Z kontextu článku je tedy zřejmé, že - obecně řečeno- dluhy manželů vzniklé za trvání manželství jsou společným " majetkem" obou a tudíž oba odpovídají za jejich vyrovnání . Za mého mládí ( dnes již jsem 60+) platilo, že například manželé dostali úvěr nebo půjčku jen za podmínky podpisu obou. Dnes je naprosto běžné, že úvěrová instituce poskytne půjčku jednomu z manželů , přičemž je pravděpodobné, že ne vždy to je se souhlasem druhého . Je vůbec takto poskytnutá půjčka z pohledu společného jmění manželů a jejich společné odpovědnosti právoplatná ? Dovedu si představit situaci, kdy manželství sice formálně trvá, ale každý si žije svým vlastním životem. Jak se dívají soudy na tyto situace, přičemž formálně jde pořád o společné jmění manželů?
Měl jsem také zajímavý případ ke SJM. Oba manželé podnikali jako OSVČ (bez omezení společného jmění). Někdy fakturovala manželka i manželovi, a to byl problém. Správce daně sice samotnou fakturaci nezpochybnil, ale namítl, že tento dluh spadá do SJM a proto jej manžel nemohl uhradit svými penězi, které má samozřejmě také všechny ve SJM. Nelze totiž z principu věřiteli (manželka) uhradit pohledávku penězi (majetkem), které tomuto věřiteli již patří, jelikož výdělek manžela (dlužníka) i z jeho podnikání automaticky putuje do společného jmení manželů (SJM). A teď babo raď...