Může opět nastat hyperinflace?

V článku Může být unce zlata za milión dolarů? se rozběhla diskuze o možné hyperinflaci. Je takový scénář reálný? Je nutné se na něj připravovat?

Debata o hyperinflaci nám může přijít na hony vzdálená. Nic takového přece není možné. Nic takového snad politici nedopustí. Bohužel v dějinách jsou hyperinflace poměrně častou záležitostí. Příčina byla vždy jediná: touha panovníků zmocnit se po procesu vytváření peněz a využít toho k vlastním politickým nebo vojenských účelům. V současnosti se mezi investory množí spekulace, že nás inflace velmi výrazně zasáhne a možná vyroste do hyperinflačních výšin.

Dnes se podíváme na inflaci z teoretického a historického pohledu. V dalším článku si pak rozebereme to, zdali nás čeká období vysoké inflace a jak se proti němu zajistit.

Co je to inflace?

Co je to inflace? Inflace je definována jako procentní přírůstek indexů spotřebitelských cen. V podstatě se jedná o celkové zdražení ve spotřebním koši, kde každá položka má určitou váhu a „simuluje“ tak spotřebu běžného spotřebitele. Čtěte více: Jak se stanovuje inflace?

Inflace vzniká jak na straně poptávkové, tak ojediněle může vznikat i na straně nabídkové.  Na straně poptávkové to znamená přifukování peněžní zásoby, neboli selsky řečeno tisk nových peněz. Na straně nabídkové se většinou jedná o dočasné šoky zaviněné politickými rozhodnutími.

Pohledy na inflaci se velmi liší. Jedna strana ekonomů tvrdí, že inflace je pro ekonomiku prospěšná. Stimuluje hospodářský rozkvět a pomáhá rychlejšímu pohybu peněz. Na druhé straně nám třeba Rakouská ekonomická škola selskou logikou tvrdí, že vlastně jedná o takovou krádež. Pokud občané drží 100 miliard korun a vytiskne se nových 10 miliard, tak každý občan ztratí 10 procent hodnoty držených peněz.

Jak vzniká inflace?

Jak vůbec taková inflace vzniká? Je současný stav zcela běžný, nebo mu něco předcházelo? Pojďme trochu nahlédnout do historie. Začneme starověkem a středověkem – poměrně klidným obdobím z hlediska znehodnocování peněz (oproti tomu, co přišlo později). Lidé důvěřovali penězům založeným na komoditní bázi – měděným, stříbrným a zlatým mincím. Kov se nedal nijak snadno vyrobit, musel se vzít krumpáč a pracně ho vykopat. Možnosti podvodů byly značně omezené. I přesto se stávaly.

Panovníci si uvědomili, že přidáním jiného méně cenného kovu do mince se drahý kov ušetří. Mincí tak lze vyrazit mnohem víc.  Problém byl ten, že méně ušlechtilejšího kovu znamenalo výrazně lehčí mince. Bylo nutné kov přidávat opatrně, aby  lidé pokud možno nic nepoznali. A až si lidé na zlehčenou minci zvyknou, tak znovu přidat trochu toho neušlechtilého kovu.  Jak geniální podvod.

I přesto zde byly drobné trhliny a ti moudřejší lidé na podvod vyzráli. Strategie byla v podstatě jednoduchá – zadržovat hodnotnější mince s vyšším obsahem stříbra a ty poté prodávat mincovnám. Nekvalitní peníze se nepřijímaly a jejich udání bylo mnohem obtížnější. Čtěte více: S čím ještě v obchodě zaplatíte a kam se obrátit, když obchodník platidlo nepřijme?

Když se znehodnocuje

I staří Římané něco takového zažili – zatímco za vlády Marca Aurelia (121–180) měl stříbrný dinár 75% obsah stříbra, tento podíl postupně klesal a za Claudia (268–270) už římská mince měla jen pouhé dvě setiny procenta drahého kovu.

Zdá se to jako snadný způsob, jak znehodnocovat peníze. I přesto však tento přístup  narážel na závažné nedostatky.  Především se museli posílat poddaní/otroci vytěžit potřebný kov (zlato, stříbro).   A pro takové cestovatele je nebezpečné tahat zlaťáky po cestách, lepší by bylo krátkodobě či dlouhodobě si je někam uložit a dle potřeby vybírat.

A tak došlo k vynálezu, který by se mohl zařadit po bok těch nejvíce významných na světě – jsou  to papírové peníze.

Stejně jako jaderná energie – v mírových účelech může posloužit velmi dobře a dát teplo našemu domovu a energii naším spotřebičům, v těch válečných dokáže zničit všechno kolem sebe. Podobné je to i u peněz.

Bohužel spíše převážilo to druhé, kvůli touze panovníků vládnout vším hospodářským životem v zemi.  A tak začali papírové peníze opatřovat svými královskými razítky a podpisy. Kdo by je odmítal přijmout, toho by čekal krutý trest.

A když se objeví nějaký blázen, který by bankovky falšoval? Toho čeká mučení a pověšení jeho ostatků do středu města nebo na městské brány jako příklad pro ostatní, jaký je čeká osud, pokud by na něco tak bláznivého vůbec pomysleli. Čtěte také: Co zabrání vypuštění inflačního džina z láhve?

Takhle nějak fungovaly papírové peníze v Číně, jejich užívání věrně zdokumentoval benátský kupec Marco Polo. Byl fascinován tím, jak mocný chán Kublaj dokázal ovládnout své podané prostřednictvím svých papírových peněz.

Takovým penězům, které by si lidé sami ke směně nikdy nevybrali a jediným prostředkem, jak je rozšířit, je hrozit užitím násilí, se říká „peníze s nuceným oběhem“. Současné peníze tuto definici splňují. Pokud chcete penězům konkurovat a vytvořit si vlastní nebo si vyrobit podobné, potká vás podobný osud za Kublaje v Číně. Dobrá, možná to úplně stejné tak nebude, ale 10–15 let v teplácích v ošklivé místnosti s tvrdou postelí a otevřenou záchodovou mísou má k tomu sakramentsky blízko.

Šílenství versus rozum

Se založením centrálních bank a příjímáním papírových peněz už hyperinflace začíná být reálnou záležitostí. 

Ve Francii to v 18. století měla být podpora hospodářství, skutečnost byla taková, že byl ožebračen národ. Ve Spojených státech se jednalo o bezcenné ničím nekryté greenbacky, které měly sloužit k financování občanské války. V Německu z neschopnosti platit reparace a snaze hospodářsky podpořit průmysl. V Číně chtěl vůdce Kuomintangu Čankajšek získat prostředky pro financování občanské války – to se nepovedlo a a většina bojovníku zdecimována hladem přešla pod křídla soudruha Mao Ce-tunga. V Rusku byla v 90 letech vedena hospodářská politika směřující k ožebračení národa.

Všechny státy, které byly vyjmenován, se považovaly či stále považují za světové velmoci. A to se jim hyperinflace nevyhnula. On se totiž důvod pro téměř neomezený tisk peněz se vždycky našel. Rozhodně tedy nelze pohlížet na hyperinflaci něco jako, co je minulostí nebo záležitost jen afrických či jihoamerických zemí.  Autor článků ve svém dětství jednu hyperinflaci na evropském kontinentu také zažil.

Dokonce s trochou nadsázky lze říct, že hyperinflace se ani naší malé zemi nevyhnula. Stalo se tak v roce 1953, kdy centrálním nařízením současné peníze ztratily i více než 90 % hodnoty. Kdyby peníze byly založeny na pevně dané komoditní bázi (např. zlatu), nic takového by se stát nemohlo. Nuceni přijímat papírové peníze však předáváme svou svobodu do rukou centrálních bankéřů, kteří postupně naše peníze znehodnocují. Můžeme tak jen doufat, že to nepřeženou a hyperinflace nás znovu nenavštíví. Ale o tom až příště.