ale osobně bych nedávala žádné kapesné. Já ho také nedostávala a ani ve snu by mě nenapadlo ho chtít - brala jsem to jako naprostou samozřejmost, že peníze od rodičů nedostávám!
Vždytˇ do mě cpali už i tak značné částky - bydlení, ošacení, jídlo, věci do školy, později vysoká škola, různé koníčky, dovolené, tábory. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mi snad měli ještě dávat nějakou hotovost!! A oni to brali velmi rozumně - co potřebuješ, to Ti koupíme, na blbosti mít nepotřebuješ. A to jsem byla jedináček.
Rozhodně tím můj přístup k financím neutrpěl, hospodařím zodpovědně, šetřím, na co nemám to nekupuji. Nula půjček, úvěrů, hypoték. Bydlíme ve vlastním bytě, jezdíme na dovolené a různé akce, chováme několik psů. Na vše stačí a ještě zbude na ukládání stranou a to máme oba s manželem hooodně podprůměrné příjmy. Když se chce, všechno jde... Rozmazlovat fracky kapesným pokládám za naprostý nesmysl.
Ale kdepááák, žádné dědictví ani dar se nekonaly. Naši bydleli v městském nájemním bytě, manželovi rodiče byli proti sňatku, tak nepomohli vůbec nijak. Naši také ne podle hesla "Rodiče zetě nedali nic, tak proč bychom měli my", konec, tečka. Jak jsme našetřili na byt?Jednoduše: já se potloukala 7 let po podnájmech u cizích lidí, vždy ten nejlacinější a nejmenší pokojík, manžel dál bydlel u rodičů za pác. Hypotéky nebyly, byla 90. léta. Jídlo bylo hodně levné - veškeré stravování v menze, po absolvování VŠ kupony do menzy od švagrové dalších pět let. A braly se jakékoli přivýdělky, o které tenkrát taková nouze nebyla.
Byt máme malý, 40m2, v Praze v OV, cihla, samozřejmě koupený od původního majitele a zrekonstruovaný. Všechno jde, pokud člověk umí hospodařit s penězi, nemusí mít každý výstřelek a vše, co mají sousedé; nikdo z nás nepije ani nekouří... Fakt to jde!