Je třeba si uvědomit, že zrovna v téhle oblasti se hodně podvádělo. Znám lidi, co nesehnali práci na trvalý pracovní poměr, protože ta je dražší, ale pracovali léta na dohody. Jinou práci prostě nesehnali, třeba jen proto, že měli částečný invalidní důchod. Oni sice věděli, že jednou budou mít hodně mizerný důchod, ale co měli dělat, když kvůli omezené pracovní schopnosti jinou práci nesehnali? Dohody byly výhodné pro zaměstnavatele, ti lidé byli prostě levnější. Dálo se tak hodně v gastronomii, proto není divu, že po covidu se hodně lidí do gastra nevrátilo. Pokud se jim totiž podařilo sehnat práci na HPP, neměli důvod, měli vyšší plat, ale taky placenou nemocenskou i do budoucna sociální zabezpečení.
A ještě dodatek: je to naprosto stejná situace, jako s minimálními mzdami + zbytek keš na ruku. Co ti lidi měli dělat, když jiná práce nebyla? Není každý takový borec, aby si sehnal tu dobře placenou práci, co je jí na každém rohu hafo. Někomu bránila v dojíždění péče o děti, jinému pomoc starým rodičům, ne každý prostě mohl být tak děsně flexibilní a dojíždět za jinou prací x km.