Myslím to takto: Od svého dětství si pamatuji, že u nás doma byl na návštěvě opravář televizorů tak jednou za půl roku (myslím léta šedesátá) a nebyl týden, kdy ve vesnici nestálo jeho auto před nějakým domem. Já sám mám televizor 14 let, opravu nepotřeboval a zřejmě ho vyhodím (samozřejmě ekologicky), že zastará morálně (nebude třeba vydávat vůně). A část IT techniků (při vší úctě) považuji za opraváře - v nehmotném slova smyslu. Budou mít opravovat co?
To je jenom jedna strana mince. Učím na technické univerzitě a mohl bych k tomu říci své. Jenom bych ale poznamenal, že každej by chtěl techniky a tak dále. Ale nikdo je nezaplatí. Tedy nikde je nijak výrazně neplatí po škole a už jsem několikrát slyšel, my vzdělané techniky nepotřebujeme, stejně to tu jenom montujeme podle plánů z Japonska za pomoci lidí z Mongolska. Toje třeba případ firmy Panasonic.
Nebudou, protoze pocitace se budou opravovat samy. Prvni znamky prichazejici technologicke singularity (lide prestavaji rozumet strojum, ktere puvodne vytvorily, a ty se vyvijeji dal samy) uz jsou tu: http://www.theregister.co.uk/2013/11/15/google_thinking_machines/
Asi takhle, dříve měl televizor i knoflíky na odstraňování poruch jeden, když se obraz rozpadal na vodorovné pruhy a druhý na svislé, dále zde byl knoflík na zesvětlování – ztmavování a další tzv. kontrast. U barevných pak přibyly další tři na barvy. Takže třeba po půl hodině postavy vypadaly jako vodníci, tj. měly obličeje do zelena, takže bylo nutno vstát (dálkové ovládání nebylo) a obraz seřídit, někdy se obraz rozhodil tak, že bylo nutno zavolat odborníka. Dnes nic takového není. Myslím, že se zde projevuje dialektický zákon přerůstání kvantitativních hodnot v kvalitativní a naopak, obsluha je stále složitější až se zjednoduší. Kdo by si na konci 19. století pomyslel, že automobily budou řídit normální lidé a dokonce i ženy!
Někdy může být i obsluha tak děsně jednoduchá, že ji dá dohromady až přivolaný odborník. Kolegyně spouštěla internetbanking. nešlo jí to. Zavolala mně, že toho vím o počítačích víc než ona a netbanking mi běhá. Všechno jsme nastavily, udělaly, dostaly jsme do banky, ale nic, stejně jsme to nerozběhaly. Za dva dny přijel odborník z banky. Přišel na to, že kolegyně má na PC jinak nastavený čas, který se oproti bance předcházel asi o 3 minuty. Špatně nastavený čas byl příčinou, proč jsme to nerozchodily. Dával to dohromady skoro 4 hodiny a řekl, že něco podobného viděl poprvé. Ale rozchodil to! Prkotina, a jak všem dokázala zkomplikovat život.
To je něco trochu jiného: tohle je něco, co se za normálních okolností prakticky ani nemůže stát, protože Windows automaticky synchronizuje čas s časovými servery, je-li připojen k internetu. Někdo jí tu synchronizaci musel vypnout nebo přenastavit na nefunkční server, a pak je otázka, kdo/co a proč. To nemá nic společného s jednoduchostí nebo složitostí ovládání současných technik a technologií.
Na tom je zajímavé to, že počet ldí v IT neustále roste a staré systémy se zas tak moc nevyhazují, jak by se na první pohled zdálo.
Takže třeba programátorů v COBOLu (což je jazyk starý 54 let) je potřeba pořád dost - resp. kdo se ho před lety naučil, ten se jím uživí dodnes.
Nějaké změny v budoucnu určitě budou, ale jaké a na koho dopadnou nejvíc... netuším. Jestli na ty nejlepší (kteří s věkem přestanou zvládat být pořád na špici) nebo ty nejhorší (které nahradí vyšší inteligence přístrojů/počítačů i uživatelů - tady myslím na ty co vyměnují toner v tiskárnách a na helpdesku resetují hesla).
To už dnes platí, a ne jen v IT. Někde se nezadaří (3D televize moc úspěch nebyly), někde ano (Dropbox a cloud vůbec, nebo třeba chytré mobilní telefony).
A lidi jsou zřejmě spokojení, když si na to zvyknou, nechtěli by jinak.
V jistém smyslu je to velmi dobře - vymýšlíme věci, které nám zlepšují život tak, jak by nás to bez nich ani nenapadlo. A bez marketingu bychom je ani nevyzkoušeli.
Myslím, že ani ne. TV je spotřební zboží, které se vyrobí a funguje pořád stejně, okolní podmínky se nemění (signál je definovaný standardem, který se mění třeba jednou za deset let). Opravovat není tolik potřeba, protože nové kousky jsou relativně levné (člověk to koupí z jednoho platu) a za opravu si řeknou tolik, že se to člověku nevyplatí. Takže se kupují nové věci.
V IT jsou změny každou chvíli (nový hw i sw), u softwaru se mění požadavky (zákazníků nebo managementu), které je potřeba implementovat. A každý program obsahuje alespoň jednu chybu, takže je pořád co opravovat. Čímž se zase rozbije něco jiného. Takže pořád je co dělat a nikdy není hotovo :-).
Před pár lety jsem měl také obavu, že časem přijdu o práci. Děti už se rodí téměř s prsty na klávesnici. Moje čtyřletá dcera by za chvíli mohla jít vyučovat důchodce ovládat iPad...
Ale praxe ukázala, že se můžu zase uklidnit. Bude nás živit strach, lenost, pohodlnost a obava z opotřebení mozkových závitů. :-)
BTW: Ani televizi si nekupuje každý na půlku života. I když tím samozřejmě nevylučuji, že tací jsou. Sám mám za posledních cca šest let asi třetí.
A kdo má (nebo chce mít) doma alespoň nějakou multimediální výbavu, ten si ani tu novou televizi sám nezapojí - naladit satelit, propojení s domácím kinem, herní konzolí, nastavení aplikací v TV (zprávy, hudba), sjednocení účtů kvůli stejné historii (YouTube), nastavení ovládání z mobilu, propojení se sdíleným síťovým diskem....
Práce budeme mít vždycky dost :-)