Je lepší rozhazovačný sociální stát, nebo volná ruka kapitalismu?

Jak jistě víte, ekonomie je věda, která se zabývá ekonomickými statky, jejich výrobou, distribucí a spotřebou. Jinak řečeno, také ekonomické procesy zkoumá řada odborníků, kteří vytvořili mnoho ekonomických škol. Jejich závěry mají úzkou souvislost s prováděním praktické ekonomické politiky každého státu. To je důvod, proč se vás budu snažit v následujícím textu stručně seznámit s těmi z nich, které považuji za nejdůležitější.

Adam Smith (1723–1790)

Adam Smith byl skotský ekonom a filosof, který se stal zakladatelem moderní (klasické) ekonomie. Těžištěm jeho díla je kniha zkráceně nazývaná Bohatství národů (Wealth of Nations, celým názvem An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations), která byla poprvé vydána v roce 1776.

V této knize Smith popsal svoji teorii spontánního řádu se svobodou, s volnou konkurencí a s dělbou práce jako nezbytnými předpoklady bohatství všech členů společnosti. Z této jeho práce pochází známé, resp. pověstné podobenství o „neviditelné ruce trhu“.

Popsal zvýšení efektivity práce při specializaci dělníka na jednu operaci, srovnal a popsal výrobní náklady a zisk a porovnal je s dělníkem, který musí zvládat práci na několika operacích souběžně. Rozebíral různé situace z hlediska potřeb zaměstnavatelů a zaměstnanců, v jeho díle se odrazil vznik a ekonomický přínos manufaktur.

Smith byl toho názoru, že rozsah dělby práce, trhu a specializace funguje prostřednictvím zvyšování produktivity práce. Popsal funkci kapitalismu, kde

• chudý dělník pracuje a nevytváří žádné úspory, nýbrž jeho práce slouží jen k uspokojení jeho potřeb, zatímco
• kapitalista vlastní kapitál a ze svých úspor tento kapitál navyšuje nekonečnými investicemi pro tvorbu produktů, kde může svojí prací uspokojit své potřeby chudý dělník.

Zaměstnanost je tedy podle A. Smithe funkcí akumulace kapitálu, díky úsporám může kapitál akumulovat a zvětšovat prostředky mzdového fondu a potažmo zaměstnanosti. Mzdy se podle jeho teorií pohybují kolem existenčního minima, což je způsobeno velkou konkurencí (neboli velkým počtem) dělníků v porovnání s konkurencí kapitalistů, kterých je omezený počet.

Smith popisuje základ obchodního systému v určení místa a způsobu bohatství, kde peníze mají dvojí funkci, a to jako nástroj obchodu a měřítko hodnoty.

Před knihou Bohatství národů vydal (v roce 1759) rovněž významné Teorie mravních citů (The Theory of Moral Sentiments), ve kterém odmítl vizi centrálního řízení společnosti.

Sám o sobě prohlašoval, že je krásný jen ve svých myšlenkách.

Na Smithovo dílo navazovali a dále je rozvíjeli všichni další ekonomové 19. století, jako např. John Stuart Mill nebo David Ricardo; vraceli se k němu i mnozí významní ekonomové minulého století, jako např.  Friedrich August Hayek.

Karel Marx (1818–1883)

Společně se svým přítelem Bedřichem Engelsem (1820–1895) rozpracoval vlastní materialistické pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle nich přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími, který bude odstraněn zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků a nastolením beztřídní, komunistické společnosti.

Jeho filosofický i politický vliv byl obrovský a z jeho myšlenek vyšla celá řada směrů v levé části politického spektra, a to jak oficiální ideologie socialistických států (neboli marxismus-leninismus), tak také nejrůznější variace neortodoxního marxismu, například frankfurtská škola.

Nejvýznamnějším Marxovým ekonomickým dílem je Kapitál – osobně dokončil pouze první díl (v roce 1867), další dva díly po jeho smrti dokončil a vydal B. Engels (v letech 1885 a 1894). Obsahem tohoto díla je analýza a kritika kapitalistické společnosti a zejména kapitalistického způsobu výroby a distribuce statků.

John Maynard Keynes (1883–1946)

Keynes se ve svém díle distancoval od klasické ekonomické teorie (Adam Smith a jeho následovníci), podle které volná soutěž, liberalizace cen, mezd a úspor vede automaticky k plné zaměstnanosti. Ukázal, že tato možnost je pouze zvláštním případem tvorby a rozdělení národního důchodu. Prosazoval proto intervence státu do ekonomiky ve formě podpory investic.

Zabýval se problematikou úspor a investic. Zavedl veličiny tzv. investičního multiplikátoru a sklonu ke spotřebě, jejichž ovlivněním je možné přispět k dosažení tzv. makroekonomické rovnováhy.

Keynes rozdělil ekonomiku na spotřební a investiční sektor a pokusil se analyzovat nerovnováhu vyvolávanou nesouladem mezi strukturou výdajů a strukturou produktu.

Vycházel z myšlenky, že rozhodnutí spořit nejsou totožná s rozhodnutími investovat. Proto může být podíl investičních výdajů na agregátních výdajích vyšší než podíl výroby investičních statků na celkovém domácím produktu. V takové nerovnovážné situaci porostou ceny investičních statků a následkem toho vzniknou mimořádné zisky jejich výrobců.

Pokud růst zisků podpoří optimistická očekávání podnikatelů, porostou jejich investiční výdaje dále. Tím v ekonomice sílí inflační proces, který se šíří z investičního sektoru do celé ekonomiky.

Keynes kritizoval tradiční přístupy tzv. kvantitativní teorie peněz a navrhoval přístup důchodově-výdajový, který vycházel z tvorby důchodů domácností a z jejich výdajů. Právě tento přístup se stal výchozím v jeho pozdější teorii efektivní poptávky a je dodnes považován za významnou součást Keynesova teoretického systému.

Ve vývoji Keynesových názorů je možné rozlišit dvě etapy: etapu do napsání knihy Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (z roku 1936) a etapu začínající napsáním „Obecné teorie“.

To, co je dnes běžně chápáno jako Keynesovo učení, je vlastně druhá etapa Keynesova díla. Pro první etapu je charakteristické rozpracování kvantitativní teorie peněz.  Populární je jeho věta „Z dlouhodobého hlediska jsme všichni mrtví“.

Keynesova teorie naprosto odpovídala době svého vzniku, tedy velké hospodářské krizi. Jeho cílem nebylo kapitalismus „zrušit“, ale zachovat, resp. reformovat. Později se ovšem začalo ukazovat, že Keynesova makroekonomická doporučení spíše než stabilní hospodářský růst přinášejí vysokou inflaci a prohloubení hospodářského cyklu.

Na jeho teorie v současnosti navazují tzv. neokeynesiánci, kteří Keynesovy teorie obohacují o nové zkušenosti a aplikují je na současné ekonomické problémy.

Friedrich August von Hayek (1899–1992)

Tento rakouský ekonom zásadně hájil právo na soukromé vlastnictví, které považoval za klíčový faktor správně fungujícího národního hospodářství.

Naopak odmítal umělé a účelové centrální plánování, které považoval za rys totalitarismu, jelikož tím stát potlačuje svobodu jednotlivců, a vysledoval ho u socialismu, fašismu i u nacismu.

Stejně tak protestoval proti intervencionismu a proti státním monopolům. Byl velkým obhájcem liberalismu, a tím tedy také individualismu a svobody. Věřil v nutnost svobodné volby a vůle, tedy v ekonomickém smyslu ve volný trh, ve svobodnou konkurenci, v liberální kapitalismus a v tržní hospodářství.

Hayek rovněž zastával názor, že vhodným ekonomickým systémem je volná emise měn založena na dohledu a úsudku občanů. Hlavním praktickým důsledkem zavedení takového systému je, že se občané mohou aktivně bránit nekontrolovatelnému znehodnocování svých úspor vládami a bankami. S touto jeho teorií ovšem zásadně nesouhlasím.

Milton Friedmann (1912–2006)

Friedman byl velmi význačným americkým liberálním ekonomem, zastáncem doktríny „laissez-faire“ a monetarismu, který výraznou měrou přispěl k rozvoji neoklasické ekonomie.

Zabýval se příčinami inflace a problematikou růstu mezd a cen. K nejvýznamnějším patří jeho studie o důležitosti peněz při vysvětlování inflace a jeho studie zabývající se časovými zpožděními ve všech typech hospodářské politiky. Vycházel z tzv. kvantitativní teorie peněz.

Bojoval proti „sociálnímu státu“, rozhazovačné fiskální politice a vysokým daním. Jako nástroj udržení měnové stability prosazoval monetární (neboli měnovou) politiku prostřednictvím regulace množství peněz v oběhu.

Odhalil rovněž neplatnost tzv. Phillipsovy křivky, která se zabývá závislostí nezaměstnanosti a inflace, a tvrdil, že za cenu inflace není možné snížit nezaměstnanost. Tato křivka podle Friedmanna platí výhradně v krátkém období, v dlouhém období je nezaměstnanost ustálena na přirozené nezaměstnanosti.