Viděl jsem rozsudek, kde soud stanovil trest na spodní hranici rozsahu a zdůvodnil to tím, že není zcela jisté, že odsouzený se něčeho dopustil.
A když jsem jednou diskutoval s jedním soudcem obvodního soudu a zeptal jsem se ho, jak snáší tu zodpovědnou, že svým omylem může nevinnému člověku zničí život, tak on na to odpověděl, že to ho vůbec netrápí, protože jsou opravné prostředky, takže na jeho rozhodnutí vlastně vůbec nezáleží.
Tak takhle vypadá česká justice.
Pokud byly opravdu důvody k podezření (navíc prý opakovanému), tak je to na trestní oznámení a šetření PČR, protože tady může v extrému hrozit i poškození zdraví. Koneckonců je to tak říkajíc i ve vyšším zájmu, pokud to dotyčný opravdu udělal, tak je na místě mu v tom do budoucna bránit, pokud to na něj někdo nastrčil, tak by opět bylo dobré to vědět.
Jenže propuštění "protože si myslím, že to udělal on" bez reálného prošetření si o žalobu přímo koleduje a rozsudku se není co divit, spíš mě udivuje, že to vůbec došlo k nejvyššímu soudu a ke stejnému závěru nedošly už nižší instance...