Proč existuje skutečnost, že Spojené státy americké, Velká Británie a Japonsko navzdory obrovským dluhům a jiným ekonomickým problémům nepodlehly finančním krizím, které ohrožují národní bankroty zemí, mezi něž můžeme zařadit například Řecko, Španělsko, Itálii a možná brzo Francii?
Koneckonců i ty nejsilnější britské a americké banky, jako jsou HSBC a JPMorgan Chase, nyní připustily, že byly stejně náchylné jako jejich kontinentální rivalové. Půjčování americké, britské a japonské vlády je vysoko nad úrovní Evropy v poměru k velikosti ekonomik. Tyto vlády nezvažují fiskální konsolidaci tak ambiciózní, jako jsou 3% deficitní cíle, které byly napsány do národních ústav většiny zemí Evropy.
Proč funguje dvojí metr?
Vzhledem k tomu, že finanční trhy mají být nezaujatými arbitry hospodaření, proč tedy trestají země v oblasti Středozemního moře vysokými úrokovými sazbami pro půjčování, zatímco americká, britská a japonská vláda si může půjčovat bez zjevných omezení za téměř nulové náklady?
V případě Spojených států amerických je standardní odpovědí, že dolar má status rezervní měny, protože je to hlavní měna světového obchodu a investic. Ale toto vysvětlení je jednoznačně špatné nebo přinejmenším irelevantní, jak o tom svědčí stejně nízko postavené úrokové sazby ve Velké Británii a Japonsku, jejichž měny tento status nevlastní. Kromě toho se také euro stále více používá jako rezervní měna, ale stejně nedošlo k výrazné pomoci Řecku, Itálii nebo Španělsku ze strany finančních trhů.
„Club Med“ země
Čímž se dostáváme k méně lichotivým evropsky zaměřeným vysvětlením nerovného zacházení ze strany investorů k zemím, které jsou často popisovány jako „Club Med“ země, což je mimochodem francouzská společnost vlastnící rekreační střediska v mnoha částech světa.
Tato vysvětlení se pohybují od filozofických vyjádření, jejichž přesný význam není nikdy nikomu pořádně jasný – nedostatek evropské politické solidarity nebo ekonomického sbližování, až k tvrzením hraničícím s „rasismem“, že by obezřetní investoři nikdy nepůjčili peníze do těchto zemí, protože jejich národní charaktery jsou prohnilé až k jádru: Řecko je zkorumpované, Španělsko je neefektivní a Itálie je líná. Pokud jde o Francii, možná je hrubá nebo je to jen a pouze Francie.
Taková impresionistická vysvětlení chování trhu nejsou jen urážlivá nebo morálně odpudivá, ale jsou také věcně nesprávná. Například Italové stráví v práci v průměru o 27 % více času než jejich němečtí kolegové, což je v řeči čísel 1 773 hodin v Itálii versus 1 390 hodin v Německu podle U.S. Bureau of Labor Statistics (Úřad pro pracovní statistiky v USA). Také italské dlouhodobé penzijní závazky jsou menší než ty německé v poměru k hrubému domácímu produktu podle Mezinárodního měnového fondu.
Kde je skutečný rozdíl?
Nicméně nejhorší ze všeho jsou „rasistické“ stereotypy, které místo racionální analýzy evropské krize spíše odvádějí pozornost od skutečného rozdílu mezi Evropou a zbytkem světa, který dokonale vysvětluje chování trhů. Existuje však jeden jednoduchý rozdíl mezi všemi oběťmi evropské finanční krize a šťastnými zeměmi, které mají volné „vstupenky“ pro investory i navzdory faktu, že mají ještě větší deficity a horší bankovní krize.
Tyto země mají právo na řízení vlastních měn a centrálních bank. Takto mají moc tisknout peníze, které využívají v plném rozsahu. Podle zásady Occamovy břitvy (Occam’s razor), což je právo na šetrnost, hospodárnost a stručnost, by se měla vybrat z řady konkurenčních hypotéz ta, která má nejméně předpokladů. Takto lze spatřovat předložené vysvětlení jako hlavní důvod současné evropské krize.
Všemocné kvantitativní uvolňování
Schopnost tisknout peníze, která je oficiálně známá jako kvantitativní uvolňování, umožnila americké, britské a japonské vládě spravovat deficity a nabídnout bankám neomezenou podporu, a to bez nutnosti trpět vysokými úrokovými sazbami, kterými teď trpí „Club Med“ země.
Tyto vlády místo získávání peněz od soukromých investorů financovaly veřejné výdaje a deficity prostřednictvím půjček od svých centrálních bank.
To znamená, že americká, britská nebo japonská vláda je mnohem více solventní, než jejich obrovské deficity mohou naznačovat, protože velká část dluhů ve skutečnosti neexistuje. Jedná se o účetní konstrukci. Například Bank of England půjčila britské vládě mezi lety 2009 a 2012 375 miliard z plánovaného deficitu na úrovni 450 miliard liber. 3 biliony amerických dolarů v rámci rozvahy amerického Fedu znamenaly účinné snížení dluhu vlády USA z 16 na 13 bilionů dolarů, což představuje snížení o přibližně 20 %.
Dnes hrozí jiná rizika
Samozřejmě tiskem peněz k financování schodků vládních deficitů nelze trvale řešit ekonomické problémy, mezi něž můžeme zařadit špatný vzdělávací systém, rozpadající se dopravní infrastrukturu nebo nedostupný penzijní systém. Za určitých okolností může být navíc financování deficitů ze strany centrálních bank extrémně nebezpečné s ohledem na rychlejší inflační mechanismy.
Svět však dnes není ohrožen inflací nebo nadměrným utrácením jako tomu bylo v 70. a 80. letech 20. století. Nebezpečím je spíše deflace způsobená nevhodnými investicemi, nízká úroveň spotřeby a snižování mezd zaměstnanců, jak tomu bylo ve 30. letech 20. století.
Politika, která by byla správně odsouzena jako kontraproduktivní a nezodpovědná před 40 lety, je nyní nezbytná a rozumná, jak o tom svědčí ochota každé hlavní centrální banky na světě, a to včetně Švýcarské národní banky, ke kvantitativnímu uvolňování. Jednou z důležitých výjimek je však Evropská centrální banka.
Závěr
V půlce července vydal Mezinárodní měnový fond zprávu, ve které veřejně naléhá na Evropskou centrální banku, aby implementovala pořádný program kvantitativního uvolňování. Pokud by to ECB udělala, evropská krize by mohla být brzy vyřešena.
Pokud by však na druhé straně Evropa nedovolila centrální bance hrát podle stejných pravidel jako Bank of England nebo Fed, mohlo by to znamenat zmaření veškerého úsilí o záchranu eura, které by bylo pravděpodobně předem odsouzeno k neúspěchu.
Inspirace pro volný překlad článku nalezena na internetové stránce zpravodajské agentury Reuters.com
ČLÁNKY DO MAILU