Je to velká škoda, protože se často jednalo o velmi zajímavé osobnosti – a některé z nich, spojené s naším státem, se vám nyní pokusím přiblížit.
Renesanční kavalíři jako půjčovatelé peněz
Velmi pozoruhodnou osobností byl rytíř Bohuslav Malovec z Malova, kterému v letech 1598–1602 vynášely úroky ze zapůjčených peněz celých 18 000 kop českých grošů, což představovalo 28 % z jeho celkových příjmů. Také díky svým rozsáhlým a úspěšným finančním operacím si mohl nakonec dovolit zakoupit panství Hluboká a několik velkostatků.
Podobně se rovněž vyvíjely osudy Adama Hrzána z Hrzánova, údajně nejbohatšího rytíře rudolfínského období.
Jistě je vám dobře známé jméno rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan. Jeho služné jako regenta veškerých rožmberských statků (cca 50 kop českých grošů) představovalo pouze necelou třetinu jeho příjmů. Hlavním zdrojem jeho příjmů byl totiž výnos z pěti půjček, které v letech 1566–1603/1604 poskytl rodině Rožmberků a dalším panským rodům.
Dalším důležitým půjčovatelem peněz byl Herkules de Nova, Ital původem z Mantovy a v letech 1589–1606 malostranský měšťan. Tento člověk se stal proslulým jako jeden z bankéřů známého Petra Voka z Rožmberka a řady dalších vážených osob.
Významnou roli v Praze hráli také židovští bankéři, jako např. Horovicové (či Hořovičtí). Zakladatelem významu rodiny se stal Ješuja ben Moše ha-levi Horovic, který zemřel v roce 1519. V jeho činnosti úspěšně pokračoval jeho syn Aron Mešullan, nazývaný rovněž Žalman Munka. Horovicové také spolupracovali s panovnickým dvorem, zejména po přesídlení císaře a českého krále Rudolfa II. do Prahy.
Pražští bankéři v 18. století
V prvních dvou desetiletích 18. století byl vedoucí osobností peněžních obchodů na pražské Malé Straně František Sigk (nazývaný rovněž Sick nebo Sich). Později jej nahradil Jan Baptista del Curta, jehož rodina užívala od roku 1736 šlechtického přídomku z Mohrentalu.
Kolem roku 1728 vznikl na pražském Starém Městě významný bankovní závod Jana Matyáše Thuma, který později sňatkem přešel do rukou Karla Ignáce Veitha, profesora pražské právnické fakulty a od roku 1763 prvního pražského směnečného a merkantilního soudce.
Za zmínku jistě stojí také skutečnost, že K. I. Veith vlastnil i tzv. letohrádek Amerika, postavený Kiliánem Ignácem Dienzenhoferem v letech 1717–1720, ve kterém se v současné době nachází Muzeum Antonína Dvořáka.
Na sklonku 18. století se pak od tohoto bankovního domu oddělil podnik směnárníka Weisse.
Další pražskou staroměstskou firmu představoval bankovní podnik Ballabenů, po nichž se dnes v Praze jmenuje významná křižovatka Balabenka (jako jediná „památka“ na tuto rodinu).
Rodina Petschků
Prvním významnějším příslušníkem tohoto rodu byl Moses Petschek, který se živil jako podomní lichvář
neboli hauzírník. Jeho příjmení bylo stanoveno na základě obce nebo městečka Pečky u Kolína, ve které jeho předkové žili po celé generace. S rozvojem průmyslu Moses velmi rychle pochopil, že dohadovat s malými venkovskými dlužníky již vůbec není progresivní způsob podnikání, a proto začal nakupovat akcie nové zřizovaných obchodních bank a podniků, jako např. Mostecké uhelné společnosti, která byla založena v roce 1871.
V jeho práci a obchodech pokračovali jeho synové Isidor, Julius a Ignatz. Svým synům Moses vštěpoval jako základní obchodní zásadu, že při obchodování člověk nemá znát ani svého bratra a nesmí brát na něj jakýkoli ohled.
Ignatz Petschek vybudoval v severních Čechách uhelné impérium. Také jeho bratři Isidor a Julius mohutně
investovali do uhlí a uhelných společností a významně si konkurovali. Ve dvacátých letech minulého století však spojili svoje síly a s padesáti dalšími firmami založili syndikát, který ovládal až polovinu evropské těžby uhlí. Centrálou tohoto uhelného syndikátu se stal Bankovní dům Petschek.
Nacismus rozvoj zastavil
Úspěšný rozvoj firmy však zastavil nástup německého nacismu – Petschkové si život zachránili včasným útěkem z Československa, a to s haitskými cestovními pasy. Svého rozsáhlého majetku se však museli vzdát skoro zadarmo
. Po ukončení druhé světové války se nikdo z rodiny do Československa nevrátil a neprojevil ani nejmenší zájem obnovit zde jakékoli podnikatelské aktivity.
Významnou památkou na rodinu Petschků je v současnosti především budova jejich banky (neboli tzv. Petsckhův palác). Je to novoklasicistní budova v ulici Politických vězňů č. 20 v Praze, nedaleko hlavního nádraží, která byla postavena v letech 1923–1929. Po německé okupaci naší republiky si ji pro sebe zabralo neblaze proslulé gestapo a používalo ji rovněž jako mučírnu českých odbojářů.
Bankovní úředníci v boji proti německému nacismu
Rovněž bankovní úředníci se aktivně zapojili proti německé okupaci našich zemí, jak o tom svědčí níže uvedené příklady.
Ilegální odbojový časopis V boj
, úzce spojený se skupinou Tři králové
(neboli Balabán-Mašín-Morávek) se zpočátku tiskl v Praze-Holešovicích, konkrétně v ulici U průhonu v bytě bankovního úředníka Ladislava Brázdy.
Otakar Kampera, pracovník Hypoteční banky, byl za svoji odbojovou činnost popraven 30. června 1942 – bylo mu 60 let.
V průběhu pražského povstání
v květnu 1945 padl také úředník Živnostenské banky Josef Bučil. Jeho hrdinství připomíná pamětní deska na budově České národní banky v Senovážné ulici v Praze – tato budova totiž v době okupace pařila Živnostenské bance.
ČLÁNKY DO MAILU