Vlákno názorů k článku Uživí se civilkáři? od Kristyna - Civilni vojenska sluzba zbavuje cloveka i zakladni prav...

Civilni vojenska sluzba zbavuje cloveka i zakladni prav ustanovenych pracovnim pravem!!
Z vlastni zkusenosti - jsem na materske s 1 rocnim ditetem, manzel na civilni vojenske sluzbe. Musela jsem akutne do nemocnice na operaci + dalsi 2-3 tydny jsem musela stravit tamtez. Ocekavali jsme, ze manzel dostane na peci o dite paragraf (skutecne jsme nemohli hlidani na temer 3 tydny chtit po babicce, protoze ta je mimo Prahu a pracuje).
LEC bylo mu receno, ze jakozto "civilkar" nema na paragraf na peci o dite narok (dovolenou uz mel vycerpanou), a na odpoved, ze skutecne nemame nikoho, kdo by se o dite v te dobe staral, nam bylo receno, at ho na tu dobu dame do Kojeneckeho ustavu.

Overovali jsme to pak jeste na nejruznejsich uradech a je to skutecne tak.

Nakonec s hlidanim pomohla sestra, ale skutecne nevim, co bychom bez ni delali.
Je mi zle z toho, jak se tenhle stat chova k lidem...
Kristyna

To snad není ani možné! Není to v rozporu s Listinou základních práv a svobod? Jestli ano, pak je tato nad zákonem a zákon by měl být neplatný. V každém případě to je v rozporu s Listinou práv dítěte, která je též mezinárodní dohodou a tudíž nad zákonem.

Nejsem právník, ale tohle mě s..e. Řekl bych, že by to mělo být žalovatelné v Haagu.

Jo, tomu věřím. Mně se stalo něco podobného, ale už za socialismu: muž na vojně (za 90,- Kč měsíčně), já na placené mateřské. Ta končila po 6 měsících. Po ní jsem zůstala zcela bez prostředků. Už jsem rodiče neměla, muž měl jen starou matku s tak nízkým důchodem, že pobírala sociální podporu. Dítě tedy skutečně neměl kdo ani pohlídat. Tehdejší sociálka mi navrhla, ať dám dítě do dětského domova a jdu do práce. Dítě ale odevzdám dobrovolně a BEZ NÁROKU NA JEHO VRÁCENÍ DO RODINY, až by se naše příjmy zvedly!! Dítě mělo zůstat v děcáku do svých 18 let!!! Tenkrát mi pomohly sousedky. Měli jsme zahrádku, na té se něco urodilo, měli jsme králíky, slepice, kachny, sousedky mi daly starší obutí a ošacení po svých dětech. Elektřiny jsme prosvítili málo, topili jsme dřívím. Bylo to velmi kruté, ale s trochou skromnosti se to dalo přežít. Dneska už se na to vzpomíná dobře, ale zvykla jsem si na jedno: hledáš-li pomocnou ruku, podívej se na konec svého ramene.