Celý problém je v našem právním systému, kdy nemáte právo z vlastního důvodu vydědit zákonného dědice a zákon vám dává seznam důvodů, které pro zůstavitele mohou být absolutně nepodstatné. Závěť není možno sepsat svobodně a tak, aby skutečně řešila vůli zůstavitele a respektovala jeho celoživotní zhodnocení zákonných dědiců a umožnila se s nimi dle vůle zůstavitele vypořádat. Komplikovanost institutu vydědění je příšerná, jakoby vůle člověka byla až na posledním místě. Tento zákon, který má především vyhovovat zůstaviteli, který se jeho prostřednictvím snaží na sklonku života vyřešit své náležitosti mu vyhovovat nemůže, jelikož se od právníků a notářů vesměs dozví, že jeho vůle bude těžce naplněna, velice pravděpodobně napadena jím vyděděnou osobou a bude spíše instruován se zařídit jinak než prostřednictvím závěti. Nevděční, k rodičům neuctiví potomci vědomi si zákonů se dle toho k rodičům chovají. Žádná úcta, proč taky. Vždyť mě nikdo vydědit nemůže. Takovéto zákony pak nastavují vztahy ve společnosti. Jsem přesvědčen, že lidé na sklonku života se svými celoživotními zkušenostmi jsou schopni sepsat svou poslední vůli a nepotřebují takto omezující zákon. Ten jen generuje soudní spory, a asi spíše vyhovuje justici než občanovi.
Zajímavý článek, zejména pro ty, kteří se jako já v dědickém právu moc neorientují. Možná i proto nějak nemůžu pochopit podstatu sporu mezi synem a vnukem zůstavitele, kdy jsem asi mylně předpokládala, že v první řadě dědí syn a až když by dědit nemohl, tak dědí vnuk. Vydědění vnuka bych chápala pro případ, že by syn např. zemřel, ale zde žije a soudí se s vnukem. Možná je to proto, že vnuk není synem syna, ale synem dalšího přímého potomka zesnulého? Můžu poprosit o vysvětlení, jak to tedy je, případně o odkaz na výklad Nejvyššího soudu (obecně bych velmi přivítala, kdyby u článků se soudní tématikou mohly být uváděny odkazy na rozsudky.