráren, v jeho rytmu pochodují tisíce úderných brigád. Iniciativa dělníků, kampaně proti ztrátám, návrhy na zlepšení výroby, překonávání těžkostí, toho všeho je Fučíkova země zaslíbená plná.

Jiným svědectvím o budování světlých zítřků je i první český pokus o ucelený popis základů marxistické ekonomie – kniha „Základy marxistické ekonomie“, napsaná v roce 1937 Janem Ulrychem. Kapitalisticky řízená ekonomika byla kritizována i zde: Za neustálého kolísání uplatňuje se zákon hodnotový. Působí jako slepá síla, jako živelnost trhu, které jsou vydáni kapitalističtí výrobci zboží. Zhroucení cen na světových trzích působí na postižené kapitalisty podobně jako zhroucení domu nad hlavou. Ve společnosti anarchické bezplánovité výroby nemůže tomu být jinak.

V předmluvě k druhému vydání knihy, ze které nyní citujeme, komunistický politik Jaroslav Dolanský prozrazuje, že knihu ve skutečnosti napsal „soudruh dr. Antonín Kamenický“ právě v době, kdy „Komunistická strana Československa (…) burcovala národ k jednotě (…).“

Právě proto prý byl Kamenický požádán, aby napsal populární vědeckou pomůcku, jež by široké vrstvy čtenářů seznamovala se základy marxistické ekonomie a uvedla je do studia příslušné marx-leninské literatury. A proč byla kniha vydána pod pseudonymem? Odpověď opět dává Dolanského předmluva: Kamenický, jenž byl bankovním úředníkem, nemohl vystoupit jako popularisator marx-leninské vědy.

Kamenického kniha se často odvolává a cituje Kapitál Karla Marxe. Bohatí bohatnou a chudí chudnou, došlo k tomu, že (…) jedni nakupili bohatství a druzí neměli konečně nic na prodej nežli svou vlastní kůži. A od tohoto prvotního hříchu se počíná chudoba velkého množství lidu. Bohatství malého počtu lidí, které ustavičně roste, ačkoli bohatí přestali dávno pracovat.

Marxův Kapitál aneb Každému rovným dílem

Na Karla Marxe nezapomínal ani George Shaw. Morální revoluce mají své literární proroky a teoretiky, prohlašoval Shaw a označil Karla Marxe a odhalenou historii kapitálu, zdrcujícím to odhalením hrůz průmyslové revoluce a situace, do níž byl jí proletariát zahnán. Nejen Shaw tak označoval „Marxovo dílo tím, že znemožňuje kapitalismu, aby se jako dříve vydával za normální“.

Díky rozvinutí pracovní teorie hodnoty a konceptu nadhodnoty prý Marx odhalil zdroj veškerých zisků, rozebíral před osmdesáti lety Kamenický jako autor Základů marxistické ekonomie. Zisky prý pocházejí z nezaplacené práce, (…) jedni nakupili bohatství a druzí neměli konečně nic na prodej nežli svou vlastní kůži. A od tohoto prvotního hříchu se počíná chudoba velkého množství lidu. A ono to bohatství malého počtu lidí, které ustavičně roste, ačkoli bohatí přestali dávno pracovat!

Kamenický neopomněl vysvětlit rozdíl mezi buržoazií a proletariátem: Byl to dějinný úsek ohlašující červánky kapitalismu, kdy se začaly tvořit dvě třídy, na jedné straně vlastníci, na druhé proletáři. Neboť kapitalismus znamená velkovýrobu, znamená už nakupení poměrně značných prostředků v rukou malého počtu kapitalistů.

Tipli listopad

Shaw nabízí výklad více populární. Bez práce nejsou koláče, ale to neznamená, že by každý musel pracovat. Vždyť za moderních poměrů může každý z nás vyrobiti daleko více, než je třeba k živobytí jednoho člověka. Bez práce nejsou koláče, a když už jsou koláče upečeny, musí se nějak rozdělit. Svět je nespravedlivý, zatímco někteří lidé vykonají veškeru práci a nemají vůbec volné chvíle, jiní mohou mít veškerou volnou chvíli a nemusí nic dělat.

Shaw píše o různých způsobech dělení, kolik kdo vyrobí, kolik uchvátí nebo si zaslouží, popřípadě kolik potřebuje k udržení života. Ale jedině socialismus oznamuje „každému rovným dílem“. Dělili se apoštolové, dělíme se v rodině, používáme zařízení placená ze společné pokladny, která jsou přístupná každému bez rozdílu – silnice, chodníky, pouliční osvětlení, nebo třeba knihovny.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).