Ničím neočekávané a značně překvapivé. Tak by se dal charakterizovat raketový start německého hospodářství. Po 5% propadu v roce 2009 vystřelil hrubý domácí produkt o 3,5 % a pro rok 2011 se růst očekává na 3 %.
Na konci roku 2011 se sice ekonomika propadla o 0,25 % mezikvartálně. Německo má i přesto dobře našlápnuto k tomu, aby se rok 2012 stal pro ně úspěšným a znovu překonalo ostatní země Eurozóny. Nejedná se jen o makroekonomická čísla. Samotní Němci to pociťují. Zatímco v celé Evropské unii mzdy stagnují, nebo rostou jen mírně, reálné mzdy v Německu rostou výrazně. Nezaměstnanost poklesla a dosahuje 6,8% hranice, což je nejnižší číslo od sjednocení země v roce 1990. Optimismus se projevuje i na vyšší spotřebě domácností.
Nic jako ztracená generace, která demonstruje a žádá další sociální výhody, téměř neexistuje. Nezaměstnanost mladých mezi 15–24 lety se pohybuje pod 10 % (ve Španělsku je to téměř 40 %). Místo demonstrací svůj čas využívají k hledání práce. Více v článku: Je Španělsko další čuník na porážku? Hospodářský zázrak v Německu vypadá jako ukázka jedné success story v hroutící se Evropě. Cesta za úspěchem rozhodně snadná nebyla. Pro řadu Němců byla i značně bolestivá.
Cesta za úspěchem
Nejdříve trochu nedávné historie. V roce 2001 se německá ekonomika nacházela ve zcela odlišné, téměř patové situaci. Nezaměstnanost byla na více než 10 %. Hospodářství stagnovalo a růst se blížil nule. Sjednocení bylo pro západní Německo vykoupeno velkou obětí: došlo ke zvýšení daní, růst reálných mezd se zastavil a hospodářství začalo stagnovat. Obrovské transfery na východ působily spíše protirůstově, většina byla utopena v neproduktivních sociálních výdajích.
Hartzova reforma
Situace byla už neudržitelná. Reformy byly nutné především na pracovním trhu. Ve své předvolební kampani je sliboval Gerhard Schröder. S předvolebním programem byl úspěšný a v roce 2002 dostal podruhé důvěru ve volbách. Němci (na rozdíl od jiných národů) neodpouští politikům neplnění politického programu, proto se Schröder raději urychleně pustil do práce. Na pomoc si sestavil komisi, do které dosadil zástupce průmyslových korporací, ekonomy a odboráře.
Jedno jméno však v ní ze všech vyčnívalo. Byl jím Petr Hartz, výkonný ředitel společnosti Volkswagen AG, který měl za sebou slibnou kariéru. V roce 1993 se automobilka nacházela ve velké krizi. Nízký odbyt a přezaměstnanost znamenala pro automobilku velké problémy. Hartz byl pověřen učinit opatření, která povedou k ozdravění automobilky. Mezi nimi nastavil 4denní pracovní týden. Zaměstnanci museli svolit ke 15 % poklesu svých mezd a 20 % snížení pracovní doby, aby jejich místa zůstala zachována. Čtete také: investiční profil výrobce automobilů Volkswagen AG
Kroky Hartze dokázaly zachovat pracovní místa v Německu. Automobilka krizi překonala a Hartz začal nová místa vytvářet. Sestavil program 5000:5000, ve kterém vytvořil nových 5000 pracovních míst za 5000 marek hrubého. I přes počáteční nedůvěru odborů se brzy stal jejich miláčkem. Když se měl zvolit předseda Schröderovi komise, Hartz byl jasnou volbou. Komise začala brzy chrlit soubory opatření, které se sestavily do čtyř balíčku pojmenované právě po něm - Hartz I – Hartz IV. Přečtěte si také: Recept na snížení nezaměstnanosti – méně státu!
První byly spíše obecného a administrativního rázu. Došlo ke sjednocování úřadů nebo k mírným změnám v pracovních smlouvách. Jejich hlasování bylo bezproblémové. Nejvýznamnější byla poslední reforma Hartz IV, která výrazně zasáhla do pracovního trhu. Ze složitého třístupňového systému vyplácení dávek se stal systém dvojstupňový, škrtalo se v oblasti sociálních dávek. Nezaměstnaní museli být také aktivní při hledání práce. Podpora v nezaměstnanosti se vyplácela až 32 měsíců ve výši 67 % mzdy a poté se změnila na pomoc v nezaměstnanosti, při které podpora klesla na maximálně 57 %. Nezaměstnaný si musel práci hledat jak sám, tak zároveň musel přijmout práci, kterou mu našel pracovní úřad.
Reformy se v porovnání s naším sociálním systémem nezdají velké a lze argumentovat, že náš sociální systém je mnohem tvrdší. Znamenalo to jednu z nejcitelnějších reforem od dob poválečného Německa především pro východní oblast, ale západ byl také zasažen. Lidé se s tím nechtěli smířit a následovala obrovská vlna protestů, kdy Hartz upadl v nemilost. Zjistilo se také, že jeho dobré vztahy s odboráři nejsou zapříčiněné jen jeho diplomatickými schopnostmi. Z firemních peněz docházelo k proplácení luxusních pracovních cest odborářů a to včetně prostitutek. Dokonce se i sám Hartz se těchto večírků účastnil.
Závěr
Nový zákon vedl k tomu, že lidé byli motivováni práci si hledat – nic jiného jim ani nezbývalo. Dokonce i kvalifikováni lidé, kteří odmítali pracovat z důvodu nedostatečné mzdy nebo práce, které neodpovídala jejich kvalifikaci, práci vděčně přijímali. Nastal přetlak na pracovním trhu, který dovolil podnikům lépe kontrolovat mzdové výdaje. Ušetřené peníze se přesunuly do investic a inovací. Úspěch se dostavil, i když trochu opožděně. Německo hospodářsky utíká celé Evropě, dokonce i nám. Konvergence (hospodářské sjednocení) bude zas trvat o nějaký ten rok déle.
Lze však jako symbol úspěchu označit i euro? Skutečnost je taková, že papír s potiskem prosperitu nevytvoří. Je to především vysoká kvalifikace německých pracovníků spojená s velkou míru inovací jak velkých, tak i malých podniků, které tvoří páteř novodobého hospodářského zázraku. A především deregulovaný pracovní trh, na kterém existuje co nejméně administrativních překážek pro hledání práce a kde je nezaměstnaný nucen si hledat práci.
Jsou však stále na půli cesty, některé příklady zneužívání sociálního systému jsou děsivé. Nedávným mediálním případem byla základní škola Jense Nydahla v Kreuzbergu, která má 313 žáků, 285 rodičů těchto děti žije ze státní podpory. I přesto existují místa, kde by se mohla naše vláda poučit. Třeba by se poté oprostila od nejrůznějších nesmyslů v podobě veřejně prospěšných prací pro nezaměstnané, nebo zavadění sociálních karet.
ČLÁNKY DO MAILU