Hlavní navigace

Jaké budou daně?

22. 1. 2003
Doba čtení: 7 minut

Sdílet

Český daňový systém je na prahu změn. Vládní reforma veřejných financí je propírána kritickým pohledem ze všech stran. Bude připravovaný systém efektivní a spravedlivý, nebo jen dalším způsobem, jak "vyždímat" z daňových poplatníků maximum? Jaká budoucnost čeká občany českého státu?

Optimální daňový systém

V souvislosti s reformou veřejných financí se hodně mluví o jednotlivých konkrétních opatřeních. Málokdy je však diskutován teoretický základ veřejných financí. Kupříkladu jaká jsou kritéria na optimální daňový systém? Jaké vlastnosti by měly mít daně? Těmto otázkám se věnuje velmi málo pozornosti, ačkoli jsou z hlediska dlouhodobé prosperity klíčové.

Požadavky na optimální daňový systém výstižně formuluje Joseph Stiglitz. Dobrá daň („dobrá“ míněno z hlediska logické konsistence a věcné správnosti ekonomické teorie, nikoli z hlediska výše konkrétní sazby) má mít podle Stiglitze tyto vlastnosti:

  1. ekonomicky efektivní: neměla by zabraňovat efektivní alokaci finančních prostředků v ekonomice.
  2. administrativně jednoduchá: daň je vymahatelná s minimem nákladů.
  3. flexibilní: daň lze snadno změnit v případě změny ekonomických podmínek.
  4. transparentní: poplatníci by měli znát výši své daňové zátěže v hrubém i v čistém vyjádření (po započtení transferů).
  5. spravedlivá: vertikálně i horizontálně (viz později).

Stiglitz však neříká nic revolučního, pouze rozvíjí „daňový kánon“ Adama Smithe obsažený již v Bohatství národů z roku 1776:

  • Občané každého státu by měli finančně podporovat vládu – pokud je to možné – proporcionálně podle svých schopností. Tedy podle výše příjmu, kterému se těší pod ochranou státu. Z hlediska ekonomické teorie by ideální byla proporcionální daň z příjmů (v dnešní české terminologii rovná daň). Smith ovšem podotýká „pokud je to možné“, což naznačuje, že teoreticky čistou rovnou daň je velmi obtížné zavést v praxi.
  • Daň, ke které je každý poplatník zavázán, by měla být jasně dána, neměla by záviset na libovůli toho či onoho úředníka. Výše, čas i způsob placení daně musí být předem jasně známy; předvídatelnost je jedním z hlavních rozdílů mezi daní a loupeží. Úřednická libovůle plodí korupci. Daňové předpisy musí být maximálně jasné a nesmí připouštět dvojí výklad. Bohužel, praxe českých finančních úřadů vypadá všelijak, jen ne tak, jak by vypadat měla. Reformátoři veřejných financí věnují této problematice překvapivě (a nezaslouženě) malou pozornost.
  • Každá daň by měla být vybírána takovým způsobem, který je maximálně pohodlný z hlediska poplatníka. Daňový poplatník je zákazník, který vládě platí za poskytované služby. Mělo by platit „náš zákazník, náš pán“.

    Předpoklad maximální pohodlnosti souvisí se slavným výrokem Jeana-Baptiste Colberta, ministra financí krále Ludvíka XIV: „Umění výběru daní spočívá v tom, jak oškubat husu tak, aby co nejméně syčela.“ Vzhledem k tomu, jak dopadla francouzská monarchie, však lze soudit, že Colbertovi následníci v umění výběru daní nijak zvláště nevynikali. Ani v praxi českých finančních úřadů si poplatník zpravidla nepřipadá jako vážený zákazník, který si právě od státu nakupuje náležitý objem veřejných služeb.

  • Každá daň by měla být vybírána tak, aby rozdíl mezi objemem peněz vybraným z kapsy daňového poplatníka a objemem peněz, který skutečně přijde do státní pokladny, byl minimální. Jinými slovy – náklady na výběr daní by měly být minimální.

Jelikož během posledních zhruba 220 let patrně nikdo nevymyslel převratně lepší zásady než Adam Smith, můžeme Smithovy (respektive Smithovy a Stiglitzovy) zásady pokládat za všeobecně přijatelný základ pro jakoukoli rozumnou reformu veřejných financí.

Zvláštní poznámku si zaslouží daňová spravedlnost. Bylo by zajímavé uspořádat mezi českými politiky i občany anketu či statistické šetření na téma, co si pod ním představují. Z ekonomického hlediska rozeznáváme dvojí typ daňové spravedlnosti: vertikální a horizontální.

Daňová spravedlnost

Horizontální daňovou spravedlnost lze definovat jako stav, kdy dva subjekty (bez ohledu na svůj právní status) se stejnou schopností platit platí stejně vysoké daně (Zásady ekonomie, N.G. Mankiw, Grada Publishing, 1999, str. 261). Problém je opět v definici termínu „schopnost platit“. Nejobjektivnější mírou schopnosti platit je samozřejmě výše příjmů, podobně jako v definici vertikální daňové spravedlnosti. Z různých, především politických důvodů je však definice schopnosti platit úmyslně zkreslována různými daňovými úlevami. Na druhé straně existují poplatníci, kteří mají větší prostor pro daňovou optimalizaci (ať už legální či nelegální) než jiní, což je jiná deformace horizontální daňové spravedlnosti.

Vertikální spravedlnost:Daňoví poplatníci s vyšší schopností platit by měli platit vyšší daně“ (N.G. Mankiw, tamtéž). Této definici například odpovídá DPH s jedinou sazbou, protože poplatník, který je schopen zaplatit za nákup 2000 Kč, zaplatí desetkrát tolik než poplatník, který utratí 200 Kč. Principu vertikální daňové spravedlnosti odpovídá i rovná daň z příjmů.

V praxi však bývá vertikální spravedlnost odedávna chápána „sociálně“, tedy ve smyslu progresivního zdanění. Například daň z příjmů fyzických osob byla až do počátku II. světové války ve většině zemí omezena jen na několik procent ekonomicky aktivní populace s nejvyššími příjmy. Hlavní příčinou nebyly ani tak sociální ohledy, jako spíše administrativní potíže spojené s výběrem relativně malých částek od velkého počtu poplatníků.

Míra „spravedlivé“ daňové progrese je otázkou osobních preferencí každého ekonoma či politika. Jak uvádí N.G. Mankiw: „Spravedlnost je podobně jako krása něco, co každý člověk vidí po svém“. Jelikož tato analýza si neklade za cíl činit hodnotové soudy, ponecháváme tuto otázku k zodpovězení čtenáři.

Kromě toho existuje i názor, že daně jsou nespravedlivé ve své samotné podstatě: „Rovnost při nespravedlivém počínání nemůže být nikdy považována za ideál spravedlnosti.“ (Murray Rothbard)

Optimalita daňového systému v ČR

V první řadě je nutné konstatovat, že na teoretické úrovni je český daňový systém relativně dobrý. Ve srovnání se západními zeměmi zejména vyniká relativní jednoduchost systému daní z příjmů fyzických i právnických osob. Zvláště ve srovnání s USA je jednoduchost českých daní z příjmů takřka šokující. Taktéž sazby daní z příjmů (odhlédneme-li od sociálního a zdravotního pojištění) jsou v ČR poměrně přívětivé. Mezní sazba daně z příjmu právnických osob (31 %) je na průměru zemí OECD, nejvyšší sazba daně z příjmu fyzických osob je dokonce v celosvětovém srovnání hluboce podprůměrná. Celkem vzato je systém daní z příjmů v České republice poměrně málo progresivní a nepříliš složitý.

Pokud jde o daň z přidané hodnoty a spotřební daně, Česká republika se nijak neliší od praxe obvyklé v EU – alespoň na papíře. V praxi ovšem existují závažné nedostatky ve výběru DPH. Tato daň je totiž velmi administrativně složitá a umožňuje rozsáhlé daňové úniky, jejichž rozsah jde podle odhadů Národního kontrolního úřadu do několika desítek miliard korun ročně. Daň z přidané hodnoty evidentně nesplňuje Stiglitzův, respektive Smithův požadavek na administrativní jednoduchost – ale marná sláva, jsme v Evropě a jiný typ daně (konkrétně administrativně jednodušší daň z obratu) nepřichází v úvahu.

Největší zvláštnost českého daňového systému spočívá v malé váze daní z nemovitostí a z převodu nemovitostí. Ve světovém i v evropském měřítku máme sazby této třídy daní jednoznačně nejnižší.

Jakým směrem se pravděpodobně bude ubírat reforma veřejných financí v praxi?

Publikovaný návrh především počítá s přeřazením některých typů zboží a služeb do vyšší (22%) sazby DPH. Jde o rozmanitý sortiment, od dětských plenek až po uranovou rudu. Mezi nejdůležitější položky patří telekomunikační služby, software, právní služby a dodávky tepla. Toto zvýšení daní nevyplývá z aktivit vlády nebo jejích poradců, jde o požadavek Evropské unie. EU totiž nekompromisně vyžaduje, aby některé konkrétní položky byly zařazeny do vyššího pásma DPH, ačkoli kupodivu nemá striktní požadavky na výši sazeb.

Podobně EU stanovuje minimální sazby spotřební daně z alkoholických nápojů, paliv a tabákových výrobků. Se změnami těchto daní tedy sice můžeme a nemusíme souhlasit, to je však asi jediné, co se s tím dá dělat.

Sazby a struktura daní z příjmů jsou však stále plně v naší kompetenci. Je nutno pochvalně konstatovat, že česká vláda celkem osvíceně přijala koncepci Lafferovy křivky v oblasti sazeb daní z příjmu právnických osob, kde se uvažuje o jejich dalším snižování. V souladu s dosavadními domácími i zahraničními zkušenostmi lze očekávat, že takovéto snížení daní patrně přispěje spíše k růstu objemu vybraných daní. Mezní sazba daně z příjmu fyzických osob se patrně měnit nebude, přestože i tam by bylo možné očekávat efekt zvýšení daňového inkasa po snížení sazeb. Tento krok by však asi pro současnou vládu byl příliš „pravicový“.

Snad nejkontroverznějším navrhovaným krokem je zvýšení daní z nemovitostí. Ty jsou skutečně velmi nízké, což je argument oblíbený především mezi úředníky Ministerstva financí pro jejich zvýšení. Ekonomové jsou z těchto daní méně nadšeni. Efektivita výběru daní z nemovitostí je totiž velmi nízká, pročež je namístě námitka, zda by nebylo lepší daň z nemovitostí úplně zrušit a uvolněné finanční i personální zdroje věnovat na velmi potřebné zlepšení kvality výběru DPH.

skoleni_15_4

Daně z nemovitostí též neodpovídají požadavkům na horizontální daňovou spravedlnost, protože mezi objemem placených daní z nemovitostí a finančními příjmy plátců je jen velmi slabá souvislost. Proto daně z nemovitostí patří celosvětově mezi nejméně populární. Pravidelně „vítězí“ v anketách a průzkumech veřejného mínění ohledně nejvíce nenáviděných daní. Výraznější zvýšení daní z nemovitostí by tedy znamenalo snížení míry optimálnosti českého daňového systému. Kromě toho bude jeho prosazení vyžadovat značnou politickou odvahu a silnou pozici vlády.

Autor je poradcem ministra financí

Je český daňový systém spravedlivý?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).