Původní myšlenka, tedy odpovězení na otázku "Je lepší rozhazovačný sociální stát, nebo volná ruka kapitalismu?" není špatná. Hlavní moje výtka je k nadpisu článku, který je nestoudně manipulující a předpojatý. Pokud k jedné nabízené variantě autor přidává negativní adjektivum (rozhazovačný) zatímco druhou variantu čtenářům nabízí k úvaze bez nějakého negativního přívlastku, pak předpojatost autora článku již jen z tohoto faktu doslova prýští a o nějaké objektivitě zde nemůže být řeč.
Druhá výtka je věcná. Aby dané porovnání mělo valný smysl, neměl by zde být porovnáván sociální stát s volnou rukou kapitalismu, neboť sociální stát může být a často je kapitalistickým, takže nejde o protiklady. Princip sociálního státu představuje spíše způsob modifikace státu 100% kapitalistického. Smysluplné by tak spíše bylo porovnávat komunismus s kapitalismem, které skutečně představují vzájemné protiklady. Sociální stát je něco co stojí někde mezi oběma extrémy, tedy mezi komunismem a Dickensovským kapitalismem, ovládaného ze 100% principem "volné ruky trhu" (zde jsem doplnil v nadpisu chybějící adjektivum).
Původní dobrá myšlenka tak byla autorem článku následně degradována v neúplný, nesourodý povrchní historický exkurz do rozličných ekonomických teorií, bez jakéhokoli autorova závěrečného resumé.
A abych jen nekritizoval, dovoluji si zde konstruktivně napsat, jak by asi takový článek měl vypadat. Nadpis by měl znít asi nějak takto: "Je lepší komunismus nebo kapitalismus?" Následně by bylo namístě představit oba principy a zdůraznit, že oba se liší především v tom, že komunismus jde směrem k absolutnímu kolektivismu, zatímco kapitalismus jde směrem k absolutnímu individualismu. Následně by bylo dobré do obou táborů zahrnout příslušné teoretiky, což autor článku jistým nedokonalým způsobem učinil a následně poskytnout vlastní názor na jím položenou otázku.
Podle mého názoru jsou oba principy (čirý kapitalismus stejně jako čirý komunismus) zcela nefunkční a fatálně nebezpečné extrémy. Podle mého názoru je optimální stát, v němž jsou oba principy smíšeny a takovéto státy se označují právě pojmem sociální stát. V optimální sociálním státě by současně mělo fungovat dynamické vyvažování obou principů, tak aby žádný z obou extrémů příliš nepřevážil.
Uvedenému pojetí optimálního náležitě vyvažovaného státu se nejvíce blíží Keynes a neokeynesiánci. Kolektivistický extrém v podobě centrálního komunistického plánování dnes díky historické zkušenosti žádní vážně braní teoretici neobhajují. Avšak v případě opačného individualistického extrému zde jistým způsobem prosperují myšlenky libertariánů opírající se o teorii zastávanou tzv. rakouskými ekonomy (Ludvig von Mises). Na samém okraji této pomyslné škály pak dlí anarchokapitalisté, kteří jdou tak daleko, že by jim nestačil ani 100% kapitalistický stát, když nejraději by zrušili demokratický stát jako takový (protože ten velmi účinně brání právě nastolení 100% kapitalismu). Těmto anarchokapitalistickým extrémistům leží v žaludku samotná podstata demokracie i způsob organizace společnosti ve formě státu. Anarchokapitalisté jsou sice pravým opakem komunistů avšak jejich názory jsou úplně stejně extrémní a primitivní, jako názory fanatických primitivních komunistů, a proto jsou i úplně stejně nebezpečné.
Ona je hlavně škoda, že až příliš mnoho lidí neumí vystrčit hlavu ze škatulek naznačených nějakým Smithem/Marxem/Keynesem/Hayekem/Friedmanem. Jako kdyby neuměli uvažovat dál. Jako kdyby vůbec byla tato pětice k uvažování nad tématem potřeba.
Dopady jakéhokoli režimu a jakéhokoli typu společnosti jsou naprosto nezávislé na tom, zda o tom psal nějaký Keynes, nebo Lakatoš, nebo Ťing-Ťang-ťon, nebo Ramakrišna, nebo Jošua, nebo kdokoli jiný.
Vůbec mám dojem, že všechny ekonomické debaty postrádají rozlet. Jako kdyby kromě děl několika klasiků prostě už jiné možnosti či kombinace možností neexistovaly.
Přesně tak. Tento fenomén spoléhání se na dosavadní akademické autority a nepoužívání vlastního myšlení je o to závažnější, že brání nalezení řešení zdánlivě neřešitelných problémů, s nimiž si neví rady ani ty nejslovutnější ekonomické kapacity. Mám na mysli např. onen obrovský "neřešitelný" "problém" nesplatitelných státních dluhů. Přitom jediným řešením tohoto pseudoproblému je uvědomění si, že státní dluh prostě problémem není. Já vím, zní to bláznivě, ale tento závěr plně odpovídá vlastnostem současné finančního systému. Jen je třeba klást si správné otázky a najít správné odpovědi, jež se v mainstreamových ekonomických teoriích neobjevují.
Skutečné problémy (a státní dluhy jím nejsou) totiž nastávají až v okamžiku, kdy se někdo pokouší vyřešit neexistující problém státních dluhů. Teprve úpornou snahou o "vyřešení" neexistujícího problému totiž nějaký (tentokrát však skutečný a vážný) problém vytvoříme.
V daném případě ovšem existuje také vysvětlení, že předmětná neexistence onoho "problému" nesplatitelných státních dluhů je jistým lidem plně známa a že snaha o vytvoření tohoto "problému" je ve skutečnosti záměrnou, a to právě s cílem oslabení, či odstranění principů sociálního státu. Stačí si povšimnout jak autor článku s naprostou samozřejmostí připojuje k pojmu sociální stát adjektivum "rozhazovačný". Vzpomeňte na nedávnou mediální a politickou mantru rozpočtové odpovědnosti. Tyto kladně prezentované principy "odpovědnosti" baští lidi i s navijákem napříč politickým spektrem a proto jsou tak nebezpečné. Spousty primitivních nemyslících lidí jim prostě na ten špek skočí a ještě to budou roztrhání těla šířit vehementně dál. A lidi, co to nezbaštili mají za hloupé etatistické bolševiky ...