Nezletilé J. a H. N. se prostřednictvím svého zástupce jako stěžovatelky obrátily na Ústavní soud, aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, kterým jim bylo stanoveno výživné od jejich otce, a to nižší, než stanovil předtím soud prvního stupně. Odvolací soud podle nich nerespektoval zásady vytyčené Ústavním soudem pro určování výživného.
Na dovolenou v Jižní Americe měl, na výživné ne
Stěžovatelky uvedly, že skutečné příjmy otce jsou podstatně vyšší než příjmy v řízení prokázané, neboť jejich otec inkasuje další příjmy na základě dohod o provedení práce, jejichž jednotná evidence se nevede a není možné vyčíslit jejich celkovou sumu. Otec v řízení před soudy zaujal taktiku, kdy přizná pouze to, co mu bude prokázáno, sám neprozradí víc, než je nezbytné.
Tuto tendenci otce zkreslovat výši skutečných příjmů dle stěžovatelek konstatoval nepřímo i soud prvního stupně, když uvedl, že mohl vycházet pouze z obsahu těch dohod o provedení práce, které mu byly známy. V rozporu s požadavkem na důkladné prověření skutečných příjmů a výdělkových možností však odvolací soud naopak výdělky otce bagatelizoval s tím, že se jedná o nepravidelný příjem, který je závislý na psychické nemoci otce, který není schopen běžného systematického zařazení. Na dokreslení svých tvrzení stěžovatelky k ústavní stížnosti přiložily dopis otce z jeho dovolené v Jižní Americe s tím, že pokud by příjmy otce dosahovaly jím uváděné výše, těžko by si mohl cestu dovolit.
Odvolacímu soudu stěžovatelky dále vytýkaly, že zcela nedostatečně zhodnotil celkovou majetkovou situaci a životní úroveň otce, když do svých úvah nezahrnul skutečnost, že otec vlastní nemovitost. Odvolací soud nezjišťoval hodnotu nemovitosti ani výši tržního nájemného, které by otec mohl inkasovat, zohlednil pouze příjmy otcem vykázané, které vydělil dvanácti měsíci. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že lze po povinném rodiči požadovat zpeněžení majetku a z něj následně saturovat výživné, není-li rodič schopen je hradit ze svých příjmů.
Soud umožnil otci splácet dlužné výživné měsíčně v částce 300 Kč po dobu téměř tří let, což stěžovatelky označily spíše za výsměch, zvláště v situaci, kdy bylo v řízení prokázáno, že otec má na bankovních účtech úspory, které dluh převyšují.
Jak soudy rozhodovaly
Po rozvodu byly obě nezletilé dcery svěřeny do výchovy matky a jejich otci bylo uloženo přispívat na výživu každé z nich částkou 1500 Kč. Rok na to podala matka žalobu, ve které navrhla zvýšení výživného pro obě nezletilé dcery. Návrh odůvodnila tím, že musela sobě a nezletilým zajistit bydlení, neboť otec s ní odmítl uzavřít nájemní smlouvu a také samotné soužití s otcem bylo velmi konfliktní.
Matka proto byt v nemovitosti otce o velikosti 4+1 s terasou o rozloze 100 m2 vyklidila. Otec s návrhem matky nesouhlasil s tím, že od posledního rozhodování nenastala na straně účastníků podstatná změna poměrů, otec se s nezletilými stýká i v širším rozsahu a současně dodal, že matka měla možnost nadále bydlet v rodinném domě otce, odkud z vlastní vůle odešla.
Soud určil, že je otec povinen přispívat na výživu každé z nezletilých částkou 5500 Kč měsíčně splatnou k rukám matky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně účastníků došlo k podstatné změně poměrů, a to především právě k té změně, že se matka pro neshody s otcem odstěhovala v březnu 2008 z rodinného domu otce, a nepochybně také vzrostly náklady na výživu stěžovatelek.
Při stanovení výše výživného soud prvního stupně vycházel z výše dosažených příjmů obou rodičů, jakož i částek, které měl otec na svých bankovních účtech, se závěrem, že stanovená výše výživného odpovídá potřebám každé z nezletilých i možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům otce, který po odchodu matky může část svého rodinného domu pronajímat, a to minimálně za 12 000 Kč měsíčně, neboť z dokazování vyplynulo, že s touto eventualitou otec i počítal. Soud prvního stupně uzavřel, že zohlednil rozsah kontaktu otce s nezletilými, a proto vyměřil výživné v uvedené výši, nikoliv ve výši 7000 Kč měsíčně, jak navrhovala matka.
Otec se odvolal a výživné bylo najednou poloviční
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal otec nezletilých odvolání, v němž zpochybnil závěry soudu prvního stupně ohledně jeho finanční situace s tím, že jeho jediným reálným příjmem je od roku 2005 jeho invalidní důchod a další příjmy jsou pouze nahodilé, uváděné částky na účtech jsou podstatně nižší, než zjistil soud, a volný byt lze ve skutečnosti pronajímat pouze po jednotlivých pokojích.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výživné pro každou z nezletilých stanovil na částku 2500 Kč měsíčně a otci uložil, aby dlužné výživné, které pro každou z nezletilých činilo 10 000 Kč, zaplatil v měsíčních splátkách po 300 Kč pro každou z nezletilých, splatných spolu s běžným výživným. Soud vycházel stejně jako soud prvního stupně ze zjištění, že otec je plně invalidní a jeho stálým příjmem je invalidní důchod. Další příjmy otce jsou závislé na jeho nemoci a jejich výše vychází na částku 7233 Kč měsíčně. Otec měl dle zjištění odvolacího soudu v roce 2008 průměrný měsíční příjem ve výši 14 659 Kč.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru (i s přihlédnutím k finančním částkám, které má otec na svých účtech), že není v jeho možnostech a schopnostech platit částku vyšší než 2500 Kč na každou z nezletilých, kterou je otec také ochoten platit. K tomu podotkl, že také matka s ohledem na věk nezletilých se musí na jejich výživě částečně finančně podílet. Ohledně dlužného výživného uvážil, že uhrazení celého dluhu by bylo pro otce příliš tíživé, a umožnil mu proto dluh splácet v měsíčních splátkách.
Pravidla pro stanovení výživného
Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti se přihlíží k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Soud také přihlédne k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i ke schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného.
Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu, a to je i otázka výživného pro nezletilé děti, je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány.
Posouzení Ústavním soudem
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil svým nálezem II.ÚS 671/09, ze dne 30. 6. 2010. Při rozhodování o výživném pro děti je vždy nutné přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni. Při rozhodování soudu je soud povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného pro dítě.
Zvláštní pozornost je nutno věnovat případům, kdy povinné osoby a jejich zaměstnavatelé evidenčně vedou a vykazují mzdu jednotlivých pracovníků jen ve výši mzdy minimální či nepatrně ji převyšující. Tehdy je třeba pečlivě zkoumat, zda vykazovaná mzda odpovídá skutečnosti a zda odpovídá výdělkovým možnostem povinného.
Ústavní soud se k problematice významné pro projednávanou věc vyjádřil zásadním způsobem ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 244/03, ze dne 8. 4. 2004, v němž konstatoval, že obecný soud pochybil, pokud určil výši výživného k dětem pouze na základě příjmů, které otec dosahoval v posuzovaném období, aniž by celkově zhodnotil jeho majetkové poměry a životní úroveň.
Ústavní soud v daném rozhodnutí dospěl k závěru, že výši výživného měl soud určit na základě všech těchto řádně zjištěných skutečností, přičemž přisvědčil názoru stěžovatelky, že pokud by takto určené výživné, odpovídající odůvodněným potřebám dětí, nebyl otec schopen ze svých nízkých příjmů platit, musel by část svého majetku zpeněžit a takto získané peníze pro placení výživného použít.
Co obecný soud správně započetl
Odvolací soud vycházel v odůvodnění svého rozhodnutí ze skutečnosti, že otec stěžovatelek pobírá jako jediný stálý příjem invalidní důchod. Předloženými smlouvami o podnájmu pokoje vzal odvolací soud za prokázané, že otec stěžovatelek si přivydělal pronájmem tří pokojů ve své nemovitosti o rozloze 9,8 m2, 18,7 m2 a 14 m2, každý za částku 3 000 Kč, a dále příjmy z dohod o provedení práce, které odvolací soud zhodnotil jako závislé na nemoci otce. Odvolací soud postupoval dále tak, že jednotlivé příjmy otce za rok 2008 sečetl a bez dalšího konstatoval, že není v možnostech a schopnostech otce přispívat na každou z dcer více než 2500 Kč.
Co udělal obecný soud špatně
Ústavní soud po zhodnocení celé věci dospěl k závěru, že odvolací soud se sice zabýval výdělkovými možnostmi a schopnostmi otce stěžovatelek, ale vyházel toliko ze zjištěných příjmů otce v posuzovaném období, aniž by již zhodnotil jeho celkové majetkové poměry a možnosti. Nevzal v potaz skutečnost, že otec nezletilých je majitelem nemovitosti. Z obsahu spisu, konkrétně z vyjádření otce, jednoznačně zaznělo, že předmětný dům byl pojištěn v roce 2005 na 5 mil. Kč a pojistka v této výši nadále trvá
.
Tedy nešlo o zanedbatelnou částku. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však nijak nevyplynulo, proč nepokládal na rozdíl od soudu prvního stupně za významné, vzhledem k velikosti a k předpokládané výši ceny nemovitosti, objasnit její hodnotu a posoudit možný výnos z jejího využití efektivním způsobem.
Odvolací soud v tomto směru porušil povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí. Ústavní soud proto konstatuje, že odvolací soud pro posouzení majetkových poměrů otce nevzal v úvahu všechna potřebná hlediska, a v důsledku absence výše uvedených zjištění nemohly být majetkové poměry otce stěžovatelek náležitě zváženy.
Pokud odvolací soud stejně jako soud prvního stupně konstatoval zvýšení odůvodněných potřeb nezletilých, ale současně výrazně částku výživného oproti soudu prvního stupně snížil, měl se zabývat také skutečností, zda bude takto stanovená výše výživného odůvodněným potřebám nezletilých nadále odpovídat.
