Kdyby devadesátá léta nebyla na podvody tak bohatá, zřejmě by se případu takzvaných „falešných drahokamů“ věnovala mnohem větší pozornost, a to jak ze strany policie a justičních složek, tak veřejnosti. Jenže roky po pádu komunismu byly opravdu divoké a podvodů bylo tolik, že si o nich šlo jen obtížně udržet přehled. Rozhodně ale stojí za to podívat se na některé z těch největších zpětně. Například na ten, který české banky připravil v souhrnu o 20 miliard korun.
Ani zadarmo
Kdyby dva těžké kufříky ředitele expozice drahých kamenů Mineralia Mariana Gajdy skutečně obsahovaly to, co obsahovat měly, ležely by na stole desítky milionů korun. Takovou cenu by měly rubíny a smaragdy v případě, že by měly kvalitu a vzhled odpovídající špičkovému drahokamu. Jenže. Tyhle drahokamy jsou ošklivé a nekvalitní. Jejich teoretická cena je přibližně stokoruna za kus, a to jen za práci,
prohlásil gemolog (odborník na drahé kameny) Radek Hanus. Já bych je nechtěl ani zadarmo. Kdybyste mi je dali, vysypu kameny za rohem do kanálu a nechám si ten kufřík na nářadí.
Jenže jsou to právě ty kameny, které dlouhé roky ležely českým bankám v trezoru coby zástava za poskytnuté úvěry. Konkrétně na kameny, které se dostaly do rukou lidem kolem expozice Mineralia od správce konkurzní podstaty, byla poskytnuta půjčka ve výši 400 milionů korun. Mluvíme přitom o jedné bance, jejíž jméno však není známo. Vzhledem k tomu, že s drahokamy udělaly svou zkušenost v letech 1991 až 1994 prakticky všechny české banky, vyšplhala se celková škoda až na 20 miliard Kč. Nebylo banky, která by se do obchodu s falešnými drahokamy v devadesátých letech nezapojila
říká Marian Gajda.
Podvod i na straně bank?
Pravdou je, že podvody s drahokamy se ve větší či menší míře objevily prakticky ve všech zemích světa. Ostatně i do České republiky byly importované, a to doslova. Kameny pocházejí pravděpodobně z Indie, odkud se dostaly nejprve do Sovětského svazu a pak do rukou podvodníků z Německa. Z dnešního pohledu se banky, které jsme si už zvykli vnímat jako opatrné a všemocné instituce, chovaly hloupěji než věci neznalý člověk, který by o nákup drahokamů měl zájem.
Banky neměly zájem přímo o drahokamy, braly je však jako zástavu na vysoké úvěry. Do České republiky falešné drahokamy přivezli podvodníci z Německa, kteří zde nakontaktovali řadu českých firem. Těm drahokamy následně poskytli, firmy s nimi šly do bank a požádaly o úvěr. S velkou pravděpodobností už tehdy drtivá většina z nich nepočítala s tím, že by úvěr splácela. Do bankovního trezoru se na první pohled dostalo velké drahokamové bohatství, ve skutečnosti ale vcelku bezcenné kamínky, které se dnes používají na výrobu bižuterie.
Investice do drahých kamenů
Investice do drahých kamenů není navzdory podvodům popsaným v tomto článku vůbec špatná volba. Ceny drahokamů kontinuálně rostou. I když burzy zasáhla krize, růst jejich ceny se jen zpomalil nebo maximálně stagnoval,
říká gemolog Radek Hanus. Vyplatí se kupovat kameny s cenou minimálně 100 000 Kč, přičemž investiční horizont by měl činit 5 až 10 let. Je nutné si dát také pozor na imitace a nákup činit přes ověřené společnosti, které vám poskytnou neprůstřelný certifikát. Čtěte více: Diamanty jsou věčné
Jak je ale možné, že banky žadatelům o úvěr tak důvěřovaly? Firmy totiž měly v ruce důvěryhodně se tvářící znalecký posudek, který byl na oko vypracován českými znalci. Tak tomu ale nebylo – šlo pouze o překlad zahraničního posudku, ke kterému znalci připojili svůj podpis stvrzující, že byl přeložen správně. Jenže už originál byl nesmyslně nadhodnocen. Banky uvěřily, aniž si nechaly vytvořit vlastní posudek některou z renomovaných zahraničních gemologických laboratoří. Čím více se tomuto tématu věnuji, tím více si myslím, že velkou roli hrála prostě neznalost
(na straně bank – pozn. red.), říká gemolog Radek Hanus. Nepravděpodobná však není ani domněnka, že podvodně podchycený byl celý řetězec včetně lidí z jednotlivých bank.
Zaplatili to všichni
Samotné banky dlouho věřily, že mají v trezorech spolehlivou zástavu. Jakmile však dotyčné firmy ve velkém přestaly splácet úvěry, rozhodly se podívat, co že jim to tam vlastně leží. Jaké muselo být jejich překvapení, když zjistily, že jejich rubíny a smaragdy nikdo nechce. Banky udělaly základní chybu. Měly si ověřit, zda kameny mají reálnou cenu. Jít na trh a zeptat se, zda a za kolik by je kdo koupil. Kdyby to na začátku udělaly, zjistily by hned, že takové kameny nikdo nechce,
říká Marian Gajda.
I potom, co banky fakticky zjistily podvod, váhaly se obrátit na policii. Přeci jen šlo o velké peníze a jejich důvěryhodnost. Policie tak podvody ve velkém začala šetřit až koncem devadesátých let, což vyústilo v několik soudních řízení. Odsouzen však nakonec nebyl vůbec nikdo. Ani znalci, kteří se obhájili tvrzením, že pouze přeložili zahraniční originál posudku. Banky se následně snažily svých „drahokamů“ zbavit, nikdo je ale nechtěl ani za podstatně nižší částky. Nakonec skončily v České konsolidační agentuře, banky se očistily pro své budoucí zahraniční majitele a legraci s drahými kameny, které ale nebyly zase tak drahé, zaplatili daňoví poplatníci.
Banky dnes případy, kdy naletěly podvodníkům na kameny, nechtějí komentovat. Ty, co jsou ještě na trhu, se obávají poškození své reputace. Podle dostupných informací ale už za úvěry není možné ručit drahými kameny. S vaničkou se tak opět vylilo i dítě. Cena skutečných, legálně certifikovaných drahokamů, totiž stoupá.
