Hlavní navigace

Jeden stát, jedno území, jedna měna. Snaha sjednotit měnu vede do historie

Autor: Shutterstock
Zbyněk Kalabis

Již odedávna existuje logická a ekonomickými zákonitostmi podpořená tendence ke sjednocování platné měny na určitém území, protože pro každý stát je životně důležitá jednotná měnová politika. Cesta k euru tak trvala několik století.

Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

Nejprve se podíváme zpět na základní momenty měnové politiky ve střední Evropě od 16. do 18. století.

Lipský mincovní řád z roku 1500

Prvním významným mezníkem se stal květen 1500, kdy saská knížata mezi sebou uzavřela v Lipsku dohodu o nové saské měně, tzv. Lipský mincovní řád (Leipziger Münzordnung). Podle něj měly v zemi přestat obíhat všechny zahraniční mince (s výjimkou pražských grošů) a současně byla sjednocena platební síla starších mincí.

Esslingenský mincovní řád z roku 1524

Německo bylo i v 16. století jakýmsi „slepencem“ mnoha států a státečků, jejichž vládci vydávali svoje vlastní peníze. Rozdíly v obsahu stříbra v jednotlivých druzích jejich mincí sice nepředstavovaly neřešitelný problém, ovšem z obchodních důvodů bylo mnohem výhodnější sjednocení jejich metrologických parametrů. V diplomatických jednání byla proto připravována jednotná „celoříšská“ měna.

Vznik této měny byl odsouhlasen koncem roku 1524 tzv. Esslingenským mincovním řádem, podle kterého měly být raženy všechny mince na německém území. Tato dohoda ovšem z nejrůznějších důvodů nevyhovovala žádnému z významných producentů stříbra (např. Sasku), takže její výsledky nebyly příliš dobré.

III. říšský mincovní řád z roku 1559

Tento mincovní řád je spojen se jménem Ferdinanda I. Habsburského, který v něm realizoval svoji vlastní představu o tom, jak by měla „vypadat“ ideální měna. Podařilo se mu prosadit svůj vlastní model, který zavedl v rakouských zemích již v roce 1524.

Měnová situace po třicetileté válce

Válečný rozvrat měnových systémů na německém území způsobil, že z politických i z technických důvodů již nebylo možné uvažovat o jakékoli celoříšské měnové reformě.

Měnová reforma císaře Leopolda I. z roku 1659 („malá kalada“) se proto vztahovala pouze na země habsburské monarchie, ať již byly součástí „říše“, nebo jí nebyly.

Pro měny ostatních států byla důležitá dohoda, která byla uzavřená nejdůležitějšími emitenty stříbrných ražeb v roce 1667 v klášteře Zinna (na jih od Berlína).

Dohoda z roku 1690

Výše uvedený měnový model se začal rychle hroutit. O jeho nápravu se opět pokusili hlavní vydavatelé stříbrných mincí, kteří disponovali vlastním důlním stříbrem, tedy kurfiřti saský a braniborský a vévoda brunšvicko-lüneburský. Ti v roce 1690 uzavřeli v Lipsku další měnovou dohodu, kterou byla zavedena nová tolarová měna.

Měnové reformy v polovině 18. století

V roce 1750 provedla Marie Terezie měnovou reformu, která vycházela ze stejných principů jako III. říšský mincovní řád císaře Ferdinanda z roku 1559. Tolary, které byly raženy na jejím základě, se postupně staly hlavními stříbrnými mincemi, obíhajícími ve střední Evropě.

V roce 1753 uzavřela Marie Terezie s bavorským panovníkem dohodu o společné měnové konvenci, podle které mělo také Bavorsko razit svoje mince podle rakouského vzoru. Díky tomu se tato měna začal nazývat měnou konvenční, i když samotná rakousko-bavorská měnová dohoda platila jenom jeden rok.

K této měnové konvenci se postupně připojovaly státy na jihu Německa, které byly mocensky nebo politicky spojeny s habsburskou monarchií.

V Prusku byla měnová reforma provedena také v roce 1750. K jejímu provedení byl pozván nizozemský finančník Johan Filip Grauman, kterého pruský král Friedrich II. jmenoval generálním ředitelem mincoven v braniborsko-pruském soustátí.

Cesta k euru

Z dávnější historie se nyní přenesme do doby nedávno minulé, chci vás ve stručnosti seznámit s nejdůležitějšími kroky, které vedly ke vzniku eura.

Všechno to začalo již po druhé světové válce. Nejprve převládaly ve vzájemném platebním styku západoevropských zemí dvoustranné clearingové dohody. V roce 1947 pak byla uzavřena dohoda o mnohostranném měnovém clearingu.

Dne 19. května 1950 byla podepsána dohoda o založení Evropské platební unie (European Payments Union, zkráceně EPU). Jejím cílem bylo pomoci členským státům při odstraňování devizových omezení a zavádění vnější směnitelnosti jejich měn. Zúčtovacími operacemi v jejím rámci byla pověřena Banka pro mezinárodní platby (BIS). Zúčtovací jednotkou v Evropské platební unii byl tzv. epunit.

Na činnost Evropské platební unie navázala na konci roku 1958 Evropská měnová dohoda (European Monetary Agreement neboli EMA), kterou podepsali členové EPU již 8. srpna 1955 s platností od 27. prosince 1958.

K vyrovnání pasivního salda obchodní bilance byly členským státům poskytovány krátkodobé úvěry z Evropského fondu (European Fund).

Římskými dohodami z 25. března 1959 (s účinností od 1. ledna 1958) bylo založeno tzv. Evropské hospodářské společenství (EHS). Měnová politika zůstala ve svrchované kompetenci jednotlivých členských zemí.

O možnostech měnové politiky se nicméně i nadále hodně diskutovalo. Na jejich základě v první polovině šedesátých let minulého století vznikly dvě koncepce měnové politiky, a to:

– Monetaristé zastávali tzv. koncepce motoru, kdy měnová politika měla urychlovat hospodářskou integraci
- Ekonomisté prosazovali tzv. korunovační koncepci, která předpokládala, že měnová politika bude vyvrcholením hospodářské integrace.

Konkrétní podnět k vytvoření hospodářské a měnové unie byl předložen jako tzv. Wernerova zpráva či plán dne 8. října 1970.

Dne 13. března 1979 zahájil svoji činnost tzv. Evropský měnový systém. Jedním z jeho důležitých prvků se stala Evropská měnová jednotka (European Currency Unit neboli ECU).

Významným impulsem k další hospodářské a měnové spolupráci se v dubnu 1989 stala tzv. Delorsova zpráva. Podle ní měla být založena jedna evropská měna a současně měly být zrušeny jednotlivé národní měny.

V prosinci 1991 byla v nizozemském Maastrichtu odsouhlasena Smlouva o Evropské unii, která specifikovala další postup k vytvoření Evropské unie (podepsána byla 7. února 1992).

Dne 1. ledna 1994 zahájil činnost Evropský měnový institut (European Monetary Institute – EMI), který nahradil Evropský fond měnové spolupráce, rozpuštěný 31. prosince 1993. Další postup přechodu k hospodářské a měnové unii byl obsažen v tzv. Zelené knize z roku 1995.

Jednotná evropská měna euro vznikla dne 1. ledna 1999, zatím ovšem pouze v bezhotovostní podobě. Ode dne 1. ledna 2002 pak začalo být euro používáno také v hotovostním platebním styku.

Zájemcům o podrobnější informace o vzniku společné měny euro doporučuji vynikající knihu Jany Markové „Mezinárodní měnová spolupráce“, kterou vydalo nakladatelství VŠE Oeconomica v Praze v roce 2006 a jejíž ISBN je 80–245–1053–7.

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).