Autor svým příspěvkem vytváří dojem, že je na dohodě stran, které právo použijí při úpravě svých pracovněprávních vztahů. Přitom je třeba znovu odcitovat normu, od které svou úvahu opírá:
Poměry z pracovní smlouvy se řídí - pokud se účastníci nedohodnou na něčem jiném - právem místa, kde pracovník vykonává práci. Koná-li však pracovník práci v jednom státě na základě pracovního poměru s organizací, která má sídlo v jiném státě, je rozhodné právo sídla organizace, leč by šlo o osobu, která má bydliště ve státě, kde se práce vykonávala.
Takže osoba, která bydlí v České republice musí makat podle našeho Zákoníku práce, byť by uzavřel smouvu s hotentoty, kteří mají doma stanoveno, že se u nich maká od vidím do nevidím..
Takže jde o řešení mezinárodněprávního prvku pracovníků, kteří u nás NEBYDLÍ a ne o žádnou převratnou věc, jak se snaží autor příspěvku prezentovat!!!
:
Poměry z pracovní smlouvy se řídí - pokud se účastníci nedohodnou na něčem jiném - právem místa, kde pracovník vykonává práci /v ČR/. Koná-li však pracovník práci v jednom státě /ČR/ na základě pracovního poměru s organizací, která má sídlo v jiném státě /SR/, je rozhodné právo sídla organizace/slovenské právo/, leč by šlo o osobu, která má bydliště ve státě, kde se práce vykonávala /jde o tuto osobu/.
Tím pádem platí věta první ....právo se řídí právrm místa /ČR/, pokud se účastníci nedohodnou ne něčem jiném /dohodnou/.
Právo se řídí právem místa, pokud se účastníci nedohodnou na něčem jiném. A o to právě jde, oni se totiž dohodnou na něčem jiném. Myslím, že to není až tak těžké pochopit.