Hlavní navigace

Nastává konec mezinárodní daňové optimalizace?

17. 11. 2014
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Novináři odhalili tajné dohody mezinárodních firem s Lucemburskem. Je libo daň z příjmů 0,1 %? Únikové dveře se ale zavírají. Ve většině států již bylo prolomeno bankovní tajemství a státy se začínají bránit.

V Evropě vybuchla bomba: Mezinárodní sdružení investigativních novinářů (ICIJ) odhalilo tajné daňové dohody velkých mezinárodních koncernů (například EoN, IKEA, Aplle, PEPSI a další) s Lucemburskem. Tyto dohody, vypracované pod vedením mezinárodní auditorské a poradenské společnosti Pricewatterhause-Coopers, umožňovaly celosvětově přetahovat část zisků nadnárodních společností z jejich mateřských států do Lucemburska, kde nebyly téměř vůbec zdaňovány. Příslušné dohody jsou zveřejněny na webech světových deníků. Jedná se o přibližně 500 případů a asi 20 tisíc stran textu z let 2002 až 2010. Na případu pracovalo více než 80 reportérů z 26 zemí po dobu několika měsíců.

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker má problémy

Celý problém se točí zejména okolo zdanění úrokových výnosů. Mezinárodní koncerny vytvářely složité struktury podniků, z nichž jedna ze společností měla sídlo v Lucembursku. A právě prostřednictvím této společnosti poskytovaly úročené úvěry svým dceřiným společnostem v různých zemích. V dceřiné společnosti vstupovaly úroky z přijatých úvěrů do nákladů a snižovaly tak její daně. Výnosové úroky pak podléhaly zdanění v Lucembursku. Rozdíl daňových sazeb v mateřské dceřiné společnosti a v Lucembursku představoval čistý výnos koncernu.

Na tom by ještě nebylo celkem nic zvláštního. Soutěžení jednotlivých států Evropské unie (a konečně i Spojených států amerických) o co nejnižší daňové sazby, které mohou přilákat zahraniční kapitál, je dostatečně známé, a týká se i České republiky. Otázkou je, zda tyto sazby leží alespoň v nějaké přijatelné úrovni, a zda platí pro daňové subjekty obecně.

V případě Lucemburska však vyšlo najevo nejen to, že se sazby daně z příjmů vymykají jakýmkoli běžným představám a klesají i pod 0,1%, ale navíc byly sjednávány s koncerny individuálně zvláštními smlouvami. Běžná sazba daně z příjmů v Lucembursku je přitom okolo 29 %. Navíc byla získána korespondence, podle které jsou úřady v Lucembursku „Flexibilní, lze je lehce kontaktovat a jsou ochotné k dialogu“. Řada těchto nestandardních kroků se přitom dělala v době, kdy byl v Lucembursku ministrem financí či ministerským předsedou právě dnešní předseda Evropské komise.

Razantní daňové optimalizace se však netýkaly jen úroků z úvěrů. Pro firmu Amazon bylo vytvořeno zvláštní zdanění výnosů z duševního vlastnictví (licenční poplatků). A do jiných složitých mezinárodních operací při financování obchodů s nemovitosti jsou zapleteny fondy i Deutsche Bank.

Obecným problémem je, že používané daňové postupy jsou vlastně legální. Nicméně Evropská komise si již dvířka našla. Nemá sice kompetence v oblasti daní z příjmů, ale hodlá zahájit šetření ve věci poskytnuté nedovolené podpory koncernům. Paradoxní je, že o legalitě takového šetření má Evropská komise rozhodnout právě pod předsednictvím člověka, pod jehož vedením se daňové vynálezy v Lucembursku realizovaly – Jean-Clauda Junckera. Inu bude to ještě zajímavé.

Další zásah – skutečné daňové sídlo

Zjištěná situace se samozřejmě evropským i zámořským státům, které přicházejí o své daňové příjmy, nelíbí. Přípravu potřebných opatření, která mají být projednána na zasedání v roce 2015, zahájilo 20 nejbohatších států světa (G20). Do prací na modelu opatření je zapojeno i OECD.

To ovšem nestačí Němcům, kteří jako vždy jednají okamžitě a důsledně. V prvé řadě si berou na paškál energetický koncern Eon se sídlem v Düselldorfu. Ten si totiž založil v Lucemburku dceřinou společnost Dutchdelta, která financovala jiné společnosti koncernu a přijaté úroky zdaňovala v Lucembursku. V Německu by z těchto výnosů musel koncern zaplatit 30 % na daních, v Lucemburku jen okolo 0,1%. Rozdíl na daních se pohybuje v desítkách milionů Euro ročně.

A nyní je základní otázkou, kde je daňové sídlo (domicil) společnosti Dutchdelta. To se totiž nemusí shodovat s místem, a tedy ani se státem, kde je společnost zapsána do obchodního rejstříku. Z hlediska národních daňových předpisů i dohod o zamezení dvojího zdanění je rozhodující, odkud je společnost skutečně řízena. Ukazuje se, společnost Dutchdelta neměla v Lucembursku zaměstnance, jednalo se tedy o typickou firmu – poštovní schránku, a rozhodování bylo zřejmě prováděno v Německu. A v tomto případě má platit daně ne v Lucembursku, ale právě v Německu. Eon zřejmě čekají těžké časy.

Mají se bát i české firmy?

Prostoru pro mezinárodní daňovou optimalizaci a ukrývání peněz rychle ubývá. Ve většině států již bylo prolomeno bankovní tajemství, poslední mohykáni, například Rakousko, tak učiní v příštích letech. Evropská unie i Česká republika podepisují řadu dohod o výměně daňových informací s tak zvanými daňovými ráji.

Ne vždy jsou zisky z České republiky převáděny bez zdanění do států s nižšími sazbami daně z příjmů. Mnohdy je tomu právě naopak. Dceřiná společnost v České republice zboží levně vyrobí a prodá mateřské společnosti, například v Německu. Ta zboží, již jako svůj produkt, prodá podstatně dráže na německém nebo zahraničním trhu. Zde samozřejmě dochází k porušení takzvaných převodních cen, kdy mezi propojenými podniky mají být účtovány ceny běžné na trhu. Případný rozdíl v neprospěch českého podniku má být dodaněn. Problémem se v České republice dlouho nikdo řádně nezabýval. V současné době však i finanční úřady zjišťují ve vybraných podnicích základní informace a lze tedy očekávat řadu kontrol daňové správy.

Vyhýbání se zdanění v České republice a přetahování zisků do koncernových centrál umístěných i v zemích s vyšším zdaněním je zcela běžné. Slouží k tomu různé faktury za služby, poplatky za řízení (management fees) či licence na software a know how. Těmto postupům se ubránit nelze. Dá se jen konstatovat, že představy politiků o přelévání zisků do České republiky díky našemu nízkému zdanění jsou zcela liché.

Naše podniky bez zahraničních vlastníků však používají i jiné postupy. A nemusí jít zrovna o daňové ráje. Mnohdy jde o využití dceřiné společnosti umístěné na Kypru či na Maltě. Suroviny či subdodávky pro výrobu v České republice pak jakoby objednává třeba kyperská společnost, ovšem s místem dodávky přímo do České republiky. A kyperská společnost fakturuje s patřičnou přirážkou dodávku mateřské společnosti. Český stát tratí, Kypr (a koncern) vydělávají.

Ovšem i český zákon o daních z příjmů říká, že daňovými rezidenty s povinností zdaňovat i příjmy ze zahraničí jsou i osoby, které mají na území České republiky místo svého skutečného vedení. Ve výše uvedeném příkladu tedy mají podléhat zisky kyperské společnosti zdanění v České republice. Je otázkou, kdy si výše uvedených praktik finanční úřady všimnou. Členové vedení takto „optimalizovaných“ podniků by měli urychleně začít přemýšlet. Případné doměření daně je totiž navíc spojeno s bolestivými doprovodnými sankcemi (penále a úroky z prodlení).

Budoucnost – společný daňový základ podniků

Je zřejmé, že České republice neunikají významné daňové příjmy jen kvůli podvodům na spotřební dani a dani z přidané hodnoty, ale i na dani z příjmů. Převádění zisků mezinárodních podniků do zahraničí je přitom více méně legální. Vzhledem k tomu, že značnou část českých podniků vlastní zahraniční mateřské společnosti, které přes veškerou českou snahu o výhodnost tuzemských daňových sazeb nejeví o zdaňování zisků v České republice vážný zájem, je tato daňová oblast významná.

Na druhé straně se ukazují i problémy, zejména v administrativních nákladech, i na úrovni Evropské unie. Existují stovky dohod o zamezení dvojího zdanění, které jsou sice postaveny na stejných principech, ale členské státy je uzavírají výhradně bilaterálně. Převodní ceny příliš nefungují a prokazovat jejich oprávněnost (tržní odstup) je diskutabilní. A s licenčními a podobnými poplatky se nedá dělat vůbec nic.

Cesty ke snižování administrativní zátěže podniků na straně jedné, a ke spravedlivějšímu rozdělení daňových výnosů mezi jednotlivé členské státy na straně druhé, začala Evropská unie hledat již v roce 2001. Práce vyústily do návrhu směrnice o stanovení jednotného konsolidovaného základu pro vyměření daně z příjmů z roku 2011.

skoleni_15_4

Vzhledem k tomu, že účetnictví je v členských státech prostřednictvím mezinárodních účetních standardů již do značné míry sjednoceno, nestojí mezinárodní konsolidaci z tohoto pohledu příliš překážek v cestě. Vzájemné dodávky uvnitř skupiny podniků by se, stejně jako například licenční poplatky, vylučovaly. Podniky by podávaly daňové přiznání jen v jednom členském státě. V celkovém zisku pro zdanění by byly kompenzovány zisky a ztráty jednotlivých podniků ve skupině. Celkový zisk by byl ke zdanění rozdělován mezi jednotlivé členské státy na základě poměru tržeb vůči třetím osobám, mezd a počtu pracovníků a hodnoty aktiv. Takto vypočtené zisky by byly v každém státě zdaňovány jejich platnými daňovými sazbami. Konkurence daňových sazeb uvnitř Evropské unie by tedy zůstala zachována. Vstup do tohoto mezinárodního systému zdanění by byl pro jednotlivé podniky dobrovolný a bylo by možné z něj i vystoupit. Přitom „daňové“ skupiny by mohly být i vnitrostátní.

Jako obvykle není odborná veřejnost o návrhu směrnice příliš informována a není ani známo české stanovisko. Zřejmě opět zkoumáme, zda by nedošlo k omezení národní suverenity a poškození českých národních zájmů, ať již přitom proděláme cokoli. Nebo že by šlo o obranu zájmů vybraných jednotlivců?

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor působí jako daňový poradce v poradenské společnosti INCA.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).