Vlákno názorů k článku Konec superhrubé mzdy vám zvýší výplatu. Babišova vláda navrhuje, co premiér dříve odmítal od v.sp - Superhrubá mzda pro OSVČ znamenala změnu, že výpočet...

Superhrubá mzda pro OSVČ znamenala změnu, že výpočet daně nezávisí na výpočtu SP a ZP, dřív se o pojistné snižoval základ daně a tak se nejdřív muselo spočítat SP a ZP.

Na druhou stranu tahle změna znamenala, že u příjmu ze zaměstnání ze zahraničí se počítá fiktivní superhrubá zahraniční mzda, aby se pak tedy mohla zdanit těmi 15%.

Mimochodem ten náš paskvil s pojistným co není daň např. znamená, že ČR má nízkou daň z příjmu - a při smlouvě o dvojím zdanění tak může nastat, že ačkoli v zahraničí zaplatím celkově na odvodech méně než by to bylo v ČR, tak stejně ČR nic nedostane - protože se počítají jen daně, ne odvody (Příklad: daň v ČR je 19%, daň=odvody v zahraničí 30%, daň+odvody v ČR 45%).

Já bych jako řešení navrhoval spojit sociální, zdravotní, nemocenskou a daně do jedné položky a jedné platby. Počítané samozřejmě ze superhrubé, protože hrubá už nebude existovat (nebude žádné SP/ZP, které by mě platit zaměstnavatel.)

To je na celé věci fascinující. Pravice, levice, stát řídím jako firmu, všichni se chovají stejně.

Nikdo není schopen a (nebo) ochoten udělat jednoduchou věc: všechny příjmy vezmu, ročně z toho základu odečtu nějaký nezdanitelný základ, případně nějaké peníze na určené věci (děti apod.). Zbytek vezmu, zdaním a pošlu. x% daň z příjmu, y% sociálce, z% zdravotní (ať nevytváříme nový úřad, co to bude přijímat a přeposílat).
Všechno, žádné rozlišování práce na dohodu (za nějakých podmínek daním, za nějakých nedaním), hlavní pracovní poměr, nebo vedlejší OSVČ (platím daň, platím zdravotní, ale ne sociálku). Vše stejné pro všechny, jedno zda mladík, nebo důchodce, žádné speciality.

Ale to už není neschopnost, to je neochota tohle udělat.

kdyz to by bylo moc jednoduche a nebylo by treba tolik uredniku a danovych poradcu...

Daňoví poradci řeší diskutovanou DPFO naprosto okrajově, protože u ní žádné velké složitosti nejsou (krom snad OSVČ účtujících, či vedoucích daňovou evidenci). Pro ně je hlavní business korporátní daň a DPH.

Jenže i tak se dostáváte k problému, co je to příjem. Jsou to všechny peníze, které získáte? Když najdete na ulici stovku, je to zdanitelný příjem? Když vám v obchodě vrátí peníze, je to zdanitelný příjem? Tohle možná vypadá absurdně, ale když pekař prodá rohlík, je jeho příjmem celá cena rohlíku, nebo si může odečíst cenu mouky? A pokud si může do nákladů dát cenu mouky, může si tam dát i cenu nového zástřihu u holiče? Tohle je to, co dělá celý daňový systém složitým, definice, co je příjem a co je náklad. A toho se nezbavíte v žádném systému danícím příjmy. Pokud chcete daňový systém zjednodušit, tak musíte danit něco, co je jednoznačně a jednoduše definovatelné, neskrytelné, nepopíratelné. A to jsou jedině nemovitosti. Jednoduchý daňový systém by danil jen nemovitosti a nic jiného.

Jinými slovy, danil byste majetek, bez ohledu na to, zda je ta nemovitost "vykšeftovaná za měsíc", nebo zda je to výsledek práce několika generací? A pokud by někdo "vše prožral" a neměl žádné neovitosti, žádné daně by neplatil?

Obecně se na úrovni odborných diskuzí spíše doporučuje danit spotřebu (DPH, případně daň z obratu a spotřební daň), než dlouhodobý majetek či práci, neb to nejméně podvazuje iniciativu pracovat a zabezpečovat potomky. Navíc plátců daně (těch co odvádějí daň vybranou od poplatníků státu) je při danění spotřeby výrazně méně, tedy je to lépe kontrolovatelné.

U nemovitostí spíš vidím jako rozumné danit pouze jejich převody, mimo převodů na osoby blízké (viz NOZ).

Mimochodem, to co je zdanitelný příjem a co jsou výdaje na zajištění a udržení příjmů (náklady) je z obecného hlediska jednoduché. Co v tom u nás působí chaos je to, že v žákonu jsou pouze příkladmé výčty toho, co uznatelným nákladem je a co nákladem není. A z podstaty věci jsou některé výdaje hraniční, zeména, když narazíte na závistivého úředníka, který je toho názoru, že nemá daň vybrat správně, ale že má vybrat daň maximální. Pro právní jistotu by stačilo vymezit pouze jednu skupinu, třeba toho co uznatelným nákladem je, a to konečným výčtem, jednou za pět let to novelizovat, a bylo by.

Daně by nakonec samozřejmě platili všichni, protože i ten, kdo žádnou nemovitost nemá, si koupí chleba, do jehož ceny bude započítaná i daň zemědělce z pole a daň pekaře z pekárny a do nájmu bytu mu zase majitel započítá i daň z něj. A jak byla nemovitost získaná, je přece naprosto irelevantní.

Ve výsledku by naopak všichni nakonec platili méně, protože na výběr tak jednoduché daně, jako jedaň z nemovitosti by stačila ani ne desetina dnešních berních úředníků.

Daň z příjmu může vést k pěkným paradoxům. V Německu si třeba jeden podnikatel do nákladů započítával pravidelné návštěvy místního bordelu, a když na něj berní úředníci zaklekli, tak u soudu vyhrál, protože v Německu jsou daňově uznatelné náklady dost obecně formulované jako vše, co zvýší produktivitu, a ten podnikatel na datech prokázal, že vždy po návštěvě bordelu má týden vyšší příjmy.