Často se hovoří o Federálním rezervním systému, tedy centrální bance USA, a o americkém dolaru. Málokomu je však známa jejich dlouhá a zajímavá historie.
Nejstarší peníze
Britské kolonie na východním pobřeží dnešních USA (zakládané a osidlované od počátku 16. století) neměly zpočátku žádný vlastní měnový systém ani vlastní peníze. Formálně na tomto území platila britská měna, ve které byly vedeny všechny účty a pohledávky. Ve skutečnosti ovšem v této oblasti britské peníze ve větší míře neobíhaly – vývoz peněz z Velké Británie do kolonií byl totiž v roce 1695 zákonem zakázán. Vlastní zdroje drahých kovů nebyly v severní Americe k dispozici a velkoobchodní transakce byly prováděny výhradně účetními převody.
Jako náhradní platební prostředky byly používány např. indiánské ozdoby, které se nazývaly wampumy a které byly v 17. století oficiálně uznávány jako platidla malých částek.
Obecný nedostatek mincí trval v severoamerických koloniích až do první poloviny 18. století. Ještě v roce 1730 byly jako platidlo ve Virginii uznávány svazky sušených tabákových listů. Neplatilo se ovšem přímo jimi, ale potvrzenkami o jejich deponování ve veřejných tabákových skladech.
Nejstarší severoamerické mince byly od roku 1652 raženy v mincovně v Bostonu, kterou vlastnil John Hull. Jednalo se o mince v hodnotách britské měny, opatřené speciálními kontramarkami, které označovaly jejich americký původ. K jejich výrobě se používalo španělské koloniální stříbro, které se nejrůznějšími cestami dostávalo na severoamerickou pevninu. Reálná kupní síla těchto mincí se brzy odpoutala od kupní síly britských liber – roku 1672 dosáhl jejich poměr hodnoty 3 britské libry ku 4 americkým mincím. V roce 1684 byla ovšem na britský nátlak ražba těchto mincí zastavena.
Náhrada papírovým platidlem?
Zdejší obyvatelé se potom pokusili nahradit mince papírovými platidly.
Nejprve (v roce 1686) se jednalo o bankovky, vydávané Hypoteční bankou Johna Blackwella, které se však „neujaly“.
Úspěšnější byla aktivita massachusettského koloniálního parlamentu, který v roce 1690 rozhodl o vlastních papírových úvěrových poukázkách, zvaných credit bills. Protože se osvědčily, papírové peníze začaly vydávat i další severoamerické kolonie.
I přes značný nedostatek kovových mincí se úředníci britské koloniální správy pokusili zrušit oběh těchto papírových poukázek, a proto muselo být v roce 1735 zdejším osadníkům povoleno platit daně v naturáliích.
Až do roku 1775 byla oficiálním platidlem na území dnešních USA (tehdy anglických kolonií) libra, resp. tzv. libra novoanglické měny. Na libry, šilinky a pence „zněla“ také kreditní platidla, která byla emitována jednotlivými provinciemi, městy nebo bankami.
Zavedení celonárodní měny
První pokus o zavedení celonárodní americké měny se uskutečnil v průběhu americké války o nezávislost. V roce 1775 tzv. Kontinentální kongres (stejně jako jednotlivé státy) začal vydávat papírové peníze, které se nazývaly continental bills. Jejich nominální hodnota byla vyjádřena v dolarech a jejich zlomcích, resp. jejich násobcích (od šestiny dolaru do 8 dolarů). Určeny byly pro placení daní a měly pomoci financovat revoluční válku.
Jednalo se v podstatě o poukázky na zboží, analogické dříve používaným poukázkám na tabák, přičemž oním zbožím bylo tentokrát zlato a stříbro. V tomto okamžiku se poprvé objevuje název „dollar“ na amerických papírových platidlech – na základě příslušného zákonného ustanovení se ovšem nejedná o měnovou jednotku, ale o ekvivalent konkrétního množství drahého kovu.
Continental bills však bylo vytištěno příliš mnoho, což spolu s paděláním ze strany Angličanů vedlo k rychlému poklesu jejich hodnoty. Tato neblahá zkušenost s papírovými penězi vedla USA k ukončení jejich vydávání (v roce 1788).
Každý stát mohl mít vlastní platidlo
Po „pádu“ continental bills bylo každému z tehdejších třinácti států USA povoleno vydávat vlastní platidla. V letech 1781–1788 proto vznikla řada lokálních drobných ražeb.
O roku 1785 byl v jednotlivých státech USA postupně povolován oběh španělského (resp. mexického) osmireálu jako zákonného platidla.
První americkou federální drobnou mincí, která byla ražena ve větším nákladu, byl měděný cent z roku 1787.
Mincovním zákonem ze dne 2. dubna 1792 byl dolar, rozdělený na 100 centů, prohlášen oficiální měnovou jednotkou USA.
Pokusy o zřízení centrální banky
V letech 1782–1791 de facto působila jako centrální banka Bank of North America, která byla řízena Kongresem.
V roce 1791 udělila vláda výsadu bance First Bank of the United States působit jako americká centrální banka až do roku 1811. Svoji činnost ukončila v době prezidenta Madisona (svoji funkci vykonával v letech 1809–1817), kdy Kongres odmítl obnovit zmíněnou výsadu.
V roce 1799 si Jacob Perkis z Newburyportu ve státu Massachusetts nechal patentovat systém tisku bankovek hlubotiskem (tento svůj systém ještě zlepšil v roce 1804).
Tzv. Second Bank of the United States byla zřízena v roce 1816, aby financovala vládu Unie a poskytla určitou míru ekonomické stability. Tato banka nebyla ovšem oblíbená u jednotlivých států Unie, protože ji považovali za nástroj centrální moci. Svoji autoritu jako centrální banky ztratila v roce 1836, ve kterém uplynula platnost jejího práva působit jako centrální banka a ve kterém toto právo nebylo prezidentem Andrewem Jacksonem obnoveno.
Až do poloviny 19. století byly všechny americké papírové peníze tištěny černým inkoustem, kombinovaným s barevnými odstíny pro odstrašení padělatelů. Problém však spočíval v tom, že i tehdejší fotoaparáty umožňovaly jejich reprodukování. V roce 1861 však byl získán patent na zelený inkoust od Tracyho R. Edsona, jednoho ze zakladatelů American Bank Note Company, což prakticky odstranilo možnosti fotografické reprodukce bankovek. Od té doby jsou americké dolary zelené – z technických důvodů byla ovšem zadní strana bankovek tištěna ve tmavších odstínech než jejich přední strana.
V letech 1837–1862 neexistovala žádná formální centrální banka, mezi lety 1846–1921 však existoval tzv. Independent Treasury System. V roce 1863 byl zákonem National Banking Act zaveden systém národních bank (tedy bank jednotlivých států USA).
V roce 1869 ministerstvo financí uzavřelo smlouvu s firmou Mssrs. J. M. Wilcox and Cox of Philadelphia na výrobu bankovkového papíru, opatřeného vodoznakem – vyráběli jej do roku 1877. Od roku 1885 pak takovýto bankovkový papír dodávala firma Crone and Company of Dalton ze státu Messachussets.
Teprve v roce 1900 byl v USA zaveden tzv. standard zlaté mince neboli zlatý monometalismus. Do té doby v USA využívali měnový bimetalismus při zákonném poměru zlata a stříbra 1:15,988.
V roce 1909 U.S. Bureau of Engraving zjistilo, že až třicet procent z oběhu stažených bankovek, určených ke zničení, nebylo opotřebovaných, ale pouze zašpiněných. Bylo proto rozhodnuto, že tyto špinavé bankovky budou vyprány a vráceny do peněžního oběhu. V roce 1912 pak byl vyroben a předán k využívání speciální stroj na praní špinavých bankovek. V průběhu první světové války se však změnilo složení bankovkového papíru, v důsledku čehož již dolarové bankovky nešlo prát. V roce 1918 byl proto „prací program“ ukončen.
Federal Reserve System
Hlavním motivem pro třetí centrální bankovní systém v USA se stala „panika“ z roku 1907, která zapříčinila obnovené požadavky na provedení bankovní a měnové reformy.
V roce 1908 Kongres přijal tzv Aldrich-Vreeland Act, který zřídil National Monetary Commission, jejímž cílem bylo zkoumání možností bankovní a měnové reformy. Na tomto základě byl v prosinci 1913 Kongresem přijat Federal Reserve Act, kterým byl založen Federal Reserve System – ten je i v současné době (a to v prakticky nezměněné podobě) centrální bankou USA.
Federální rezervní systém se v současné době skládá z
- federálního výboru volného trhu (Federal Open Market Committee),
- 12 federálních rezervních bank (Atlanta, Boston, Chicago, Cleveland, Dallas, Kansas City, Minneapolis, New York, Philadelphia, Richmond, San Francisco a St. Louis) a jejich poboček,
- 3 poradních rad.
Jednotlivé federální rezervní banky mají sice určitou samostatnost, ale ve většině případů postupují společně. Tyto banky
- přijímají vklady (rezervy) dalších bank,
- poskytují jim úvěry, emitují bankovky,
- provádějí mezibankovní clearing (a to včetně šeků) a
- spravují státní dluh.
V jejich čele stojí prezident, kterého volí výbor ředitelů. Do Federálního rezervního systému patří také tzv. členské banky, které jsou vlastněny jednotlivými federálními rezervními bankami, ale které není možné považovat za centrální banky.
Mezinárodní vztahy
Ode dne 27. prosince 1945 se USA účastní práce Mezinárodního měnového fondu a Světové banky (jsou tedy jedním z jejich zakládajících členů). Od roku 1966 jsou USA členem Asijské rozvojové banky. Od května 1990 jsou USA rovněž členem Evropské banky pro obnovu a rozvoj. FED je také členem Banky pro mezinárodní zúčtování.
ČLÁNKY DO MAILU