Napadlo mě, jak to napsat ještě výstižněji - je potřeba, aby lidé získali k penězům vztah. Pak se už sami postarají, aby jim zbytečně neutíkaly.
Jenže vztahu k něčemu naše školství naučit neumí. Naopak mi přijde, že to umí spíše znechutit. Kdo díky hodinám hudební výchovy získal vztah k hudbě? Já si ze školy pamatuji tzv. výchovné koncerty a divadelní představení, které člověka akorát otrávily. Až po mnoha letech jsem začal objevovat, že existují i divadla, kam může člověk jít rád (a ne pomalu za trest) a odkud odchází dobře naladěn (a ne znuděn/zpruzen).
Podobným způsobem se nyní chce řešit dětská obezita - zvýšením počtu hodin tělesné výchovy. Takže děti budou zavřené ve škole ještě o nějakou tu hodinu déle a ty, které opravdu potřebují se hýbat, nechají rodiče osvobodit, protože budou mít za učitele magora, který si myslí, že každý může uběhnout stovku za 10 sekund a když ne, je schopen jim dát na vysvědčení za 3 nebo i za 4, což si rodiče samozřejmě nenechají líbit.
Penize prece nejsou cil (tedy alespon pro nektere), je to prostredek jak si koupit spokojenost.
Ucit by se melo predevsim to, ze kvuli penezum nema clovek ze sebe nechat delat blbce. Coz je nakonec zdroj vsech problemu. Lide casto marni cas spatne ohodnocenou praci jen proto, aby si za tuto neodpovidajici odmenu poridili nejakou zbytecnost. Ta jim nakonec celou frustraci nijak nekompenzuje.
Pritom prave ten zbytecne promarneny cas ma casto daleko vetsi hodnotu. A to je prave ten vztah k penezum.