Jen obecné kecy úřední, v praxi je posuzování invalidity fraška. Vysloužilý lékař rozhoduje podle tabulek a ministerských směrnic, ne podle stavu pacienta. Toho často ani nevidí. To je ale jedno, stejně by měl rozhodnuto předem.
Problém je v tom, že ty jejich tabulky neobsahují všechny nemoci, takže kdo se tam nenajde, má smůlu - a může být klidně ležák. Dále pak v tom, že v těle se nemoci sčítají a ve výsledku mohou invalidizovat, ale podle tabulek není třeba žádná jedna na důchod, takže ho nelze přiznat.
To pak vede k tomu, že nemocní umírají na sociální deprivaci nebo jsou donuceni spáchat sebevraždu.
Takový případ znám ze svého okolí, ale vzhledem k pozůstalým podrobnosti neuvedu. Žena trpěla vážnou nemocí, na kterou se tady ID nedává (ve vyspělých státech ano). A protože tu nefunguje ani sociální systém, byla odkázána na příbuzné, kteří ji museli živit. Aby nebyla po zbytek života takto na obtíž, tak to raději ukončila.
A takto trpících a umírajících jsou tu desítky tisíc. Tento bestiální stát zdravotně postižené systematicky likviduje!!!
Jsem na tom stejně,je mi 63l.2.stupeň,pobírám 5700kč.Už jsem měla být dávno v starobním důchodu,jenže mi chybělo pět let.Nejvíce jsem odpracovala v sedmdesátých a osmdesátých letech.Bylo mi to na nic.Takže až mi bude 65l.dostanu prý důchod stejný jako invalidní.Tak to je velká nespravedlnost,Když tu vládli komunisté,jedno jediné bylo dobré a to,že každý kdo mohl,musel pracovat.Tak a co z toho mám?Musím si platit léky,kterých beru,devět denně,stojí mě to kolem tisíci korun měsíčně.Z čeho budu žít?Jen proto,že sociální systém je špatný! Proto,že do práce mě už nikdo nevezme a také psychicky náročnou práci bych asi nezvládla.Většina lidí s maniodepresivní poruchou má i v háji páteř.Tento systém mě vlastně odsoudil k smrti.A opravdu někdy stačí málo a už ani nechci být.Ještě jeden pokus na sociální správě v Praze,tam snad se mnou budou mluvit a hlavně mě poslouchat!
Nerozhoduje posudkový lékař, ale úřednice v Praze. Pak přijde k posudkovému lékaři dokument - dát ID- nedát ID- a vy se můžete odvolávat jak chcete. Žádala jsem o ID, u posudkového jsem strávila zhruba minutu. A nejen já, bylo nás tam v tu dobu 5 a za 10 minut lékař odcházel. Vše je rozhodnuté již dříve, než vás lékař vůbec vidí. ID jsem dostala. Ale znám mnoho lidí, kterým nebyl přiznán, i když by ho měli mít a znám lidi, kteří ho mají - třeba sousedka - má 50 let, oddělaných 6 let celkem, (ale je výrazně tmavé pleti), má ID 3. stupně - na - podržte se - plíseň mezi prsty na nohách! ID ji stál 40 tisíc v obálce pro obvodní lékařku u nás,která jí důchod doporučila.
Reaguji na určité problémy ohledně získání ID.Záleží hodně jaké máte odborné lékaře.Já poprvé žádal jako tělesně těžce postižený stav po dětské obrně ID v době kdy mi bylo 49let.Do té doby jsem měl pouze částečný.Marodoval jsem 11měsíců a po té době mi bylo zděleno že mi chybí 1bod a měl bych nárok.Tak jsem šel znovu pracovat a po týdnu jsem byl znova na marodce.Vyměnil jsem odborné lékaře.Ti noví se samozřejmě divili jak to že nejsem už dávno v plném invalidním důchodu.No a do 4 měsíců jsem tam již byl a to ještě z větším počtem bodů k získání důchodu než bylo potřeba.Dnes jsem již ve starobním a důchod je slušný.
Je to tak. Posudkový lékař má tabulky a je pravda, že mnohdy vůbec člověka nepředvolají ke komisi a rovnou pošlou rozhodnutí. Jsou lidé, kteří mají dlouhá léta plný invalidní důchod, přitom jezdí autem, na motorce, kouří a popíjejí a ještě k tomu kšeftují a nic se neděje. Na druhou stranu lidé, kteří jsou na tom skutečně zdravotně špatně důchod nedostanou, To nemyslím jenom lidi s depresemi, ale třeba lidi se špatným zrakem, sluchem a dalšími problémy, ke kterým se časem samozřejmě dostanou i ty deprese, protože to přináší tato doba. Ale na deprese opravdu zabírají procházky, třeba péče o nějaké zvířátko domácí a vůbec tělesný pohyb i práce. Každý to má ovšem jinak, ale jsou dnes dobré léky, které by měly pomoci. Tak držím všem palce.