Konec investička v Čechách (i na Moravě)

Nic proti pojištění. Pojišťovat se proti nejrůznějším rizikům je rozumné, vhodné a žádoucí. Je to starý dobrý způsob, jak ona rizika (možné problémy) krýt alespoň penězi. Některá pojištění (zejména odpovědnosti) jsou dokonce povinná.

Ani o tom, že pojišťovny nemohou dlouhodobě prodělávat, asi nikdo nepochybuje. S penězi vybranými na pojistném také pojišťovny nesmějí příliš čarovat – musí vytvářet rezervy a investovat velmi konzervativně. Tyto předpisy se dokonce v dohlednu ještě citelně zpřísní (tzv. Solvency 2).

Klasickým produktem je životní pojištění pro případ smrti – tzv. rizikové pojištění, které chrání rodinu před nejhoršími finančními důsledky tragedie živitele. To je v pořádku a lze je rozšířit i na invaliditu.

Lze i spořit

Existuje však i varianta „rezervotvorných“ pojistek, které (z vyššího pojistného, samozřejmě) vytvářejí a zhodnocují i určitou spořicí složku. Prvním typem jsou tzv. kapitálové pojistky, které garantují zhodnocení té spořicí složky. U takových dlouhodobějších produktů je dokonce předepsán horní limit zhodnocení, tzv. technická úroková míra, kterou pojišťovny smějí nabízet (v současnosti 2,5 %, po zdanění jen 2,125 %). To není mnoho, takže to není ani příliš lákavé. Čtěte také: lidé za půlrok uspořili 55 miliard korun, stavební spoření však obcházejí

Nevýhodné „lepší“ spoření

Pojišťovny tedy přišly s produkty, kde klientovi nemusí nic zaručovat, protože investiční riziko na sebe bere sám – investiční životní pojištění.

S ním lze doslova čarovat, napočítat hory-doly, nastínit či nakreslit (naslibovat) téměř zázraky. Není nutné ani lhát, stačí jen neříci celou pravdu. Klientům je ovšem potřeba onen zázrak „vnutit“ – a na to je nejefektivnější podomní prodej. Ten je v ukecávání zákazníků (abych použil jemné sloveso) nejúčinnější, zejména když už je problematická a klesající účinnost reklamy.  Nejlépe pod heslem „poradenství“, proto si i každý prodejce říká poradce. Čtěte také: Penzijní fondy a reforma: půjde jen o další krmítko finančních žraloků?

Protože jde o produkt pro pojišťovny velmi výnosný, může za jeho prodej také velmi dobře prodejce zaplatit. Provize dosahuje až 200 % ročního pojistného, tedy až dva roky platí klient jen na provizi prodejce. První dva roky tedy klient prakticky nic neinvestuje. K tomu pak nějaké poplatky za správu, takže zdánlivá výhodnost pojistky klesá až na úroveň „oškubávání“. Nutno dodat, že míru nevýhodnosti pojišťovny obvykle částečně sanují zvýhodněním rizikové složky pojistného. I to však mají dobře spočtené, protože jen zlomek pojistek klienti platí původně dohodnutou dobu trvání.

Kšeft bez rizika

Kšeft bez rizika? Jak pro koho: pro pojišťovny a prodejce jistě („své“ si strhnou) – pro klienta nikoli. Ostrý názor hovoří dokonce o „způsobu, jak se nechat legálně okrást, který ovšem využívají statisíce Čechů“. A skutečně: již středně drahé produkty investičního životního pojištění dají z hlediska současné hodnoty peněz klientovi na konci jen zhruba to, co si pilně naspořil, ale bez jakéhokoli zhodnocení. Přitom navíc ale jen v tom lepším případě – tedy když investice vynášejí. Když trhy klesnou, dostane daleko méně (toto riziko přece převzal na sebe).

To si nyní již desítky tisíc klientů mohou zkontrolovat – realita je jistě vyléčí z iluzí, na které se nechali nachytat. Čtěte také: Vrací se výnosy z nemovitostí na výsluní?

Konečně ochrana klientů před oblbováním

Na vládě nyní leží (a v září má být projednána) novela zákona 38, která upravuje právě činnost prodejců pojištění. A kromě mnohých pravidel (o kvalifikaci, registraci či informačních povinnostech) zavádí i omezení nákladovosti právě rezervotvorných pojistných produktů. Návrh tedy neupravuje samostatně provizi, ale v §21h odst. 1 celkové náklady související se sjednáním smlouvy o rezervotvorném životním pojištění, správou, změnou nebo ukončením pojištění, včetně odměny za zprostředkování nebo jiné pobídky, uplatněné na zákazníkovi nesmí přesáhnout výši jednoho ročního běžného pojistného… (u kratších než 15 let alikvotně nižší).

Navrhovateli, tedy Ministerstvu financí se podařil dokonalý tah, jímž převezlo všechny nespokojené s původním návrhem regulace provizí. Naopak zděšení zavládlo nejen mezi prodejci, ale i samotnými pojišťovnami. Uvidíme tedy, kdo nyní začne hlasitěji ječet a kdo jak zapínat lobbystické páky. Pojišťovácká lobby už však není zdaleka tak silná, jako kdysi.

Pojišťovny by se totiž musely věnovat skutečnému pojišťování. Snadnému životu se však těžko odvyká, ostatně víte, že banky inkasují na poplatcích 38 miliard korun ročně – tedy průměrně 3800 korun na každého včetně miminek a důchodců. No nekupte to, když ti lidé tak rádi zbytečně platí!