Hlavní navigace

Perličky ze života: Zapomněl tašku s výplatami v obchodě. Do jedné banky si šla stěžovat na druhou

Autor: Depositphotos
Zbyněk Kalabis

Chyby se stávají i v obchodním styku. Někdo zapomene tašku s výplatami v trafice, jiný neumí sečíst správně částky na příkazu k úhradě. Příběhy o chybách, které by stály peníze, posbírané během let.

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Nikdo není dokonalý a každý z nás občas udělá nějakou tu chybu. A to i ve vazbě na využívání bankovních služeb, zejména pak v oblasti platebního styku. S některými takovýmito chybami jsem se setkal osobně, nebo je znám z důvěryhodných zdrojů.V tomto článku vás chci s příběhy nejzajímavějších chyb seznámit a doufám, že vás pobaví, nebo dokonce poučí. Začneme s příběhy, které se přihodily v osmdesátých letech minulého století, tedy v době socialismu.

Zapomenutá taška s výplatami

Pracovník jednoho podniku odjel do státní banky v nejbližším okresním městě vybrat peníze na výplaty. Protože byl rychle obsloužen, stavil se ještě v sousedním obchodě pro nějaké časopisy a klidně se vracel zpátky do svojí kanceláře.

Teprve v okamžiku, když se služebním vozidlem zastavil na firemním parkovišti, si s hrůzou uvědomil, že tašku s vybranými podnikovými penězi pravděpodobně zanechal v obchodě. Tato skutečnost jej pochopitelně velmi zneklidnila, protože se jednalo o značnou částku. Co nejrychleji proto dojel zpět a měl velké štěstí – prodavačka jeho tašku uschovala a ani se do ní nepodívala. Žádné peníze se tedy neztratily.

Všechno tudíž dobře (hlavně pro něj) dopadlo, jenom výplaty byly pracovníkům vyplaceny o něco později.

Chybně vyplněný hromadný příkaz k úhradě

Pracovník jednoho podniku poslal do pobočky banky vyplněný papírový formulář hromadného příkazu k úhradě, který obsahoval asi deset položek. Ve spěchu ovšem udělal hrubou, přímo školáckou chybu – špatně sečetl částky jednotlivých převodů.

Tento součet částek převáděných transakcí je ovšem pro banku jedním ze základních kontrolních bodů – při pořizování hromadných příkazů totiž správnost tohoto součtu musí u každého hromadného příkazu k úhradě zkontrolovat.

Tato kontrola je prováděna automaticky speciálním programem v průběhu pořizování dat. V zásadě existují dvě možnosti, jak tuto kontrolu provádět, buď

  • se sčítají částky jednotlivých transakcí a na konci pořizování se porovnají s klientem uvedeným součtem s tím, že se oba součty musí vzájemně rovnat, nebo
  • se částky jednotlivých převodů odečítají od klientem uvedeného součtu a „na konci“ musí zůstat „nula“.

Chybné příkazy k úhradě (jako byl tento) banka svým klientům vždy vracela, protože platby nemohla provést (o čemž jej vždy informovala).

Bankovní úředníci totiž nemohou v žádném případě tušit, v čem přesně spočívá chyba, zda se jedná o chybný součet, chybnou nebo chybějící položku atp. A i kdyby to věděli, tak rozhodně sami nesmějí opravovat chybné pokyny klienta.

Zmíněný pracovník svoji chybu obratem opravil a platby byly provedeny ještě před termínem svojí splatnosti.

Omylem dvakrát zaplacené faktury

Účetnímu jedné menší firmy se omylem podařilo dvakrát zaplatit asi šest faktur, které byly vystaveny třemi dodavatelskými společnostmi (naštěstí se nejednalo o nijak vysoké částky). Na tuto svoji chybu přišel až při kontrole výpisů z účtu a při zaúčtování položek.

Obrátil se proto na ony tři dodavatelské společnosti s prosbou o urychlené vrácení navíc převedených částek – tyto firmy to učinily obratem (což bylo v naprostém souladu i s tehdejší právní úpravou hospodářského styku).

Dále se podíváme na příběhy, které se staly začátkem devadesátých let minulého století, tedy již v době kapitalismu. Všechny níže uvedené příběhy se staly v centrále Komerční banky, ve které jsem byl v oné době zaměstnán.

Prosba o „umravnění“ jiné obchodní banky

Do mojí kanceláře v Komerční bance přišla (údajně na příkaz svého vedoucího) pracovnice klienta České spořitelny. Požadovala, abychom České spořitelně co nejdříve přikázali, aby urychleně opravila nějakou hrubou chybu v oblasti bezhotovostního platebního styku.

Byla velmi překvapená, nebo dokonce vyděšená, když jsem jí sdělil, že Komerční banka není nadřízenou bankou žádné jiné obchodní banky, tedy ani České spořitelny, a že tudíž nemá vůbec žádné právo jí cokoli přikazovat.

Požádala nás dokonce, abychom jí tuto skutečnost napsali oficiálním úředním dopisem.

Žádost o technický projekt neboli popis programů platebního styku

Osobně se na mne obrátil nějaký vysokoškolský student s žádostí, abych mu půjčil nebo okopíroval technický projekt, tedy popis programů, které Komerční banka používala při provádění platebního styku.

Svoji prosbu zdůvodnil to tak, že o platebním styku píše svoji diplomovou práci a že po ukončení svého studia možná nebo snad bude pracovat v jedné z poboček Komerční banky. Dokonce mi (snad na důkaz svojí dobré vůle) řekl, že je ochoten svoji žádost poslat doporučeným dopisem s notářsky ověřeným podpisem.

Musím se bez mučení přiznat, že mne uvedená žádost velmi rozezlila. To nejmenší bylo to, že student opravdu nevěděl, o jak rozsáhlý materiál se jedná (cca dvacet plných šanonů). Mnohem horší ovšem bylo, že student vůbec nic netušil o něčem tak důležitém, jako je obchodní tajemství. Takže jsem mu byl nucen poměrně důrazně vysvětlit, že jeho prosba, resp. žádost je opravdu velmi nevhodná. Doufám, že to potom pochopil.

„Bankokorento“

Zhruba ve stejné době přišel za mojí kolegyní v centrále Komerční banky nějaký novinář s prosbou o rozhovor a rovněž se žádostí o nějaké informace o produktech, které naše banka nabízela.

Byla to typická rychlokvaška, tedy člověk, který se je sice ochoten a možná i schopen naučit se několik základních pojmů a pár anglických slovíček (to aby vypadal co nejdůležitěji), ale o bankovní problematice neví vůbec nic.

O jeho velmi vysoké odborné úrovni svědčilo například to, že místo všeobecně známého pojmu kontokorent používal naprosto nesmyslný pojem bankokorento.

Snad je každému naprosto jasné, že z požadovaného rozhovoru nebylo vůbec nic.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).